Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620
Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620
Letos tomu je 400 let od bitvy na Bílé hoře 8.listopadu 1620. Svým rozsahem to ani bitva nebyla, spíše jen pouhá šarvátka mezi dvěma armádami trvající asi 2 hodiny. Na jedné straně vojsko českých stavů, na druhé vojsko císařské a Katolické ligy. Císařská vojska zvítězila. Události, které po této bitvě následovaly, na 300 let poznamenaly život v Českém království. Nerozebírám, jak k válce došlo, ani jak probíhala, jen bych chtěl připomenout, co po té bitvě následovalo. Ne vojensky, ale jak se změnil život v zemích Českého království. Také se zříkám hodnocení, to ponechám na čtenářích.
Ihned po prohrané bitvě český král Fridrich Falcký z Prahy uprchl. Následující den 9. listopadu otevřela Praha své brány vítězům. Došlo k nemilosrdnému vydrancování a násilí na obyvatelstvu, jak bylo tehdy obvyklé. To Pražané nečekali.
Císař Ferdinand II. pověřil Karla z Lichtenštejna, aby v Čechách „normalizoval“ poměry. V „proskripčním dopise“ byl seznam třiceti politicky nepohodlných osob. Byli to protestanté, představitelé stavovského povstání, kteří měli být postaveni před mimořádný soud. Soud, kterému předsedal Karel z Lichtenštejna, vynesl 27 hrdelních rozsudků. Exekuce byla vykonána na Staroměstském náměstí 24.června 1621. Popraveni byli 3 páni Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, 7 rytířů a 17 měšťanů (mezi nimi Ján Jesenský, lékař, rektor Karlovy univerzity, Slovák ). Bylo to krvavé divadlo.
Všem odsouzeným a jejich příbuzným byl zabaven veškerý majetek. Ten majetek znamenal velká pozemková vlastnictví.Všechny ty zkonfiskované zámky, hrady, pole, lesy, rybníky a také vesnice s poddanými vesničany, ale také města a městyse, jak to bylo zapsáno v zemských deskách, získali levně od císaře Ferdinanda jeho přívrženci, kteří pro něj bojovali (např. rody Buquoyové, Gallasové, Piccollomiové, Masfeldové, Albrecht z Valdštejna) nebo jinak pomáhali, jako Lichtenštejnové, Černínové nebo Ditrichštejnové. Těch cizinců bylo více, dnes vymáhají na České republice v rámci restituce pozemky, které získali jako válečnou kořist.
V Českém království byla po uzavření Smíru kutnohorského náboženská svoboda, jedinečná v celé Evropě. Země byly buď zcela katolické nebo protestantské podle zásady Cuius regio eius religio - Koho vláda, toho náboženství. V Českém království byla naprostá většina obyvatelstva protestanté, to se nyní naprosto změnilo. Byla povolena pouze katolická církev, kdo nekonvertoval, musel odejít do emigrace. Odešel Jan Ámos Komenský a další inteligence. Venkované nemohli opustit půdu, byli navráceni do lůna církve násilně. Mnoho jich tajně uprchlo z vlasti. Národ byl zbaven své inteligence.
České knihy od husitské doby až do Bílé hory byly šmahem prohlášeny za kacířské, nikdo se nezabýval, jestli je tomu tak skutečně. Jezuité všechny české knihy pálili. Páter Koniáš skutečně byl. Byly způsobeny velké kulturní škody, protože prakticky zmizely doklady o písemnictví dvou století husitských Čech. To samé se dělo s výzdobou protestantských kostelů. Všechno, co vzniklo před rokem 1620 a připomínalo Husa a husitství, bylo zničeno a nahrazeno barokem.
Celé školství přešlo pod správu jezuitů. Dostali do držení Karlovu univerzitu. Změnili její název na Karlo – Ferdinandovu univerzitu. Ten název existoval až do roku 1918. Rektory byli jezuité až do vlády císaře Josefa II., který u nás jesuitský řád zrušil. Univerzitní přednášky v češtině byly nahrazeny německými.
Došlo k utužení poddanství, venkované se stali nevolníky, robota byla navýšena. Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které představovalo něco jako ústavu.
Všechny již provedené změny tak byly kodifikovány. Tento dokument byl napsán německy, úřední překlad do češtiny nikdy nebyl dokončen. Do té doby platilo, že úředním jazykem v Českém království je čeština, tento dokument tím, že nadřazuje němčinu nad češtinu, je prvním krokem germanizace.
Bylo uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn. Českému Zemskému sněmu zůstalo pouze poradní právo. Moc přešla absolutně do rukou císaře, do rukou Habsburgů. Jednoduše řečeno, České království se stalo soukromým majetkem Habsburgů.
Během Třicetileté války se české země staly evropským bojištěm. Armády obou stran jimi procházely , rabovaly a plenily V Čechách, dramaticky poklesl stav obyvatel. Vylidněné vesnice byly novými majiteli - cizinci doplněny ze zahraničí, například z Tyrol, kteří osidlovali Krkonoše.
Roku 1635 ztratilo České království obě Lužice. Ty patřily k Českému království již za Přemyslovců, proto Lužické Srby nepotkal osud Polabských Slovanů.
Dne 24. října 1648 došlo k podpisu mírových smluv. Jednání probíhala už od roku 1644 ve dvou vestfálských městech – Münsteru a Osnabrücku. Skončila válka, trvající 30 let, jež přinesla velké ztráty vojenské a na civilním obyvatelstvu v zemích střední Evropy. Čechy, Morava a Slezsko nadále zůstaly součástí habsburských držav. Obnovené zřízení zemské platilo nadále. Záruka náboženských svobod zůstala jenom Slezsku. ( Rozumí se Dolní Slezsko s Vratislaví).
Čeští protestantští emigranti se nemohli vrátit do vlasti. Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské, jeden z největších Čechů všech dob, zklamán Vestfálským mírem,napsal roku 1650 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Ten se naplnil až 28. října 1918 vznikem Československé republiky.
Komenský byl zván královskými domy mnoha zemí, aby tam hovořil o svých pedagogických metodách, jen do vlasti nesměl. Byl přeci evangelík!
V českých zemích se budovaly nové krásné barokní stavby – kostely a zámky. Byly to symboly nových poměrů, vyplývajících z Obnoveného zřízení zemského. Pro národ byly připomínkou, jakou sílu a moc mají císař a církev. Vikář Jan z Nepomuku byl blahořečen roku 1721 a svatořečen 19.3.1729 . Nový svatý měl nahradit památku Jana Husa.
Při svatořečení Jana Nepomuckého byla v Praze na Vltavě uspořádána velká slavnost Navalis. ( Nedávno byla obnovena.). Přes velký nátlak církve a vrchností se nepodařilo vymýtit nekatolíky. Tajní nekatolíci stále odolávali. Kleychova tiskána v Žitavě tiskla evangelické zpěvníky, kázání, postily, tajní poslové je roznášeli po Čechách. Mnohdy při tom riskovali svůj život. .
Z umění se rozvíjela duchovní hudba. Připomínám skladatele Adama Václava Michnu z Otradovic. Pamatuji se na píseň Chtíc, aby spal..., kterou složil.
Bohuslav Balbín napsal latinsky Obranu jazyka slovanského, zejména českého. Po dlouhých tahanicích s cenzurou bylo shledáno nezávadným. Vydání se Balbín nedočkal, došlo k němu až roku 1775. Bohuslav Balbín, jezuita a jeho přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, katolický kněz, byli mezi těmi jiskřičkami, z kterých se později rozhořelo české národní obrození.
Zamyslete se nad tou dobou. Nebo ještě lépe, přečtěte si, co o ní napsali Alois Jirásek a Zikmund Winter. Jejich díla popisují události té doby, napsané se snahou o pravdivé vylíčení.
Nyní jsou díla těchto spisovatelů od moderních „historiků“, odmítajících pobělohorskou dobu za dobu temna, vykládána jako mýty.
Otakar Mach 17.10.2020
