Byla tam větší škola pro německé děti a jednotřídka pro nás,
Bydlel jsem s rodiči a sourozenci prakticky od narození v Jaroslavicích u Znojma. Z Jaroslavic, které leží asi 1 km od rakouských hranic, jsme utíkali – matka, bratr, sestra a já – v noci, patrně někdy kolem druhé mobilizace, neboť otec s námi nebyl. Spolu s námi utíkala rodina tety, matčiny sestry. Mně bylo deset let, bratrovi jedenáct roků a sestře čtyři roky. Kromě osobních věcí a nějaké tašky jsme neměli nic sebou. Někde jsme nasedli na nákladní auto (sestra říká, že za obcí na zámeckém kopci, v Jaroslavicích je zámek). Auto nás odvezlo do Kravska k babičce. O nejednotném osudu rodin se nebudu rozepisovat, nespadají do tématu.
V Jaroslavicích žil otec jako mlynářský dělník od roku 1924 a matka ještě déle, a tak byli – jako součást české menšiny – s obyvateli srostlí. Rodiče mluvili plynně pohraničním rakousko německým dialektem, my děti ostatně také. Jaroslavice měly tehdy snad kolem tří tisíc obyvatel. Byla tam větší škola pro německé děti a jednotřídka pro nás, české děti. Není proto pravdivé sdělení na rakouském památníku u Zwingerdorfu poblíž hranic, že v Jaroslavicích bylo jen několik málo Čechů (snad tam je uvedeno jen pět), neboť jen nás dětí bylo o dost více. To by se patrně dalo z archivů zjistit.
Nevzpomínám si, že by do doby, než Hitler okupoval Rakousko, byly nějaké spory mezi českými a německými dětmi. Jaksi jsme to nerozlišovali. Chodili jsme ovšem do české školy (ta už je dnes zbouraná), měli jsme i Sokol. V roce 1938 jsem byl jako sokolík ve Znojmě na okresním sletu. Byl to však už rok plný tísně, neboť si vzpomínám, jak jsem se necítil, když jsem sám šel obcí v sokolském kroji. My děti jsme pocítily podstatnou změnu klimatu po vpádu Hitlera do Rakouska. Zejména po první mobilizaci v květnu se k nám začalo projevovat nepřátelství. Např. chodili jsme do školy přes mostek, který byl přes potok Danischbach (dnes Daníž), potok podtékal pod silnicí. Ten mostek byl zabarikádovaný, museli jsme jít pod ním přes potok, a tam na nás čekali němečtí kluci s biči. Nebo jiný příklad: u jedné pumpy nás němečtí kluci přepadli a, jak potvrzuje bratr, ztloukli. Utkvělo mně v paměti, která je, bohužel, nepřesná, že snad bratr vyndal v sebeobraně kapesní nožík (tzv. rybičku), to se doneslo do naší školy a v rámci uklidňování Němců dostal za to dvojku z mravů, nebo mu s ní hrozili?
První mobilizace se odehrála tak, že na okna domku, ve kterém jsme bydleli v podnájmu, někdo zatloukl, otec vstal a narukoval jako četař SOS (Stráže obrany státu) a byl se svojí četou umístěn poblíž rakouských hranic pod mostkem. Domek, ve kterém jsem bydleli, byl na okraji obce v ulici nazývané Kadolecká. V těch místech se narychlo stavěly barikády, nejen ocelové protitankové „kozy“, ale i vozové hradby. Vzpomínám si, jak při tom, když se na první vrstvu selských či rolnických vozů vyzvedala druhá vrstva, majitelka vozu se zvednutýma rukama volala: „Jézus Maria Jozef, maj vógn, maj vógn!“ (zapsáno foneticky, vógn = Wagen). Zajisté nedůležitá epizoda, přes to charakteristická.
Silný přetrvávající dojem, byť na to mám jen matnou vzpomínku, jak po okupaci Rakouska Hitlerem se v polích u Jaroslavin skrývali utečenci z Rakouska, snad Židé, a že je naše úřady (?) honily, nebo to byli Němci, kteří je vyhledávali?
Podstatně zhoršené konfrontační poměry v Jaroslavicích jsem už osobně nezažil; jen otec (zemřel v roce 1994) vyprávěl, že se henleinovci podstatně zaktivizovali, že se – zřejmě po druhé mobilizaci – střílelo v sebeobraně, házely se granáty. To vše ovšem skončilo evakuací našeho vojska z pohraničí, doprovázenou vítěznými projevy německého obyvatelstva.
Vladislav Chlumský, tehdy Jaroslavice
