Božena Němcová bez pomluv a senzací přesto úchvatná, milující, trpící, část 1
Božena Němcová bez pomluv a senzací přesto úchvatná, milující, trpící, část 1
Marie Neudorflová
4. 2. 1820 uplynulo dvě stě let od narození naší největší spisovatelky Boženy Němcové (před sňatkem Barbory Panklové). Postupně vyšla řada článků, vznikl dokonce čtyřdílný televizní seriál, který vzbudil značně silné emoce u diváků i reakce. Většina recenzí je velmi kritická, podobně jako k některým tradičním spekulacím o jejím původu. Vzhledem k důrazu filmu na intimní stránku života Němcové se několik kritiků shodlo na tom, že tvůrci filmu udělali z Němcové „couru“ a nesnažili se pochopit a vyjádřit, proč je Němcová naší největší spisovatelkou. K tom by totiž potřebovali znalosti širšího kontextu doby a hluboký vhled do hloubky citů a mravních hodnot Němcové, které stály přirozeně a pevně na straně slabších, včetně žen. Ale neladily s hodnotami soudobého společenského systému spjatého s katolickou církví, v němž každá vzpoura proti hierarchickému společenskému řádu i v rodině byla krutě trestána.
A přece plodné zrno vzpoury proti nespravedlnosti sílilo od osvícenství. V době, kdy žila Božena Němcová, začalo nadějně klíčit i v myslích výjimečných žen, mezi něž patřila i Němcová. Navíc byla poměrně sečtělá a zároveň dobře věděla, co to je manželský úděl prosté ženy, jeho bolestné stránky měla stále na očích. Byla nejstarší z dvanácti sourozenců. Nechtěla se brzy vdávat, chtěla se vzdělávat, měla svůj ideál, jaký by měl být muž, kterého by mohla milovat. Její vnímavosti neušly svérázné venkovské postavy, občasné tragedie, sociální realita, a krásná příroda, kterou milovala. To vše inspirovalo její emoce, fantazii i schopnost hlubší reflexe. Byla nedostižitelná v umění vyprávět a psát dopisy. Napsala jich během života na tisíce, mnohé spálila. Tvůrci filmu pochopili jen málo důležitost těchto aspektů, nebo nechtěli pochopit, nebo dokonce nemohli kvůli politickým tlakům, jak má být Němcová interpretována. Liberalismus vždy preferoval v kultuře soukromí lidí, čím skandálnější, tím lepší. Hlavně odpoutat pozornost od sociálního a politického kontextu. Ale umělci by neměli přijímat takové tlaky, zrazují tím své poslání přispívat k poznání podstatného z hlediska celkové úrovně lidí -- kulturní, mravní, sociální.
Proč filmový představitel Josefa Němce myslí, že je správné a objektivní ukázat Němcové slabosti a přednosti, jako u každého jiného člověka? Ale Němcová nebyla jako „každý jiný“, naopak byla ženou velmi výjimečnou. Jako jediná žena se řadila mezi naše nejvýznačnější kulturní osobnosti, které ji trvale uznávaly. Svým čtenářům ukazovala cenu i bídu jejich života i cesty k větší lidskosti a důstojnosti. A to i národní v moři poněmčujících tlaků. Zanechala za sebou úžasnou tvorbu, úžasné svědectví, svědectví o své době, o našich kořenech. Její poznávání i tvorba byly podmíněné její láskou k lidem a k ponižovanému českému národu a také její statečností. Jaký je smysl perfidního přístupu, který si vybírá hlavně pikantní a ignoruje důležité? Ponížit Němcovou a její tvorbu v souladu se současnými tlaky z EU abychom považovali své národní obrození a jeho velké osobnosti a úžasné výsledky jejich práce za zbytečné? Co by z nás zbylo bez cenné kulturní a historické identity? Cenné duchovní, kulturní a mravní hodnoty byly spjaty hlavně s existencí národů, a vědomým rozvíjením jejich pozitivního potenciálu. Konečně ti, kteří sní o moci, velkých říších a pohrdají malými národy, by mohli tvrdit, že měli pravdu, že jsme méněcenný národ. Nedělejme si iluze, že by už dnes neexistovali. Avšak ve skutečnosti od působení Mistra Jana Husa šel český národ často příkladem v obraně a rozvíjení své kulturní a národní identity a integrity proti nepřátelům, kterým šlo o moc, expanzi, zcizování bohatství slabším, A nejen to – český národ vytvářel kulturní a duchovní hodnoty srovnatelné s tím nejlepším v Evropě. Bohužel, se nám v podstatě vrací pobělohorské období, zvláště ve snižování úrovně vzdělání, atomizace společnosti, čím dál menší schopnost rozumět době, ve které žijeme, včetně vědomí, co vlastně jsou naše národní zájmy. Je zapotřebí, aby česká kultura přispívala k tomuto destruktivnímu trendu, který není v zájmu úrovně většiny a národa? Je snad lidem v kultuře jedno, že se podílí na její destrukci? Kde je zodpovědnost za vše, co nám minulé generace pozitivního zanechaly? Hodnotná kultura přece nevyrostla z myšlenky, že kultura má být převážně pochybnou zábavou. Společným jmenovatele autorů obhajujících „vzrušující“ aspekty života Němcové je jejich malá znalost jejího díla. Chybějí znalosti z její obsáhlé korespondence, pochopení smyslu práce z národního hlediska, chybí respekt k seriozním pracím o Němcové (Václav Tille, Korespondence, Miloslav Novotný, Zdeněk Urban, atd.). Zato nezdravá touha po senzaci se nedá přehlédnout. Něčím ohromit na úkor pravdy, někam se vetřít, hlavně do soukromí, do milostného života, který by nás měl nejméně zajímat. Udělat z bolesti či tragedie pikantnost nejen k pobavení, ale přímo k ponížení všeho velikého, co bylo lidem a národu dáváno s láskou a sebeobětováním. A upoutat pozornost k nepodstatnému, což je tradičně spolehlivý prostředek, jak udržovat lidi v nedospělosti, v malé schopnosti rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, včetně souvislostí.
Je tu ještě jeden důležitý perfidní aspekt ve vztahu k Němcové objevující se v různých článcích i na internetu. A to je její původ, po kterém se v popularizační tvorbě „pátrá“ již přes sto padesát let. Je to urputná snaha dokázat, že Terezie Novotná a Jan Pankl, jako prostí a nevzdělaní lidé, nemohli být rodiči tak nadané a krásné ženy jako byla Božena Němcová. Nechme stranou zbytečné úvahy o tom, že byla o dva roky starší, než se tradičně uvádí. Hlavní argument relevantních úvah je, že matkou nemanželského dítěte musela být příbuzná kněžny Zaháňské, přesto, že pro to v dokumentech není ani náznak. Tvrzení je lehce vyvratitelné, dokonce je jen otázkou zdravého rozumu: „proč by aristokratická matka dávala k adopci dítě čtrnáctileté nevdané, nevzdělané a chudé služebné ve Vídni a poté vrchnost nutila mladíka, který o vyvinutou, ale málo půvabnou patnáctiletou dívku Terezku moc nestál, aby si ji vzal?“ To opravdu nikdo nemůže rozumným argumentem vysvětlit.
Důvod k úpornému prosazování šlechtického původu Boženy Němcové je jednoduchý. Narodila se a působila v době, kdy ze strany Němců v Rakousku i v Německu vládlo nezlomné přesvědčení, že Češi a Slované obecně, jsou podřadnou rasou, bez kultury, bez historie, bez nároku na budoucnost. A podle toho se chovali a to i lidsky a politicky. Neměli zájem poznat historii a kulturu Čechů, která ale často svou úrovní předčila jejich. Když někdo z Čechů vybočil z této představy a dosáhl určité proslulosti svými schopnostmi a prací, nemohl přece pocházet z nekulturních, méněcenných a sociálně zaostalých Čechů. Znevažovat, ignorovat ba i podrývat a ničit vše cenné, čeho Češi dokázali, se stalo trvalou součástí německého nivó vlastně až do současnosti. To se týká nejen Němcové, ale i dalších, například T. G. Masaryka. Co o nás pozitivního vědí Němci v současnosti? Ale film se možná v Německu bude hrát.
Kdo dnes srovnává politické ideály němectví a Čechů během minulých století? Rozdíly nejsou nepodstatné. Výrazným aspektem německých ideálů je idea slávy, expanze na úkor slabších národů, budování říší. Pohrdání Slovany a malými národy obecně. V českém národě od dob Husových, jehož ideje ovlivňovaly český národ po dvě stě následujících let, to byl důraz na duchovní, mravní ba i sociální hodnoty, nejvýrazněji praktikované v české Jednotě bratrské. Po sto padesát let v ní hrály důležitou roli i ženy a to i jako vzdělavatelky dívek. To se opravdu katolické církvi nelíbilo. Násilnou rekatolizací po Bílé hoře, jíž se horlivě účastnila německá šlechta, byla tato tradice na dvě století potlačená, zakázána, trestána. Střípky znalostí o této „slavné době“ však pronikaly nejrůznějšími cestami do povědomí Čechů, zvláště vzdělaných, včetně žen. František Palacký, který se s Němcovými stýkal, svými dějinami českého národa vykonal v tomto ohledu gigantický kus práce. I Božena Němcová z jeho dějin mnoho nasála pro své myšlení a tvorbu. Němcovi dokonce Palackého dějiny vlastnili jako poklad. Němcová na tuto tradici navazovala hledáním kulturních kořenů českého lidu zvláště na venkově. Tím podstatně přispívala k povznesení potlačené identity a sebedůvěry českého národa.
Kdo dnes vnímá život a práci Němcové v těchto souvislostech? Ani její práce se nevydávají, pravděpodobně v souladu s globalizací, která považuje národy, jejich existenci, kulturu, historii, hledání duchovního a mravního smyslu života, za přežitek, aniž nabízí něco cenného v náhradu. Proč nikdo ze součastníků nestopuje vývoj vlastenectví Němcové, které začíná právě u té babičky, která je ve filmu zcela vynechána? Proč je najednou Němec téměř větší hrdina než Němcová, ačkoli k tomu žádné oprávnění není? Proč se tak zdůrazňuje milostný život Němcové, i když ho bylo tak málo a vnímala ho úplně jinak, než jak předkládají současné interpretace. V prvních pěti letech svého manželství porodila čtyři děti. Od třetího, velmi těžkého porodu, měla trvalé, vážné zdravotní problémy. Není bez důležitosti, že již v prvním roce manželství se chtěla rozvést, zjistila však, že čeká dítě a to bylo pro ni svaté. Ani tu lásku, natož sexuální, nehledala.
Byla mladičká, ale potřebovala skutečnou lásku, porozumění, soulad duší, oporu. Duševně a intelektuálně růst v souladu se svým nadáním, ideály. Její štěstí i neštěstí bylo, že v pubertě strávila několik let ve Chvalkovicích v rodině správce zámku Hocha, aby se naučila lepším způsobům, dobré němčině a hrát na fortepiano. Podstatné je, že ji správce dovolil přístup do své knihovny, mohla číst a vzdělávat se podle svého zájmu. Její sečtělost, znalosti, inteligence a píle dělala na lidi značný dojem. Ale jinak celý život hořekovala nad tím, jak málo vzdělání měla a stala se silnou stoupenkyní dívčího školství, které se v českém prostředí začalo pomalu rozvíjet až po její smrti. Moc dobré mínění o školství katolickém neměla, neboť bylo nepraktické a ignorovalo vědecké poznatky. Na rozdíl od Němce jí velmi záleželo na tom, aby jejich děti dostaly slušné vzdělání.
Manželská tragedie Němcové měla svou tragickou předehru v tom, že byla téměř ještě jako dítě donucena matkou k sňatku s Josefem Němcem, o patnáct let starším, drsným, málo trpělivým mužem, který byl patnáct let vojákem, se zkušenostmi z nevěstinců. Vzdorovala, nechtěla se vdávat, ale marně. Velmi půvabná, ale bez věna, Barunka měla být vděčná Němcovi, že jeho slibná kariéra státního zaměstnance měla zaručit rodině slušný život. I když se pro své vlastenectví a prchlivost dostával do problémů již dávno před manželstvím. Svou povinnost živit rodinu bral jako samozřejmou a počítal s rychlým kariérním vzestupem, který nikdy nepřišel. Na její krásu byl pyšný. Věřil, že její vzdorovitou povahu zlomí. Nezlomil.
Životní pouť mladých manželů začala v Červeném Kostelci r. 1837. Pro Barunku líbánky byly nesmírným zklamáním, často plakala, jak zmiňuje později ve svých dopisech sestře Adéle. Prchlivý Němec měl konflikty jak s vojenským velitelstvím a nadřízenými, tak v manželství. Neměl se svou ženou trpělivost, snažil se její vzdorovitou povahu zlomit i násilím. Žena měla přece poslouchat a ne se vznášet v ideálech. Ale Barunka chtěla důstojný život, prostor a ohled pro sebe už jen proto, že byla neustále těhotná. Zároveň Němec kvůli zvýšení platu usiloval o povýšení, a tak se často stěhovali. Němcová trpěla, vkládala však své dojmy a zkušenosti do své paměti, dopisů a později literární tvorby. Města, kde vždy nakrátko zakotvili, na ni dělala většinou značně příznivý dojem. Život, jak jej pozorovala, jí byl inspirací k tvůrčí práci. Ráda se seznamovala s lidmi , například se setkala i s Dobromilou Rettigovou. Ve své samotě se zabývala dětmi, které jí byly útěchou. Ale její intelektuálně žíznivou duši naplnit nemohly. V Polné, českém to vlasteneckém městečku, včetně knihkupce a faráře, dostala poprvé možnost číst české soudobé knihy. Knihkupec Pittner měl i podobizny slavných Čechů, například Jana Husa, Žižky. Upoutaly ji práce J. K. Tyla, a zvláště zprávy v časopise Květy a Včela o vlasteneckém životě v Praze, seznamovala se s jeho důležitými jmény ještě předtím, než je všechny poznala osobně – Josef Kajetán Tyl, František Palacký, J. V. Frič, K- S. Amerling, Ladislav Čelakovský. Zaujala ji jejich spolupráce se Slováky. Toužila být součástí družného života těchto tvůrčích idealistů s vyššími zájmy a s láskou k českému národu. A měla štěstí, že Němec měl do Prahy cestu začátkem r. 1841 a vzal svou po čtvrté těhotnou ženu s sebou. Setkali se s mladým F. L. Riegrem, budoucí vůdčí politickou osobností Čechů. Seznámila se s MUDr. Josefem Čejkou, kterému natrvalo svěřila péči o svůj ženský zdravotní problém, ze kterého se později vyvinula rakovina. Bůh ví, jak k jejím zárodkům přišla. Po určitém Němcově úsilí se po roce rodina do Prahy stěhovala.
