Boj hazlovského družstva Stráže obrany státu I
Boj hazlovského družstva Stráže obrany státu I
My jsme proti okupantům skutečně bojovali, ztráceli životy, zdraví, majetky. Jsem na to hrdý, že jsem se tohoto boje zúčastnil, i když nás kde kdo opustil.
Vyprávění napsal člen družstva Stráže obrany státu, Václav ŘÍHA, (rodným příjmením Špína) a poznámkami je doplnili jeho kamarádi Jaroslav JONÁŠ, František SERBOUSEK a Vojtěch SVOBODA, příslušníci téhož družstva
JARO
Na jaře 1938, jsem byl odvelen na četnickou stanici v Aši. V té době henleinovci v Aši pořádali četné průvody a demonstrace. Provokativně chodili v známých bílých punčochách a pro ně typických kloboucích, ženy nosily dirndly. Do úmoru vykřikovali hesla: Wir wollen heim ins Reich (Chceme domu do říše), Weg mit der ČSR (Pryč s ČSR), Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna Říše, jeden vůdce) a jiná, stejně štvavá. Byla to válka nervů.
Na jaře jsem v Chebu prodělal kurs, jako člen družstva SOS. Zařadili mě do družstva v Hazlově. Velitelem byl strážmistr četnictva Václav Vačkář, jeho zástupcem strážmistr Jaroslav Jonáš, oba z hazlovské stanice.
Poprvé jsme byli zmobilizováni, vyhlášením hesla, 20. května 1938. Střežili jsme železniční přejezd trati z Hazlova do Aše. Místu se říká Na cihelně, kde jsme také v tehdy stojícím hostinci bydleli. Majitelem byl jakýsi Bareuther. Přejezd byl opevněn železnou závorou a betonovými zdmi s jehlany proti tankům.
Na stanoviště k nám chodily manželky příslušníků KSČ a sociálních demokratů, jejichž někteří mužové bojovali ve Španělsku a přinášely nám zprávy o situaci a o činnosti Henleinovy strany.
Velitelem našeho praporu SOS byl major ČSA Helvín z dnešního Sokolova, tam měl velitelství. Původně pracoval jako zpravodajský důstojník a byl ve styku s četnickými stanicemi a Finanční stráží v pohraničí. Byl to vzorný a nebojácný voják, vlastenec, kterého za okupace nacisté popravili.
Tuto službu jsme ukončili asi 19. června, kdy byla mimořádná opatření odvolána a já opět nastoupil v Aši.
ZÁŘÍ
12. září bylo opět vyhlášeno poplachové heslo. Zastihlo mě v Aši. Situace byla zlá. Šel jsem potmě přes park, všude stály hlídky ordnerů, dlouho mi trvalo, než jsem se dostal k lesu, za dne se nedalo jít. Do Hazlova jsem přišel se značným zpožděním.
Henleinfašisté v té době už přepadali četnické stanice a celnice. Na mnohých místech vraždili. Znovu jsme zaujali postavení u přejezdu za Hazlovem.
Kolem dokola fašisté neustále stříleli, především v noci. Naše nervy byly neustále napjaté. Jednou večer začaly na plechovou střechu hospody, v níž jsme zase bydleli, padat zralé hrušky. V první chvíli jsme mysleli, že jde o kulometnou palbu. Když jsme vyšli ven, viděli jsme ve tmě cosi na poli směrem ke Goethovu kameni. Vypadalo to, jak rozvinutá rojnice. Nehýbala se. Až ráno jsme poznali, že jde o nerozházené kopky hnoje. Zkrátka byli jsme vojáci, ale zkušenosti jsme neměli.
Kolem 17. září jsem měl večer ve dvojici službu u závor. Zastavili jsme osobní auto, jedoucí od Františkových Lázní na Aš. V autě seděl šofér a jeden muž. Vyzval jsem je, aby vystoupili. Česky mi odpověděl sám K. H. Frank, že si bude stěžovat, pak řekl: "Co tady vůbec děláte? Jděte do Prahy, sudety už patří do říše". A my ho nechali odjet, celou noc jsem litoval, že jsme byli tak zbabělí.
Jindy, na hlídce u závory, byl strážmistr Vojtěch Svoboda se psem Zorou a příslušník Finanční stráže Serbousek s lehkým kulometem. Silnicí od Aše se v zatáčkách blížilo auto s rozžatými reflektory, prokličkovalo protitankovými překážkami před závorou. Kulometčík, kryt za betonovým blokem v němž byla závora upevněna, Svobodu zajišťoval. Svoboda auto zastavil, byly v něm čtyři osoby. Vystoupil K. H. Frank, na kterého byl vydán zatykač. Na výzvu sice zdvihl ruce, ale smál se. Provokoval a říkal: "Máte ještě deset minut a pak dostanete rozkaz. Skutečně. Od Hazlova přijela motorka, sesedla naše spojka, člen Finanční stráže Čadík a předal rozkaz, ustoupit!
Frank se smál, dal ruce dolů a že jede dále do Prahy. Na závěr ještě řekl německy: "Pane strážmistře, přijde den, kdy se ještě uvidíme“.