České národní listy

Byl M.R. Štefánik

sestřelen? III

Pravda či invektivy?

J.J.Duffack uvádí ve své knize řadu postřehů a čtenář si není jistý, zda to jsou pravdivé postřehy, případně jen invektivy?

J.J. Duffack soudí, že E. Beneš chtěl Štefánika odklidit na vyslanectví do Říma, „když Paříž si pro sebe rezervoval americký Slovák dr. Osuský, který se k zahraničnímu odboji přimazal v poslední chvíli (s. 13).“

O vazalském poměru autor knihy uvádí: „Štefánik se vracel do vlasti, aby se ujal úřadu, který mu byl svěřen! Kým? Národem? Nikoliv, především francouzskou vládou (s. 42).“

Autor knihy neví ani, jak vzniklo Československo, když píše (s. 60) : „Rozbití Rakouska – Uherska a vznik Československa zmanipulovala hrstka pražských politiků, českých poslanců Říšské rady, spolu s jediným Slovákem, v zájmu především vlastním.“ Myslí tím V. Šrobára a dovozuje, že šlo pouze o koryta (s. 60). Z dalšího výkladu je jasné, že Duffack lituje zániku habsburského mocnářství a odkazuje se na dnešní globalizační plány. Proč by tedy Štefánik proti Vídni bojoval, když nechtěl ani nohou vstoupit na půdu monarchie, když mu byl nabízen návrat do vlasti vlakem?

E. Beneš vzpomenul na nedobrý stav M.R. Štefánika aj.J. Duffack mu to má za zlé, a to v době, kdy Štefánik podstupoval sedmou operaci žaludku (s. 130). Nadnesené hodnocení není u autora knihy ničím omezeným: „Masaryk a Beneš mohli dělat cokoliv, bez Štefánika by byli úplně ztraceni (s. 137)“. J.J. Duffack nemá v oblibě některé slovenské politiky, na adresu Vavro Šrobára napsal, že si právě pořádně přihříval svoji čechoslovakistickou polívčičku (s. 164), a to pro aktivitu v Praze.

Zkreslování historie

Hned na počátku úvahy připomenu, že spíše než názory M.R. Štefánika tu pod jeho jménem vyslovuje názory sám J.J. Duffack. Nemyslím, že by Štefánik vyslovil někdy názor, že „první republika byla založena na podvodech.“ Viz stránka 64. Další úvahy pokračuje tvrzením, že Štefánik „musel být nahrazen provincionálními politiky z pražských centrál, kteří pro vznik republiky udělali minimum (s. 64)“. I dnes máme výhrady k mužům 28. října, ale Duffack vytváří dojem, že Štefánik byl proto odstraněn. Přitom zná dobře příčiny neštěstí.

Závěr autora knihy je otřesný: „Štefánika nemohli potřebovat“, s. 64. Myslel tím pražské politiky, „kteří ani Masaryka nechtěli pustit k lizu.“ Na několika místech se však připomíná, že Štefánik byl exponentem francouzské vlády. Měla by politická reprezentace, orientovaná na Francii odvahu Štefánika odstranit? Nikdy se to přece nestalo.

V nadneseném hodnocení Štefánika autor pokračuje tvrzením, že organizoval čs. legie v Rusku, ve Francii a v Itálii (s. 127). Zcela je podceněna a neuznána iniciativa každého jednotlivého krajana v Rusku, ve Francii, v USA, Itálii a jinde po světě. A zase se dovozuje, že nic nemohlo více českým politikům vyhovovat jako smrt pověřence francouzské vlády pro otázky zajatců (s. 127). Rusko, ale ani Itálie a vůbec již ne Spojené státy se neřídily pokyny a zájmem francouzské vlády. Autor knihy má však pravdu, když upozornil, že autorita M.R. Štefánika klesla, když nedokázal ochránit reakčního admirála Kolčaka a neobnovil protisovětskou frontu na Sibiři, kde již legie nechtěla bojovat, zejména po vzniku Československa v r. 1918. Autor opomenul upozornit, že ČSR ještě do roku 1920 bojovala na Sibiři bez vypovězení války sovětskému státu. Bylo to proti pravidlům mezinárodního práva, i toho buržoazního a legionáři mohli být chápani jako bandité. Tak podrobně autor knihy dějiny nezná?

J.J. Duffack se dobře hodí i dnešní politické garnituře v českém státě, tvrdí (s. 190) totiž, že v roce 1993 by patrně bylo rozdělení Československa odmítnuto, pokud by se konalo všeobecné refrendum. Nesmyslem je také autorovo tvrzení, že Slováci tvrdě až do roku 1993 museli „pasovat se“ se svými nejbližšími, s Čechy. Vytváří tak dojem, že český lid byl překážkou slovenské emancipace. Viz s. 190.

Pokud kritizuje pojetí čechoslovakismu, stačí, aby si uvědomil stav tehdejšího myšlení na Slovensku, v té době se sami Slováci označovali za uherskou větev národa československého, a bez pomlčky. A nebyl náhodou  M.R. Štefánik čechoslovakistou? Myslím v pojmu státního občanství.

Chybí vysvětlení

Slovenským nacionalistům pravicového spektra chybí často zásadní vysvětlení některých historických skutečností. Tak například se pohoršují, že v době vzniku Československa byli dva ministři stejného rezortu. Václav Klofáč, představitel národních socialistů, byl ministrem národní obrany a M. R. Štefánik byl ministrem války. Vysvětlení je prosté a logické. Náznak, že již tato skutečnost nabádala k odstranění Štefánika je zcela omylná. M.R. Štefánik nebyl 28. října v Praze, ale ani např. ve Švýcarsku, ve Francii, angažoval se ve prospěch nové republiky v Japonsku a na Sibiři. V Praze však bylo nutné organizovat vojenské síly, to nemohl žádným způsobem zajistit M.R. Štefánik, proto byl požádán V. Klofáč s jistou autoritou u nacionálně orientovaných českých dělníků. Pochopitelně, že  zase na oplátku nebyl schopen řešit organizační, politické a i ekonomické požadavky až někde na Sibiři, ve Francii a v Itálii. To bylo výhodnější pro M.R. Štefánika s propůjčenou hodností brigádního generála francouzské armády, která prohlašovala, že legie v Rusku podléhají její svrchovanosti.

Francouzský generál Pierre Janin (1862-1946) byl již v r. 1916 vyslán do Ruska, aby tam organizoval nábor  zajatců českého původu pro francouzskou armádu. V dubnu 1918 se stal vrchním velitelem čs. zahraničních jednotek ve Francii, Itálii a zejména v Rusku a ve všech spojeneckých zemích. Bezprostředně a osobně velel čs. legionářům na Sibiři od léta 1918 a v říjnu velel všem spojeneckým silám na Sibiři v boji proti eserským a bolševickým vládám. Napsal sympatickou knihu Milan Rostislav Štefánik, vydanou v roce 1932 a také věděl o tom, že Štefánik po návratu do Prahy bude ministrem vojenství (obrany) a Václav Klofáč bude využit na jiném úseku veřejné politické aktivity. Uvedený francouzský generál napsal ještě další publikaci Pád carismu a konec ruské armády, vyšla v roce 1931 a vřele doporučuji k pochopení situace, která se právě v dnešní době zkresluje. Nezanedbatelné informace lze získat i o ministru války. Proto stojí za přečtení „Moje účast na československém odboji za svobodu (1928).

Štefánik je tu hodnocen sympaticky a objektivně. Francouzský generál Janin popírá, že by byl M.R.Štefánik sestřelen. Jeho význam po návratu do Francie poněkud poklesl a bylo mu vytýkáno, že nezpevnil frontu ve prospěch admirála Kolčaka, kterého popravili eseři – sociální revolucionáři.

Další vysvětlení na adresu neomylné slovenské pravice, lze poskytnout také v otázce dvou konferencí organizovaných ve Spojených státech v Americe. V říjnu 1915 se jednalo v Clevelendu  a v květnu 1918 v Pittsburku. Vystupovali a jednali tu zástupci krajanského hnutí amerických Slováků a amerických Čechů. Přítomní Slováci i Češi měli americké státní občanství a mohl tedy vzniknout právnický spor, zda mají právo rozhodovat o ústavních právech Čechů a Slováků, žijících dosud v  habsburské monarchii. Tak otázka nebyla postavena, nicméně je to realita té doby. O ústavě mají rozhodovat občané státu, ve kterém budou žít. Zmíněný specifický rys neměl negativní dopad pro obě konference, spíše se projevil pozitivně. Krajané doporučili pro politické zásady budoucího Československa praxi, kterou znali ze života v USA. Na konferencích byla slibována autonomie, vlastní parlament, doporučovala se praxe jednotlivě platná pro státy tvořící USA. Nebyl zájem rušit slíbené věci, ale realita ve střední Evropě přece jen byla jiná.