České národní listy

Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla,

abychom totiž více z lásky  pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné  hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina  z  r.1834,  „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna  je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale  kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém?  Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Na  literáta  a redaktora nezapomenutelného časopisu „Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských  činností, prvních českých bálů atd. Některé  jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“

Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“.  Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud  hojné  v  zahraničních  telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace  a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky  pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“ Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba  autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen  Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou  odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do  dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném  potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě  umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku  národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.

Výňatek z článku