Byli jsme otroky německé říše, část III
Byli jsme otroky německé říše, část III
Jaroslav Maršák
Nordhausen – zvláštní zona nacistického Německa
Jedna z nich byla vybudována v blízkosti města Nordhausen, kam nás odvezli dne 10. března 1944.
Podzemní továrna Mittelwerke a.s. byla vybudována ve vápencových horách vězni koncentračního tábora Buchenwald. Střežena byla výlučně příslušníky SS. Vjezd i výjezd z továrny byl v úrovni okolní krajiny. Do vrchu, který byl vysoký asi 130 metrů, byly proraženy dva tunely, vzdálené od sebe asi 20 metrů. Tyto tunely byly každých deset metrů propojeny výrobními halami, ve kterých byly ve dvou řadách vedle sebe umístěny obráběcí stroje, na způsob pásové výroby. Vězňové KT DORA, kteří byli ubytováni pod zemí, nepřetržitě rozšiřovali podzemní prostory továrny. Na denní světlo vůbec nevycházeli. Nikdo si dnes nedovede představit nesmírné utrpení těchto ubohých lidí.
První den. kdy jsme přijeli na práci do této podzemní továrny, nás zavedli do jídelny, kde nám dali k jídlu hrachovou polévku, ve které plavaly kousky uzeného masa. Mysleli jsme si, že takto budeme stravováni každý den, ale to jsme se náramně zklamali. Hned druhý den a potom i následující, nám již vozili polévku až ke strojům. Za 12 hodin nepřetržité práce jsme v poledne obdrželi půl litru polévky. To bylo naše jediné jídlo za celou pracovní směnu. V polévkách jsme ale měli pestrý výběr (krupicová, ze shnilé zeleniny nebo ovoce, z tuřínu a pod.). Večer jsme obdrželi dva krajíčky chleba s kouskem salámu nebo umělého tuku, případně marmelády. Žádné potravinové lístky jsme nedostávali, takže jsme neměli možnost si přikoupit něco k jídlu. Kalorická hodnota denního přídělu jídla byla stanovena na podkladě nacistického vědeckého výzkumu tak, abychom byli schopni vykonat uloženou práci. Protože dojíždění vlakem z ubytovacího tábora zabíralo každý den mnoho času, ubytovali nás po několika měsících do opuštěných kasáren, která se nacházela přímo v Nordhausenu. V části těchto kasáren byl také zřízen koncentrační tábor, kam umísťovali vězně, kteří z důvodu naprostého vyčerpání nebo nemoci nebyli schopni již pracovat. Každý den ráno, když jsme šli do práce, jsme viděli hromady mrtvých vězňů, naskládaných před baráky, kteří přes noc zemřeli. Vedení závodu se ani nenamáhalo to před námi utajit. Oddělující plot byl totiž zhotoven z drátěného pletiva, takže jsme měli možnost vidět do celého prostor/u tohoto likvidačního, koncentračního tábora. Pravděpodobně to bylo učiněno s úmyslem, abychom si uvědomili, co nás čeká, kdybychom se dopustili jakéhokoliv přestupku proti pracovní kázni, nebo politickému režimu. Myslel jsem na svého otce, který byl vězněm KT Buchenwald, zda se nenalézá mezi těmi, kteří pracovali v podzemní továrně, nebo zda je v pobočce KT Dora pro odložené, pracovně neschopné vězně.
Když jsme prvně vstupovali hlavním vchodem do podzemní továrny, tak nám připadalo, že vstupujeme do jakéhosi pekla. Nad vchodem bylo umístěno kulometné hnízdo, průkazky kontroloval příslušník SS a na uvítanou nám vrchní mistr-nacistický fanatik oznámil, „že se odtud již nikdy domů nevrátíme“. Všichni -, kteří jsme již měli za sebou pobyt v některém jiném městě Německa, jsme se shodli na tom, že tato podzemní továrna je nejhorším prostředím, s nedostatečným stravováním a velmi špatným celkovým zacházením. Za mého pobytu v podzemní továrně jsem onemocněl ze stravy. Měl jsem na nohou tolik vředů, že jsme nevydržel stát 12 hodin u stroje. Šel jsem k doktorovi, ale ten mě neuznal neschopným práce. Zůstal jsem proto o své vůli asi 3 dny na ubytovně, než jsem byl schopen jít znovu do práce. Tentokrát mě to prošlo, ale za nějaký čas mě to bylo připočteno k tíži. Jak už jsem se zmínil, výroba leteckých motorů byla organizována systémem pásové výroby. Na prvním stroji výrobního pásu pracoval Belgičan, který sympatizoval s Němci. Protože měl na výrobku jednoduchou operaci, splnil stanovenou normu v průběhu 8-10 hodin a potom mohl odejít. Nás ostatní kteří jsme prováděli na výrobcích složitější operaci, proháněl mistr, který byl fanatickým nacistou. Já jsem vrtal do hlavy leteckých motorů 50 závitových otvorů, které se měly vrtat v čistém oleji. Ku konci roku 1944 pro nedostatek oleje jsem byl nucen vrtat závity v tzv.mléčné vodě, což byla obyčejná voda smíchaná s trochou oleje. Závity se při vrtání enormně zahřívaly a často v závitovém otvoru praskaly. Ulomené části závitu pak bylo třeba pracně a ručně z otvoru vyjímat. Jednoho dne jsem se spletl a místo závitníku o průměru 6 mm jsem vyvrtal závity o průměru 7 mm. Znehodnotil jsem tak za jednu směnu asi 32 hlav k motorům. Odstranění škody trvalo další dvě dvanáctihodinové směny. Po tomto mém „díle“ mě přeřadili k jinému stroji, kde jsem na blocích motoru soustružil otvory k uložení ložisek a hřídele. I tam se mě ale po několika dnech podařilo u dvou kusů bloků leteckých motorů vysoustruhovat otvory o několik milimetru větší, než bylo předepsáno. To už nešlo žádným způsobem opravit a celé dva bloky musely být dány do šrotu. To už nacistickým mistrům došla trpělivost a případ byl nahlášen gestapu jako sabotáž zbrojní výroby. Když jsem jednoho dne před Štědrým večerem roku 1944 přišel po noční směně z práce, vtrhl do naší světnice příslušník SS v černé uniformě a ptal se, zda je tam ubytován pracovník jménem Šír. Oznámil mu, že bude umístěn v nápravném táboře, aby si vzal dvě deky a odvedl ho pryč. Velmi jsme kamaráda litovali, protože jsme viděli v jakém ubohém stavu se nacházeli při návratu z práce ti, kteří byli umístěni byť jenom na několik týdnů do zvláštního nápravně trestného tábora tzv. „ Sonderlágru“ - Neuplynulo ani 5 minut a příslušník SS se vrátil pro mě. Byl jsem z toho úplně šokován, ale neměl jsem již žádnou šanci k útěku. Po cestě přibral ještě jednoho Francouze a potom nás „tři mušketýry“ odvedl do kanceláře gestapa.Tam s námi sepisovala naše nacionále mladá a pohledná Němkyně.
Protože jsme se s kamarádem něčemu zasmáli, otočila se k nám a pravila:“ On vás za chvíli ten smích přejde“. A měla pravdu. Asi dva km od kasáren kde jsme byli ubytováni, se nacházel tzv. „zvláštní tábor“ o dvou barácích, oplocený ostnatým drátem. Byla to taková „předsíň“ do opravdového koncentračního tábora KT-DORA, kde se měli převychovávat pracovníci, kteří podle německých kritérií režimu škodili, ale kteří se měli jako zapracovaní, a u výrobního pásu chybějící, opět po nápravě vrátit ke svým strojům. Do kanceláře velitele tábora vešel na pokyn příslušníka SS jako první odvážlivec můj spolubydlící, kamarád Šír. Za chvilku jsme slyšeli za zavřenými dveřmi pleskavé zvuky. Kamarád se vypotácel ze dveří a obě tváře měl opuchlé od facek. Rozhodl jsem se, že půjdu jako druhý, abych to měl za sebou. Vstoupil jsem do kanceláře a naproti mně stál chlap v uniformě SS s typickým postojem „nadčlověka“. Ruce za zády s široce rozkročenými nohami, pohupující se na špičkách holinek. Ptal se mě, jak jsem si mohl dovolit nepřijít tři dny do práce a jak to bylo s tou sabotáží a úmyslným ničením výrobků. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem to úmyslně neudělal a že jsem byl nemocný a vyčerpaný. Na to mě odpověděl, že on je také nemocný a musí chodit do práce. Potom následovali facky které vedl celým tělem a veškerou silou. Mělo to tu výhodu, že po prvních dvou fackách z obou stran jsem měl tak umrtvené tváře, že jsem ty další facky už ani necítil. Bylo to pro mě první lidské ponížení, kdy jsem musel stát v pozoru, přijímat facky a nemohl jsem je vrátit.
