Jdi na obsah Jdi na menu
 


Češi nebyli a nejsou rasisti

28. 5. 2022

Češi nebyli a nejsou rasisti

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

 

(Kdo zpívá „Cikánský baron jsem já“, je rasista? Jen „Romský baron“ by bylo správně?)

 

Pozoruhodná etnická skupina  asi v 9. století opustila  severozápadní Indii a putovala  přes Persii do Byzance a na Balkán. V Malé Asii  označili nově příchozí slovem (A)thinganoi (z řeckého slovesa thinganó = dotýkám  se). Snad proto, že v Indii patřili k nejnižší kastě,  k nedotknutelným, anebo že se  podobně jako jedna křesťanská  sekta  zabývali magií, věštěním a  d o t ý k a l i  se jevů  obvykle skrytých. Z Balkánu se dvěma proudy  (jeden vedl přes Sinaj do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov) rozšířili do všech koutů Evropy. U nás je jejich přítomnost doložena  r.1399. Ve střední a východní Evropě se jim říkalo podle původního označení Thinganoi - Cikáni (německy Zigeuner), ve Francii Bohémes, Bohemiens ( přišli z Čech), v západní Evropě Gitanos (ve Španělsku) nebo Gypsies (v Anglii), obojí  na základě domněnky, že pocházejí  z Egypta.

 

Zpočátku byli v Evropě tolerováni, později  byli obviňováni z čarodějnictví, pohanství i zlodějství. Koncem 18. století se původní kočovníci zčásti usadili a přizpůsobili  kultuře a náboženství země, v které se zastavili. Zčásti však odmítali  podrobit se společenské organizaci a vést usedlý způsob života. Toulali se a bránili se upadnout do jakékoli závislosti, nikdy se nestali nevolníky nebo otroky. Jako svobodným umělcům a řemeslníkům – hudebníkům, kejklířům, hadačům, kovářům a podkovářům, chovatelům a krotitelům koní a obchodníkům s koňmi, kotlářům, drátařům a košíkářům -  stále na cestách – dařilo se jim po celá staletí unikat civilizačním poutům. Evropský romantismus v nich dokonce objevil ztělesnění ideálu svobodného člověka, přirozeného citu a nespoutanosti. Cikáni se stali  představiteli  tvůrčích představ,  idejí a záměrů řady umělců. Připomeňme nejznámější: V.Hugo, A.S.Puškin, K.H.Mácha, G.Bizet  a P. Mérimé. Heydukovy verše „Cigánské melodie“ zhudebnil K.Bendl i  A.Dvořák.  L.Janáček  vylíčil  osudnou   lásku selského chlapce k cikánské dívce v „Zápisníku zmizelého“. A vzpomeňme na laskavé obrázky Cikánů u M. Alše nebo J. Lady. A z populární hudby,  J.Strauss má populární operetu „Cikánský baron“ a my máme  oblíbené  taneční písně o Cikánech v rytmu tanga. Před válkou se zpívalo o „Cikánce krásné,“ leč nevěrné, po válce o „Cikánu černém“, naopak zase věrném. Uvádím tyto příklady jako doklad toho, že Cikáni byli vnímáni jako svérázní, ale rovnocenní  souputníci lidských osudů. Často  s vynikajícími morálními vlastnostmi. Např. hrdinka Hugova románu „Chrám Matky Boží v Paříži“, Esmeralda, je mladičká  půvabná Cikánka čistého, nefalšovaného citu nebo hrdina Verdiho opery „Trubadúr“ je šlechetný rytíř a  pěvec, vášnivec, který je ochoten raději zemřít než by opustil lásku, lidskost a  věrnost, byť vyrostl v potulném cikánském táboře. A také autentická  cikánská hudba má své nezanedbatelné  místo mezi klenoty  evropské  kultury.

 

Česká vesnice před 2. světovou válkou  rozlišovala dva druhy Cikánů. Skupiny  nenechavých  tuláků  bez cíle  a  skupiny kočujících dovedných  řemeslníků. Když  se někde na obzoru objevili ti první, přibíhaly děvečky z pole  a volaly na hospodyně, aby  honem uklídily do stavení peřiny, které se  větraly  na plotě  a aby pozavíraly kurníky a  ukryly drůbež a  drobné zvířectvo ze dvora či ze  sadu. Když přijížděl vůz s těmi druhými, hospodáři otvírali kůlny a chystali polní a zahradní nářadí, které potřebovalo opravit. Hospodyně někdy přidaly něco rozbitého nádobí  z kuchyně. A všechno bylo hbitě, zručně a obratně  spraveno. Cikáni dostali  výslužku a sjednanou peněžitou odměnu. Spokojenost  byla na obou stranách.  Až nacismus jakýkoli rozdíl mezi Cikány smazal a ničil je všechny bez rozdílu jako rasu, kterou  vyhlásil  za  méněcennou a nežádoucí.

 

Po 2. světové válce usiloval  náš stát o trvalé usídlení Cikánů a o  jejich začlenění do pracovního procesu. Sama  pamatuji jednoho mladého Cikána  jménem  Jožo Gaži, který  se jako  kvalifikovaný  houslista  stal  spolehlivým  členem  učitelského sboru na hudební škole. Proces  integrace Cikánů  ovšem nebyl  tehdy ještě  dokončen.  

 

Polistopadový vývoj nás  nečekaně  překvapil. Jméno Cikán (označení zvnějšku) bylo netolerantně  nahrazeno jménem Rom (sebeoznačení).  Ztratila se návaznost na historii  i na  kulturu. Vzrostlo napětí mezi skupinami romského etnika a ostatní společností. Pokles výroby a zánik některých odvětví a růst konkurence na trhu práce zostřily životní zápas a ztížily možnost obživy. Část Romů se octla na okraji společnosti a spolehla se  na sociální  podpory. Vinu na tom nemá „český rasismus“, ale historické  souvislosti  se světovým společensko-ekonomickým děním. S tak zvanou globalizací. Ta ničí  a rozvrací  skutečné  soustavy hodnot práce i kultury ducha a srdce  pod falešnými, jen zdánlivě  demokratickými  hesly lidských svobod  a  práv. Památník na počest mrtvým se např. u nás ukázal  atraktivnější a  ekonomicky  výhodnější   než péče o živé a o budoucnost jejich dětí.

 

.