České národní listy

Banderovská apokalypsa VIII

Obdobná situace nastala i ve východních oblastech osvobozeného Polska, kam se až do počátku roku 1947 postupně přesunovaly banderovské jednotky, decimované a vytlačované ze západoukrajinských oblastí USSR. A tak se v hornatém a zalesněném území jihovýchodního Polska (polských Beskyd) v letech 1944-1947 koncentrovala většina bojeschopných jednotek UPA, které zde vytvořily „stát ve státě“. Proti těmto početným, důkladně vyzbrojeným a dobře vycvičeným bojovníkům byly tehdejší polské ozbrojené složky takřka bezmocné. Je třeba si uvědomit v jaké tíživé situaci se tehdy Polsko nacházelo. Polsko bylo jednou z nejvíce válkou postižených zemí Evropy. Od roku 1939 do roku 1945 přišlo o život více než 6 milionů Poláků.

Rozhodnutím vítězných mocností získalo Polsko bývalé německé území za Odrou a Nisou jako kompenzaci za území ve východních oblastech (Halič,Volyň aj.), které se staly integrální součástí USSR. Polsko bylo též v prvních poválečných letech zmítáno vnitřním zápasem o politické směrování. Tyto vnitropolitické půtky měly negativní vliv na obnovu totálně zničené země.

Vedení OUN opět přebral Stefan Bandera, který byl v roce 1944 propuštěn z KT. Bandera vkládal velkou naději v to, že dosavadní koalice SSSR se západními mocnostmi nebude mít dlouhé trvání. Na základě tohoto kalkulu vedení OUN rozpracovalo novou taktiku a strategii pro svoji další činnost. Především po známém vystoupení W. Churchilla v únoru 1946 vedoucí činitelé OUN nepochybovali, že třetí světová válka je „na spadnutí“.

 Vedení OUN a UPA z toho dedukoval , že se otvírá netušený prostor pro početné jednotky UPA, dosud působících na rozsáhlých územích západní Ukrajiny a jihovýchodního Polska, aby sehrály úlohu „páté kolony“ k vojenskému průniku anglo-amerických vojsk do polského a sovětského vnitrozemí. Proto také vedoucí činitelé OUN a UPA vše vsadili na jednu kartu. Banderovské jednotky měly být předvojem v tomto gigantickém střetu, jehož konečným cílem měla být vojenská porážka SSSR a obnovení velké a nezávislé Ukrajiny. Přes tyto chiméry byli banderovci hrozbou. Jejich boj za nezávislou Ukrajinu pokračoval. Vzhledem k velkým ztrátám, které jednotky UPA utrpěly v předchozích bojích, bylo nutné neustále doplňovat prořídlé sotně a kurině. Doplňky tvořili dobrovolníci nebo násilně mobilizovaní Ukrajinci, mezi kterými bylo mnoho deklasovaných živlů a zločinců všeho druhu, především zkorumpovaných z doby nacistické okupace.

Jejich výcvik byl bezprostředně zaměřován k ovládnutí různých forem partyzánské a záškodnické činnosti, bojů a úniků z obklíčení, vytváření léček na likvidaci protivníků, ideologického působení a ovlivňování civilního obyvatelstva.

Banderovci se stali skutečnými mistry v utajených přesunech jednotlivých čet i celých rot do míst jejich útočných operací. Během noci překonali i více než 30 km v zalesněném a hornatém terénu. Objevovali se na místech, kde je zpravidla jejich protivník nečekal. Pokud za přesunu narazili na protivníka, který o jejich  existenci neměl ponětí, připravili mu léčku.Když pak usoudili, že před nimi je početně silnější a dobře zajištěný protivník, tak se zpravidla nepouštěli do bojových akcí a tuto nepřátelskou jednotku tiše a utajeně obešli, aniž to druhá strana zaregistrovala. Právě v těchto nečekaných přesunech byla jejich síla, nebezpečnost a záludnost.

O tom, jaké hrozivé nebezpečí představovali banderovci pro poválečnou obnovu oblastí západní Ukrajiny svědčí, že ještě ve druhé polovině roku 1945 a počátkem roku 1946 ovládaly početné jednotky UPA část hornatých a lesnatých polonin těchto oblastí. V nich měli banderovci mnoho stoupenců a sympatizantů, kteří s nimi úzce spolupracovali, zejména jim dodávali potraviny. Na postoje tamních obyvatel měli velký vliv řecko-katoličtí kněží. V té době sovětské bezpečnostní orgány NKVD pozatýkaly větší počet osob, které podezíraly ze spolupráce s OUN a UPA nebo že byly příslušníky karpatských sičovců. V této souvislosti bylo zatčeno i více řecko-katolických kněží, což následně vyvolávalo živelné bouře odporu k sovětskému zřízení. Mnoho Ukrajinců a Rusínů, kteří byli v průběhu války nasazováni na nucené práce do Německa, se po skončení války odmítalo vrátit do svých domovů. Zůstali v Německu nebo se usadili v různých evropských zemích, včetně ČSR. I značná část navrátilců, která měla negativní vztah k sovětskému zřízení, se zapojila do protisovětské činnosti, včetně vstupu do jednotek UPA.

Po skončení války se aktivizovala činnost vedoucích funkcionářů OUN v čele se Stefanem Banderou. Tento svůj štáb zřídil v Mnichově, v americké zóně v Německu. Odtud pak prostřednictvím svých emisarů řídil chod ukrajinského nacionalistického podzemí v Polsku, na Ukrajině a později i na Slovensku. Současně udržoval styky se svými pobočkami ukrajinských komitétů na různých místech Evropy, USA a Kanady. OUN byla v té době posilována velkým množstvím Ukrajinců, kteří se po skončení války usadili v řadě evropských států.  Sovětské orgány usilovaly o to, aby Stefan Bandera byl vydán k trestnímu stíhání do SSSR, což se však nestalo. Bandera pak poklidně přežil pod svým krycím jménem Štěpán Popel dalších 14 let. Dne 15.10.1959 byl za nevyjasněných okolností zastřelen.

Se vznikem studené války začaly zpravodajské vojenské složky západních mocností využívat všech organizací ukrajinských nacionalistů.

V létě 1945 vyhlásilo presidium Nejvyššího sovětu SSSR a sovětská vláda širokou amnestii vztahující se na řadu trestných činů občanů SSSR, spáchaných v době válečných událostí z let 1941 až 1945. Pouze nepatrná část členů OUN a UPA využila této velkorysé nabídky k zastavení nepřátelství a udělení amnestie těm, kteří dobrovolně složí zbraně a přihlásí se u sovětských úřadů.   

Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, kde banderovci měli již vybudovány silné pozice.

Po úpravě hranic mezi SSSR a Polskem zůstalo na polském území téměř milion Ukrajinců. Většina z nich žila právě v těch oblastech, které ovládaly a kontrolovaly jednotky UPA. Polská vláda tak byla postavena před otázku, jakým způsobem vyřešit tento národnostní problém a současně banderovce izolovat od ukrajinského civilního obyvatelstva. Od roku 1939 i po celou dobu okupace Polska se vystupňovala národnostní zášť a nenávist mezi Poláky a Ukrajinci, umocněná vzájemným vyvražďováním. Polská vláda proto uzavřela již počátkem roku 1945 dohodu se SSSR, aby Ukrajinci, dosud žijící v Polsku, mohli být repatriováni na území USSR. Většina Ukrajinců se však tomuto aktu bránila a tak Poláci, aby donutili Ukrajince k tomuto kroku, používali i dosti tvrdých opatření. Další Ukrajinci pak byli přesídlováni do západních území Polska po vysídlených Němcích. Přesto však na jihovýchodě Polska zůstávala až do počátku roku 1947 početnější ukrajinská menšina.