České národní listy

Byli jsme otroky německé říše 4

Jaroslav Maršák    

Po této přijímací ceremonii se mě dostalo poučení, že v táboře je tvrdá disciplina a pokud ještě něco někdy provedu, že skončím v KT-DORA. Potom jsme vyfasovali plátěné oděvy s bílými pruhy na zádech a nohavicích nad koleny. Přesto že byl prosinec a neobvykle silná zima, nesměli jsme mimo košile a spodků mít pod plátěným oblekem nic jiného.  Mrznout  byla zřejmě jedna ze součástí trestu. V tomto nápravném táboře jsem mimo hladu, zimy, vší, nevyspání a nesmyslné těžké práce zažil osobně několik insultací. Naše práce spočívala v tom, že jsme kopali do vysokého kopce na okraji města kryty pro rodinné příslušníky SS. Protože byla půda promrzlá, krumpáče od ní odskakovaly jako od kamene. Na staveniště se každý den vozily na dřevěných trakařích brikety, aby si dozorci mohli v boudě zatopit.  Jednoho dne přišla řada i na mě. Měl jsem ale z předešlých dní přemrzlá  obě zápěstí  a nemohl jsem udržet váhu trakaře v rukou. Musel jsem každou chvilku odpočívat a tím jsem se zpožďoval za ostatními pracovníky. Jeden z dozorců, válečný invalida, který měl jen jednu ruku a jedno oko, mě neustále popoháněl, až jsem silou vůle ale i se znatelnou zlostí v obličeji kolonu dohnal a praštil s trakařem před boudou o zem. Za tuto vzpurnost mě nechal invalidní dozorce odvážet  trakařem nakopanou zeminu celou směnu. S trakařem jsem musel přejíždět přes strouhu, ve které tekl potůček a přes níž bylo položeno prkno. Protože na prkno dopadala z kolečka hlína smíšená se sněhem, bylo prkno oblé a těžko se na něm držela rovnováha. Nakonec jsem i s trakařem spadl do strouhy a protože jsem byl od hladu a nevyspaní zesláblý, těžko jsem se dostával opět nahoru. Když mě můj strážný uviděl, řval na mě, abych si pospíšil, což doprovázel nadávkou „ty sviňský český pse“. Byl to totiž sudetský Němec a navíc sadista, který ač byl ve válce tělesně postižen, s oblibou mlátil vězně holí, kterou nikdy neodložil.

Protože ji přerazil o jednoho Ukrajince, vzal si jako náhradu násadu od krumpáče. Asi jsem se na něho nevlídně podíval, takže když jsem se konečně dostal i s kolečkem na okraj strouhy, už na mě čekal a začal mě touto násadou mlátit.  Zařekl jsem se v duchu, že ani nevykřiknu, aby viděl, že Češi jsou z tvrdého těsta. Jak se ale lidově říká „člověk míní, Pán Bůh mění.“ První úder jsem inkasoval přes zadek, druhý přes záda (to se dalo ještě vydržet). Třetí úder jsem obdržel do loketního kloubu a v ten okamžik jsem bolestí vykřikl.  To zřejmě toho sadistu konečně uspokojilo a přestal mě mlátit se slovy: “Já ti ukážu železný klid ty sviňský pse“. Tato roztomilá nadávka byla mezi Němci velmi oblíbená.  To bylo moje druhé, lidské ponížení v tomto nápravném táboře. Na cestě z práce nám někdy česká děvčata hodila něco k jídlu. Jednou jsem takto získal krajíček chleba, který jsem si schoval pod košili. Co čert nechtěl, právě ten den prováděl velitel tábora osobní prohlídku každého vězně. Samozřejmě přišel na to, že mám pod košilí krajíček chleba. Dostal jsem pořádnou facku, protože jsme měli zakázáno brát od kohokoliv něco k jídlu.

Mít neustále  hlad, bylo součástí trestu v nápravném táboře. Na  „Štědrý den“ 1944 jsme obdrželi mimořádně štědrou večeři, která sestávala z půlky krevního vuřta, malé kostičky margarinu, plátku chleba a šálku černé brindy, které se za války říkalo káva.  Každé ráno chodili dva určení vězni s konvicemi pro tuto „kávu“. Nějakým nedopatřením se jednoho dne stalo, že pro snídani nikdo nešel.

Najednou se do našeho baráku přihnal velitel tábora a s bičíkem v ruce nás vyhnal na nádvoří tábora. Nedal nám ani možnost se obléci a obout. Ten den zrovna hustě sněžilo a my jsme asi půl hodiny stáli v pozoru, většinou bosí a ve spodním prádle, dokud nám kávu nepřinesli. Myslel jsem si, že to určitě někdo z nás odstoná, ale ku podivu se tak nestalo. Zřejmě vlivem plánovaného a každodenního otužování. Po dvou měsících pobytu v tomto nápravném táboře, mě a mého kamaráda Zdeňka Šíra, zavolali večer do kanceláře velitele tábora, který nám k naší nesmírné radosti oznámil, že budeme druhý den ráno z tábora propuštění. Samozřejmě nás opět varoval, že při příštím porušení pracovní kázně skončíme v KT Dora.  Ráno jsme odevzdali trestanecké úbory a po důkladném odvšivení nás poslali na pracoviště, kde jsme u pracovního pásu citelně chyběli. Zřejmě i proto si vedení závodu  vyžádalo naše propuštění z nápravného tábora. Již dávno jsem se obával, že se jednou dočkáme zničujícího náletu na podzemní továrnu, případně na kasárna, kde jsme byli ubytováni. Začal jsem se proto plánovitě připravoval  na útěk domů. Po zkušenostech  ze Schweinfurtu jsem nechtěl znovu zažít hrůzu náletů na tak důležitý objekt jako byla podzemní továrna, kde se vyráběli až do konce války zázračné zbraně, zejména vyhlášené rakety  V-1 a V-2. Koupil jsem si v knihkupectví turistickou mapu Německa a na této mapě jsem si vytýčil trasu, po které jsem chtěl útěk uskutečnit. Volil jsem pokud to bylo možné, jednokolejné, vedlejší tratě, abych se vyhnul případným kontrolám, které existovaly  na všech  hlavních traťových linkách a stanicích. Vojenská policie chytala sběhy, normální policie vyhledávala uprchlíky z nuceného pracovního nasazení a další podezřelé osoby. Porušil jsem tentokrát zásadu, prchat domů přes hranice sám. Přizval jsem k útěku kamarádku /Marie Flosmanová z Příbrami/, která mi několikrát při návratu z pracoviště do nápravného tábora přinesla  něco k jídlu. Poradil jsem jí, aby si nechala z domova poslat takové oblečení, aby vypadala jako Němka. Dne 12. března 1945 brzy ráno, jsme se vydali pěšky na cestu do lázeňského městečka Berga, kde jezdila lokálka do dalších větších měst. Asi tak jeden kilometr za městem jsem slyšel, jak někdo za námi jede. Byla hustá mlha, ze které se vynořili dva policisté na kolech. V ten okamžik jsem si řekl „to jsme se daleko nedostali.“ Nedovedl jsem si totiž představit, že by nás policisté nekontrolovali. Přesto se tak stalo, protože projeli mimo nás a ještě nás pozdravili. Cestovat za války po Německu několik set kilometrů nebylo v tehdejší válečné době žádnou jednoduchou záležitostí. Předpokládalo to mluvit dobře německy, mít vhodné, nenápadné oblečení a mít schopnost při neočekávaných událostech se rychle rozhodnout k řešení situace. V neposlední řadě to ale vyžadovalo mít především štěstí. V průběhu našeho útěku docházelo někdy k situacím, kdy jsem si myslel, že už je všechno ztraceno. Útěk z pracovního místa byl ztížen tím, že všichni cizinci ku konci války se nesměli po setmění vzdalovat mimo ubytovací objekt /tábor/. Jízdenku si mohli koupit maximálně do vzdálenosti 10 km od místa pracoviště. Stalo se nám ve městě ZWICKAU, že mě v noci náhle někdo posvítil do obličeje baterkou a ptal se mě na jakousi ulici. Byl to armádní důstojník. Řekl jsem mu, že jsem přijel na návštěvu sestry a že to zde neznám.

Abychom se vyhnuli případným kontrolám, šli jsme za město, kde jsme chtěli u nějakého  plotu přenocovat. Začalo ale hustě pršet, takže jsme byli nuceni jít na nádraží, kde nám ale hrozila kontrola osobních dokladů. Měli jsme ale opět štěstí, protože v nádražní hale byla skupina vybombardovaných Němců, mezi které jsme se hned začlenili. Tyto Němce postižené bombardováním si totiž nikdo nedovolil kontrolovat. Pokud se dobře pamatuji, myslím si, že zrovna v tomto městě mě ráno u nádražní pokladny odmítla pokladní prodat jízdenku do dalšího města. Museli jsme se rychle vzdálit a postraním vchodem jsme se dostali ke koleji, na kterou již přijížděl náš vlak. Když přišla konduktérka kontrolovat lístky, vymluvil jsem se, že jsme přišli na poslední chvíli a neměl jsem již čas si koupit jízdenky. Odmítla mě prodat jízdenky s tím, že žádné u sebe nemá a abychom se u ní hlásili na konečné stanici. Samozřejmě mě to ani nenapadlo a průvodčí, která nás na peronu již vyhlížela, jsme v davu nepozorovaně obešli. Po dalších útrapách jsme se konečně dostali na konečnou stanici před hranicí protektorátu. Byla to stanice Pšoblik, kde jsme v lese přečkali den a v noci jsme se pěšky vydali na cestu přes hranici. Širokým obloukem jsem obešli německou celnici až jsme došli do opravdu české vesnice. Dali nám tam najíst a poradili další cestu do Rakovníka. Z Rakovníka jsme již jeli normálně vlakem do Zdic, kde se naše cesty rozcházely. Marie jela do Příbrami a já jsem pokračoval do Plzně. Byl to můj třetí, nejdelší a nejdobrodružnější útěk z pracovního nasazení v nacistickém Německu.