České národní listy

Božena Němcová bez pomluv a senzací, přesto úchvatná, milující, trpící 4

Marie Neudorflová

Koho vlastně dnes v tvorbě zajímají vznešenější ideály, emoce, nadřazenost duševna nad tělesným, materialistickým? Na Němcovou jsou přenášena kriteria současných falešných liberálních přístupů k sexuálnu. Ani 19. století jich nebylo zcela prosto, dokonce již  před Freudem  (1856-1939), typickým příkladem byla George Sandová (1804-1876). U níž to však  bylo jen falešné přizpůsobení se nakladatelům, jak napsala své příelkyni. Ale v našich poměrech a humanitní tradici, možná dokonce slovanské, a hlavně obrozenecké a masarykovské, mravní rovina, sdílení pozitivních a mravních principů a nadosobních zájmů, a oboustranné sympatie a zodpovědnost, stály ve vztazích jako nejvyšší ideál. Samozřejmě,  ne příliš často naplňovaný, neboť obecná chudoba a politický a církevní systém dávaly jen nepatrný prostor k pozitivnímu rozvoji chudých vrstev a ke svobodné volbě. Němcová byla plná ideálů, snů, hladu po znalostech a ještě v sedmnácti letech nebyla dotčena erotickou vnímavostí. Ve snaze zlehčit význam Němcové a zvýšit pozitivní zásluhy jejího muže, řada autorů mu  přikládá hlavní zásluhu, že se Němcová stala českou vlastenkou a spisovatelkou a součástí české vlastenecké elity. Nechceme upírat zásluhy Němcovi, byl svědomitým zaměstnancem a opravdu zaníceným českým vlastencem neochotným dělat kompromisy. V dobách lepších podporoval snahy své ženy, v dobách horších tomu tak nebylo. Je pravda, že  zpočátku přispíval k lepší češtině Němcové. Ale kde se dobrou češtinu měla naučit, když české školy nebyly? Základy její češtiny položilo české venkovské prostředí Ratibořic, šestiletá docházka školy v České Skalici a její babička, Magdaléna Novotná. Ta měla po několik let spory se svou dcerou Terezkou, orientovanou na němectví jako něco vyššího. Babička rozvíjela zájem  Barunky o češtinu, o české pověsti a historii, zpívala jí české národní písně. Spory nakonec vedly k tomu, že babička z rodiny Panklových po několika letech odešla. Barunčin zájem o češtinu, mohl být posílen i tím, že ji matka neměla ráda, fyzicky ji trestala za každou maličkost. Nemohla jí odpustit, že se jí narodila jako nemanželská. Ale naučila ji dobře vařit. S otcem měla vřelý vztah, podobně jako s většinou svých sourozenců, z nichž ze dvanácti dorostlo do dospělosti šest. Ale naučila ji dobře vařit. S otcem měla vřelý vztah, podobně jako s většinou svých sourozenců, z nichž ze dvanácti dorostlo do dospělosti šest. Babička, která byla po několik let její útěchou, zanechala v Barunčině srdci trvalou, hlubokou lidskou a kulturní stopu, ke které se svým srdcem a tvorbou vrátila v dobách nejtěžších, po smrti Hynka, svého nejstaršího syna. To nebyla zvláštní zásluha Josefa Němce, že jeho žena svou tvorbou vynikla nade všechny. Bylo to hlavně  její nadání, její láska k lidem, k českému národu a pracovitost. Obdiv a podpora přátel ji sílily a podstatně přispěly k tomu, že se stala naši největší spisovatelkou. A také zdravé emoce a laskavý půvab, které jí otvíraly dveře přátelství významných českých vlastenců. Politické poměry a záludnost vlády vědomě pracovaly k jejímu zničení. Je těžké uvěřit, že utrpení Josefa Němce bylo větší než jeho ženy, jak tvrdí jeho filmový představitel. Jeho utrpení neplynulo z bezmocnosti, z mravního, upřímného postoje pomoci jí i rodině  v dobách těžkých, z rozhodnutí omezit své potřeby nebo dočasně vzít jakoukoli práci. Plynulo hlavně z pocitu ukřivděnosti, neochoty omezit své potřeby, například kouření, a z neochoty pochopit podstatu problémů a skutečnosti, že si ho mladinká, krásná a na svou dobu poměrně vzdělaná Barunka vzala z donucení a že časem odmítla brát intimní vztah jako svou povinnost. Je také otázka do jaké míry Němec chápal, že jeho problémy měly příčinu také v politických poměrech, které vnímaly české vlastenectví jako zločin.  Němcová, aby pomohla dětem ke vzdělání, aby se najedli, sháněla v nejhorší době jakoukoli práci, styděla se stále žádat o pomoc své přátelé. Svou hubeností, sešlostí a ošumělým oblečením nedělala na lidi moc dobrý dojem, raději nevycházela. Do poslední minuty svého života se snažila vydělat peníze psaním, ale ne na úkor kvality, aby uhájila svou samostatnost a pomohla dětem.  Je otázka do jaké míry k ní byli nakladatelé skoupí, jak se domnívala. Němec se nechtěl dělit ani o svou penzi, bylo mu dokonce jedno, jak se budou děti živit. I česká vlastenecká společnost mu musela domluvit, když opustil hladovou a nemocnou ženu. Němcová své děti, které přicházely jedno za druhým, aniž se jí někdo ptal, milovala a děti milovaly ji, včetně služebné, která s nimi raději hladověla, než aby milovanou Němcovou opustila. To, že děti dostaly nakonec slušné a užitečné vzdělání a mohly se v životě dobře uplatnit, byla její zásluha, posvěcená jejím vlastním utrpením, ponižováním a prosbami k přátelům. Nejstaršího nadaného Hynka Němcová milovala nejvíce a vkládala do něho největší naděje. Hynek však podvýživu zdravotně neunesl, měl sklon k tuberkulose. Zemřel v říjnu 1853 v náruči matky, která se rychle vrátila ze své cesty na Slovensko. Tato rána zůstala otevřená po zbytek jejího života. Nutno poznamenat, že to byla i pro Němce bolestná rána. Němcová se v bolesti ponořila do šťastného dětství, do Ratibořic, do doby, kdy u nich pobývala babička, matka Terezky, přetížené porody a prací. Vytvářela ideál moudré ženy z lidu a zidealizované představy o vztazích mezi lidmi v sepětí s prostředím, které tak intimně znala. Babička byla veřejností přijata vřele, s nadšením a obdivem, což Němcovou velmi potěšilo. Finančně mnoho nepřinesla, ale spojila řadu přátel, kteří se téměř denně začali navštěvovat. Němcová byla na čas opět šťastná, zkrásněla, měla své přátelé ráda, záleželo jí na nich. Pomluvy pražské společnosti vzkvétaly, ale Němcová k nim byla lhostejná. Zároveň byla pod přísným policejním dohledem a někteří přátelé se k ní raději nehlásili. Ve své chudobě prožívala svůj „poslední sen o štěstí“, který nemohl skončit dobře. S láskou se cítila silnější, psala povídky, opravovala Babičku pro nakladatele. Když tvořila, byla nejšťastnější. A do této situace se z jara 1855  vrátil Němec ze Slovenska s požadavky na normální život. Nikdo z přátel nevěděl, že přijel bez peněz a jejich finanční podpora ustala. A přece i v této době horečně píše Němcová krásné povídky plné života  ze svých vzpomínek z Chodska i z jiných oblastí Čech, spojených s přírodou, tradicemi, bídou udřeného lidu ale i dobrodiním lidí laskavých.