Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? II
Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky? II
Soudní spory „šlechtických“ rodů byly však jen dlouhotrvající předehrou k daleko vážnějším a opakovaným restitučním pokusům. Součástí vstupních her byly imajetkové požadavky německé menšiny v ČR, tedy těch zůstavších, kteří se však považují, myslíme si, že však zdaleka ne všichni, za součást tzv. sudetoněmeckého kmene. Z článku „Petice nebo provokace“, jehož autorem jeprof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., vyjímáme: „Dne 25.7.2001 odeslaldipl. Ing. Hans D. Korbeljménem "Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" dopis petičnímu výboru Poslanecké sněmovny s "Návrhem na odškodnění příslušníků německé menšiny". Oba dokumenty jsou doprovázeny materiálem označeným jako Historický exkurz, který je zpracovaný Franzem Chocholatym Grogerem. V petici se požaduje "jako gesto dobré vůle" splnění řady politických a finančních požadavků pro příslušníky německé menšiny, mezi nimi např. uvolnění vázaných vkladů spojených s měnovou reformou z r. 1945 a náhradu za neuznání vzdělání na německých vysokých školách po 17. listopadu 1939, kdy byly uzavřeny české vysoké školy.
Uvedené materiály byly též distribuovány na plenárním zasedání Koordinační rady česko-německého diskusního fóra v září tohoto roku v Mladé Boleslavi.Již předtím český člen této Koordinační rady, reprezentující jednu z církví, požadoval, aby Koordinační rada požadavky v petici podpořila. Peticí se má v současné době zabývat Poslanecká sněmovna.
Materiály v různé míře zkreslují historické skutečnosti a v některých svých požadavcích vyznívají jako politická provokace. Část "Historického exkurzu" je objektivní a vyplývá z ní, že příslušníci německé menšiny i v poválečné době odmítali vyjadřovat loajalitu k československému státu a odmítali přijmout československé občanství a složit státoobčanský slib. Část je tendenční a nepravdivá.
Hans Korbel v průvodním dopise porovnává nacistickou perzekuci s postupem československého (českého) státu k údajnému bezpráví "ke kterému došlo ke konci první poloviny minulého století" vůči německé menšině. Stěžuje si, že příslušníci této menšiny nebyli odškodněni jako účastníci boje za svobodu. Tvrdí, že příslušníci německé menšiny byli po skončení 2. světové války z důvodu své národní příslušnosti zbaveni nejprve občanství a následně i svého majetku a osobní svobody a museli otrocky pracovat a že za toto údajné bezpráví nese jednoznačně odpovědnost československý stát, "který takové bezpráví nejen trpěl, ale i jednoznačně podporoval". Dokonce tvrdí, že tím, že československý stát této části německé menšiny v roce 1953 zákonem vrátil státní občanství, dokázal, že se nikterak proti československému národu neprovinili, ale byli zbaveni záměrně československého občanství, aby mohly následovat další akty bezpráví a že Česká republika se nejen neomluvila, ale snaží se odpovědnost za toto bezpráví přenést na spojenecké mocnosti.
Tato tvrzení jsou hrubou pomluvou československého a českého stáru.Omlouvají tím zločiny nacismu, které Německo páchalo v českých zemích i v celé Evropě. Srovnává se spravedlivá odplata, stanovená v době války a po ní spojeneckými mocnostmi v řadě dokumentů, které se staly součástí poválečného mezinárodního práva, se zločiny, které Německo páchalo. Autoři se vůbec nezmiňují o zločinech sudetoněmeckého hnutí proti Československu a o odpovědnosti sudetských Němců za rozbití demokratického Československa, za perzekuci demokratických Němců v Československu, židovských spoluobčanů a emigrantů i Čechů v době přípravy agrese vůči Československu i v době války, za jejich účast při genocidě židovské komunity a za přípravu podobného osudu pro český národ. K této odpovědnosti se v době války nejednou přihlásili jménem celé sudetoněmecké komunity její představitelé K. Henlein a K. H. Frank.
Je urážlivé, nejen pro každého Čecha, ale i pro demokratické Němce, kteří se účastnili boje za svobodu Československa, například v zahraničním vojsku, srovnávat tyto účastníky boje za svobodu a jejich nároky na odškodnění s údajným bezprávím, k němuž mělo dojít vůči německé menšině po válce.
Převážná většina Němců ztratila československé občanství a získala německé občanství po Mnichovu podle německo-československé smlouvy a podle dalších aktů německých úřadů, a to na základě svého přání, které bylo vyjádřeno v řadě dokumentů sudetoněmeckého hnutí. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. tyto Československu vnucené akty (německým obyvatelstvem s nadšením přijímané a Německem uznávané) z hlediska československého demokratického právního řádu dodatečně legalizoval. Německo nevypovědělo smlouvu o státním občanství z r. 1938. Antifašistům bylo československé státní občanství podle tohoto dekretu prezidenta republiky a následných prováděcích aktů zachováno a podle pokynů ministerstva vnitra se na rozhodování o přiznání československého státního občanství příslušníkům německé menšiny měli podílet němečtí antifašisté zvláštními komisemi, jež měly jednotlivé případy posuzovat. Ministerstvo vnitra kritizovalo ve svých aktech, že podřízené orgány někdy nepostupují podle směrnic ústředních orgánů a například neumožňují žadatelům se svých práv dovolávat podle vydaných předpisů. Novými pokyny se pokusilo tyto závady odstraňovat. V roce 1947 Národní shromáždění zřídilo vyšetřovací komisi k prošetření nezákonností, k nimž došlo i vůči německému obyvatelstvu a zjištění viníci byli předáni k soudnímu postihu. Je nepravdou tedy tvrdit, že demokratický československý stát bezpráví, pokud k němu došlo, trpěl nebo podporoval.
Příslušníci německé menšiny, kteří neprokázali své antifašistické jednání nebo nátlak vůči sobě ze strany nacistického režimu a přesto zůstali z různých důvodů, včetně ekonomických, na území Československa, získali později státní občanství podle předpisu z r. 1949 (vládní nařízení č. 252/1949 Sb.) nebo z r. 1953. Došlo k tomu až po jednání komunistických vlád v Československu a v NDR.
