Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? V
Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? V
Více než dvě třetiny Čechů odmítají církevní restituce a požadují referendum.To ostatně požadují i levicové strany. Více jak sedmdesát procent veřejnosti je pak toho názoru, že církve mohou ve své činnosti pokračovat i bez majetkového vyrovnání. Většina veřejnosti by v případném referendu byla proti církevním restitucím, a to i za cenu rozpadu stávající vlády premiéra Petra Nečase
Dřívější i aktuální šetření společnosti SANEP poukazují na dlouhodobě negativní postoj veřejnosti vůči církevním restitucím, který je dán mj. skutečností, že drtivá většina domácí populace nevyznává žádnou víru a nemá tedy k církvi žádný osobní náboženský vztah. Církevní restituce tak mají podporu zejména u věřících, čemuž nasvědčuje skutečnost, že církevní restituce vítají zejména voliči KDU-ČSL a část voličů TOP 09. Skutečnost, že více jak dvě třetiny veřejnosti pak nepovažuje otázku církevních restitucí v současné době za závažnou vzhledem především k tíživé ekonomickou situací, s níž se potýká většina veřejnosti.
Pokud jde o církevní restituce, pak krizová situace, v níž se nacházíme, nedovoluje je, jak jsme přesvědčeni, v současnosti uskutečnit. K vyrovnání rozpočtu vláda škrtí rodiny, tělesně postižené, důchodce a nuceným příspěvkem musí napomoci vlastně každý občan republiky. Máme-li se, lépe řečeno: musíme-li se, všichni uskrovnit, pak by církve měly jít příkladem. Vyhrožování, že některé církevní subjekty, v případě, že restituce neprojdou, mohou u soudů vymáhat „svůj“ majetek, je děsivé! To je odsouzeníhodná cesta, po které se zřejmě chce vydat Řád německých rytířů. Ten má již svého „advokáta“, Marka Bendu z ODS. Tento plzeňský doktor práv, jenž se musel vzdát svého titulu, prohlásil, že by bylo spravedlivé, kdyby Německý řád dostal zpět svůj majetek. Kde skončil dřívější zastánce majetkových práv tohoto řádu, bývalý „křesťanský“ poslanec Tollner? Přes všechny tyto obhájce církevního majetku státem vyždímané vdovské a sirotčí groše přece žádná křesťanská církev nemůže pro sebe požadovat.
Politici, kteří se o církevní restituce zasazují, mají zásluhu i na neodůvodněně vysokém povinném finančním plnění státu vůči církvím. Je zavrženíhodně, že tito politici na jedné straně zbavují chudáky o poslední koruny a vrhají je tak bídy, na druhé straně velkomyslně házejí církvím miliony.
Ano, svým přístupem k restitucím nás zklamaly jak církve, tak politici.Od současné „politické elity“, čpíci na hony arogancí moci, nemůžeme nic jiného čekat, ale od církví někteří z nás očekávali rozumnější a lidštější přístup. Nemůže být přece bohatá církev uprostřed většiny stále chudších lidí.
Co se týče dále restitucí církevního majetku, má profesor Rychlík následující názor. Za hranici bere až březen roku 1948 a od tohoto data uvažuje: „...do 21. března 1948 církev, pokud nějaký církevní subjekt byl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník, tak byl z pohledu státu sice jako vlastník chápán, ovšem nad tím majetkem byl státní dozor, to znamená opět církev bez souhlasu úřadu státní správy nemohla tento majetek prodat. Nehledě na to, že velká část této půdy byla už od první pozemkové reformy v záboru, to znamená, ten církevní vlastník sice na ni mohl, ba dokonce musel hospodařit, ale platil z ní zvláštní pozemkovou daň, takzvaný hektarový příspěvek ve prospěch státního pozemkového úřadu a tato půda mohla být přidělena k rozparcelování podle přídělového zákona z roku 1920, případně podle zákona o revizi pozemkové reformy z roku 1947. Jak vidíte, ta situace z právního hlediska je nejasná a zda budeme považovat ty církevní subjekty za skutečné vlastníky nebo ne, je otázka výkladu. Já osobně nemám vůbec problém s tím, aby tento majetek byl převeden církevním subjektům, klášterům, biskupství, arcibiskupství do úplného vlastnictví s tím, že stát se o tento majetek už dál nebude starat, což v této zemi nikdy nebylo, především to tak nebylo od panování Josefa II., kdy platil ten státní dozor, ale on ve značné míře platil i předtím, byť byl mnohem volnější. S čím já mám problém, jsou ty finanční náhrady, protože jistě, církev byla poškozena, já to nepochybuji, nepochybuji o tom, ale spousta jiných subjektů bylo také postiženo a nikdo jim škodu nenahradí, ono to ani asi technicky není možné. Tak v tomto případě církev se dostává do privilegovaného postavení."
„V Českém rozhlase včera Jan Rychlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uvedl: Pokud budeme vycházet z fundamentalistického přístupu, který současná vláda jaksi zastává, který zjednodušuje do věty, co bylo ukradeno, musí být vráceno, pak samozřejmě se nemůžeme vyhnout tomu, abychom šli mnohem dál, abychom vrátili majetek sudetským Němcům, kterým byl zabaven, to si řekněme otevřeně, naprosto protiprávně v rozporu s ústavou z roku 1920, protože šlo o československé občany, který tento majetek nabyly zcela v souladu s tehdejším právem a nevyhneme se ani zřejmě restituci majetku, který patřil cizím státním příslušníkům a který patřil právnickým osobám."
Svůj názor dále rozvijí:
„No, já to myslím zcela vážně, protože u nás jsou mýty především o majetku sudetských Němců, protože veřejnost je přesvědčena, že majetek byl zabaven jen těm, kteří se provinili proti republice, ale každý si může otevřít internet, kde dnes máme Sbírku zákonů a přečíst si dekret prezidenta republiky číslo 12 z roku 1945, jehož paragraf 1 zní takto: "Zabírá se pro potřeby pozemkové reformy s okamžitou platností veškerý pozemkový majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. K vynětí z konfiskace bylo zapotřebí, aby osoba prokázala, že se činně zúčastnila boje za osvobození Československé republiky." Ne, že sama byla perzekuována nebo že se chovala loajálně, ale se činně zúčastnila odporu. Přičemž činně se nezúčastnila odporu ani většina českého obyvatelstva. Tady jasně vidíme, že šlo o princip kolektivní viny bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu, stačí si to přečíst, také tehdy to nikdo nezpochybňoval a rozhodnutí nevracet sudetským Němcům majetek, bylo stejně tak politickým rozhodnutím jako cokoliv jiného." (Literární noviny, 30.3.2012, webová stránka)
