Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? IV
Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? IV
Na Německé univerzitě v Praze byly po uzavření českých vysokých škol rozvíjeny především obory směřující k rasové očistě obyvatelstva protektorátu v duchu směrnic Hitlera a Himmlera, uskutečňovaných Heydrichem a K. H. Frankem. Právě na otázky rasové očisty se měla zaměřit vědecká práce na Německé univerzitě. Území českých zemí mělo být postupně zbaveno českého obyvatelstva. Část Čechů měla být poněmčena, část měla sdílet osud židů a cikánů. Na Německou univerzitu byli pozváni "odborníci" z dalších území, kde již Němci rasovou očistu prováděli. Na území protektorátu se v této době již uskutečňovalo rasové zkoumání českého obyvatelstva jako základu pro řešení dalšího osudu českého národa. Představitelé Německé univerzity zdůrazňovali v dopisech do Berlína, jaký význam na českém území má právě "vědecký výzkum rasové hygieny a rasové čistoty" pro budoucnost.
Všechny tyto skutečnosti jsou známé a v české i německé literatuře dostatečně zpracované. Je neuvěřitelné, že může spolek působící na území ČR v tomto kontextu taková tvrzení předkládat. Tvrdit, že československá opatření po válce byla genocidou, je nehoráznou obhajobou nacistických zločinů. Požadavky stoupenců a pokračovatelů sudetoněmeckého hnutí se stupňují a jsou stále nehoráznější. Přispívají k tomu i "vstřícné" postoje některých českých politiků. Bylo tomu tak i před válkou. Můžeme snad očekávat, že se příště bude požadovat, aby odborník na rasovou očistu dr. Mengele za výzkumy v tomto oboru obdržel posmrtně čestný doktorát údajně nejstarší německé univerzity v Praze? Výročí transportů do vyhlazovacích táborů je pro takový návrh podobnou příležitostí jako výročí uzavření českých vysokých škol pro předkládaný návrh! Nebo je to snad zatím příliš brzo?
Taková tvrzení a požadavky mají zřejmě narušit pozitivní vztah Čechů k německé menšině v České republice a dobré vztahy mezi českou a výrazně antinacistickou německou vládou v současnosti. Mohou být provokací. Nereprezentují názory všech příslušníků tohoto spolku, tím méně všech příslušníků německé menšiny. Vztah k této petici by však mohl být ukazatelem vztahu k dědictví henleinismu a nacismu i loajality k českému státu.“
Požadavky předložené jménem německé menšiny v ČR nebyly, to je zcela pochopitelné, vyslyšeny. Německá menšina peticí jen potvrdila svou pochybnou loajalitu k ČR, tedy ve státu, v němž žila a žije, a kde zaujímá mezi menšinami privilegované postavení, zatímco v Německu Čechům ani Slovákům není poskytnut menšinový statut. Ale ani to jí, přesněji řečeno jejím vůdcům, nestačilo. Někteří z nich šířili pak o ČR v zahraničí odsouzeníhodně pomluvy. V očích mnoha Čechů, díky petičnímu „výkonu“, se stali někteří představitelé německé menšiny jen hlásnou troubou sudetismu, jehož některá stanoviska byla do petice zpracována.
Po tomto neúspěchu vstoupily na restituční jeviště s větším důrazem církve. Již celá léta se mluví o restitucích. Když v roce 1990 byl na základě výčtového zákona vrácen katolické církvi určitý majetek, kardinál Tomášek tuto skutečnost kvitoval s uspokojením. Nebyl to on, který začal v církvi hrát hru o restituce, nýbrž, jak jsme přesvědčeni, byl to kardinál M. Vlk a později i kardinál D. Duka Již za Topolánkovi vlády se začaly církevní restituce připravovat. Jejich současná podoba je pobuřující. V rámci vládou, tedy tzv. vládou rozpočtové odpovědnosti, navrženým majetkovým vyrovnání, by měl stát 17 církvím vyplatit v průběhu 30 let částku cca 79 miliard korun. Kromě toho chce stát vracet církvím i co nejvíc majetku v naturální podobě, tedy půdu a lesy v hodnotě dalších zhruba 76 miliard korun. Dosud nevyjasněnou otázkou však je, zda církve byly dříve a i dnes jsou skutečnými plnými vlastníky majetku, který je zahrnován do restitucí
