Celý akt vyhnání Čechů z jejich domovů cítím dodnes jako velkou křivdu.
Naše rodina žila od roku 1918 V Dobřanech u Plzně, které byly v roce 1938 zabrány Němci. Otec tam byl zaměstnán v ústavu pro choromyslné. Celá rodina byla v místním Sokole. Průmyslovou školu stavební jsem absolvoval v Plzni. Situace v našem městě byla poměrně klidná. Až během roku 1938 se někteří Němci veřejně angažovali jako příslušníci Henleinovy strany.
První den po příchodu německé armády byli zajišťováni mnozí mladí lidé – moji kamarádi. Já sám jsem o této akci dostal včas zprávu a okamžitě jsem přes blízké hranice utekl do města Přeštic. Otec musel v zaměstnání zůstat ještě týden. Při vystěhování rodičům zůstalo jen to zařízení, které se vešlo na nákladní auto. Zbytek majetku zůstal na místě.
Dočasně jsme se nastěhovali do Přeštic, kde jsme naštěstí měli příbuzné. Rodina se později odstěhovala do Prahy, kde otec dostal zaměstnání. K odškodnění nedošlo. Celý akt vyhnání Čechů z jejich domovů cítím dodnes jako velkou křivdu. Nejde ani tak o škody na majetku, i když ani to nebylo zanedbatelné, ale vyhnání mělo za následek roztržení rodiny, která se již po válce z různých důvodů nikdy nesešla ve společném domově.
