Jdi na obsah Jdi na menu
 


Banderovská apokalypsa II

18. 3. 2022

Banderovská apokalypsa II

 Jaroslav Honzák

 

2. kapitola

Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, působení a činnost ukrajinských nacionalistů na území východního Slovenska a Podkarpatské Rusi.

 

Připojení tohoto území k nově vzniklé ČSR mělo svoje specifika. Při vzniku ČSR 1918 neuvažovali její hlavní protagonisté Masaryk, Beneš a Štefani, že by tato oblast mohla být její součástí. Dle jejich záměrů měla být vytvořena republika Čechů a Slováků v historických hranicích těchto národů.

 

V průběhu r. 1918 se začali zajímat představitelé zakarpatských Rusínů žijících v USA a  Kanadě o osud svých bývalých krajanů. Při jejich jednání s tehdejším prezidentem USA Wilsonem docílili, aby při versailských jednáních o uspořádání poválečných poměrů v Evropě, bylo stanoveno, že toto území bude součástí ČSR. Toto rozhodnutí bylo stvrzeno mírovou smlouvou ze září 1919, jejíž zásady pak byly včleněny do čsl.- ústavy z 29.2.1920. Správu této země určoval už přijatý status z 18.11.1919, který jí dal oficiální název – Podkarpatská Rus a zemský znak.

 

Podkarpatské Rusi byla tehdy přislíbena autonomie. Někteří podkarpatští politikové v čele s vůdcem amerických Rusínů a pozdějším guvernérem Podkarpatské Rusi Žatkovičem, to mysleli s federativním uspořádáním ČSR vážně. Toto jejich očekáváni se však nenaplnilo. Čsl. vláda to jak na vnitřní, tak i mezinárodní bázi odůvodňovala, že na tehdejší Podkarpatské Rusi nejsou k tomu kroku vhodné podmínky (neexistence politických stran, katastrofální negramotnost většiny obyvatel, pouze 20 % bylo gramotných). Proto také řešení zásadních politických otázek spočívalo na jednotlivcích nebo menších skupinách obyvatel této země.

 

Území Podkarpatské Rusi bylo jednou z nejzaostalejších a ekonomicky nejslabších oblastí bývalého Rakouska-Uherska. ČSR tu musela plnit především civilizační úlohu. Poměrně viditelnější úspěchy byly postupně dosahovány v oblasti školství, vzdělávání a kultury. Ekonomický rozvoj však nadále zaostával. Více než ¾ obyvatelstva stále nacházelo bídnou obživu pouze v primitivním zemědělství a lesnictví. Závazek autonomie začala čsl. vláda realizovat až v roce 1937, kdy Národnímu shromáždění předložila dne 4.6.1937 návrh prozatímní ústavy Podkarpatské Rusi. To však již bylo příliš pozdě. Gradující sled vnitro a mezinárodně politických událostí z let 1938 a 1939 tvrdě postihl i život obyvatel Podkarpatské Rusi. Tamní politikové využili tehdejšího chaosu, který nastal po mnichovském diktátu, kdy v říjnu 1938 prosadili autonomii Podkarpatské Rusi, oficiálně přejmenovanou na Karpatskou Ukrajinu. Při tom však její představitelé pomýšleli na opuštění svazku s ČSR a vytvoření vlastního ukrajinského státu. Snaha o opětné ovládnutí této oblasti projevovalo hortyovské Maďarsko, podporované Polskem  a v březnu 1939 i Německem. Před tím po tzv. vídeňské arbitráži v listopadu 1938 bylo odtrženo jižní, zemědělsky nejúrodnější území Podkarpatské Rusi i s dosavadním jeho hlavním městem Užhorodem a druhým největším městem Mukačevem ve prospěch Maďarska. Novým sídelním městem se stal Chust.

 

Zde se musíme vrátit k událostem z 30. let. Z Polska a sovětské Ukrajiny utíkalo mnoho Ukrajinců, kterým tam hrozilo zatčení pro činnost v OUN. Československo bylo pro ně bezpečným územím, kde navíc nacházeli pomoc a podporu od svých krajanů, kteří se zde usídlili již po roce 1918. Zde také mohli bez obavy pokračovat ve své agitační činnosti, při které získávali pro své ideje ukrajinského nacionalismu mnoho stoupenců. Mnozí z těchto novodobých uprchlíků toho využívali, aby z tohoto prostoru uskutečňovali teroristické a záškodnické akce proti osobám a objektům na území Polska. Polské bezpečnostní orgány i polská vláda byly znepokojeny stále stoupajícím terorem členů OUN. Na území obývaném Ukrajinci byla přijata mimořádná bezpečnostní opatření a velmi tvrdé postihy vůči dopadeným pachatelům.

 

Představitelé polské vlády se proto již v polovině třicátých let obracely na čsl. vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I naše bezpečnostní a především zpravodajské orgány získávaly stále více poznatků o aktivitě těchto osob. Byly zjišťovány údaje o působnosti agitátorů OUN na rusínskou a ukrajinskou mládež, především na středních školách, ale i na naše vojáky v základní službě atd. To vše se dělo přísně konspirativně. Pokud se dotyční agitátoři nedopouštěli jiné trestné činnosti, nebyli zpravidla za to postihováni. Ideje a cíle ukrajinského nacionalismu tak postupně získávaly početné stoupence mezi Rusíny a Ukrajinci, především u mladší populace. Překotné události z roku 1938 a 1939 měly tragický dopad i na tento nejvýchodnější cíp tehdejší ČSR.

 

Mezinárodně politická situace ovlivňovala i další vývoj ve vrcholových orgánech OUN. Konovalec se usídlil se svým štábem v Rotterdamu v Holandsku. Již delší dobu panovaly rozpory mezi představiteli jednotlivých zahraničních skupin OUN, které usilovaly o radikálnější postup v činnosti OUN v Polsku i v ČSR. Celá záležitost byla vyřízena rázným způsobem. V květnu 1938 byl Konovalec úkladně zavražděn. Mezi odborníky z kauzy OUN převládá názor, že jeho vražda měla úzkou souvislost s názorovými rozpory a politickými třenicemi mezi ukrajinskými emigranty, pro které se Konovalec stával brzdou. Na  uvolněné křeslo rychle dosedl jeho přítel Andrej Melnik, který až do té doby působil jako vedoucí funkcionář OUN ve východním Polsku. Před odchodem do emigrace jmenoval Melnik svým zplnomocněncem na území Polska Stefana Banderu. O Melnikovi a Banderovi se podrobněji zmíním v dalších kapitolách.

 

Nyní se opět vracím k událostem na Podkarpatské Rusi. V září 1938 se z iniciativy některých rusínských představitelů utvořila tzv. „Ukrajinská národní obrana“, která měla být jakousi protiváhou jednotek čsl. armády zde dislokovaných. V té době zde působil ve funkci zemského vojenského velitele neblaze proslulý armádní generál Lev Sychrava.

 

Ukrajinská národní obrana byla později přetransformována na „Karpatskou Sič“. Její posádky byly dislokovány v těchto místech: Korolevo, Iršava, Toruň, Stavné a Perečín. Do jejího čela byl jmenován D. Klympuš, fakticky ji však po vojenské stránce vedl Roman Šuchevič, pozdější hlavní velitel UPA s krycím jménem Taras Čuprinka. Do těchto jednotek vstupovaly tisíce mladých, zpravidla nezaměstnaných Rusínů, kteří zde hledali svoje alespoň skromné existenční zajištění.

Na území tehdejší Podkarpatské Rusi platily až do roku 1920 některé feudální přežitky, tzv. kobliny a rokoviny. Koblina byla určitá peněžní dávka, kterou museli rolníci a ostatní věřící odvádět řecko-katolickým kněžím. Rokovina znamenala robotní povinnost rolníků na farských pozemcích.

 

Zemědělství bylo v té době velmi primitivní. Rolníci stále ještě nepřešli na střídavý způsob hospodaření. Nadále byl praktikován „úhorový způsob. Použití jakýchkoliv modernějších zemědělských strojů bylo neznámé. Z celkového počtu rusínského obyvatelstva se plných 82 % zabývalo zemědělstvím. Na tzv. „bědňaky“ připadala cca 1/3 ha půdy. Taková trpasličí hospodářství vznikla neustálým dělením půdy při dědických řízeních. Tento systém nezaručoval ani velmi skromnou obživu. Lidé tam žili v neuvěřitelné bídě a chudobě. Na druhé straně několik stovek statkářů a velkostatkářů bylo majetníky 262 000 ha nejúrodnější zemědělské půdy v jižních oblastech.

 

Vzhledem k neurovnané a nepřehledné situaci v zemi a snahám Maďarska a Rumunska o anexi části těchto území platil na Podkarpatské Rusi až do roku 1922 výjimečný stav. I tato oblast byla zasažena v letech 1919-1920 silnými sociálními otřesy v souvislosti s vyhlášenou maďarskou a slovenskou republikou rad. O tomto revolučním kvasu na tehdejší Podkarpatské Rusi napsal poutavý román maďarský spisovatel Illes Béla „Karpatská rapsodie“.

 

Ukrajinští nacionalisté – sičovci stupňovali po vzoru Henleinovy SdP své požadavky na čsl. vládu v Praze, s cílem legalizovat jejich ozbrojení, aby jejich jednotky mohly dostat zbraně z armádních vojenských skladů. Sičovci stupňovali svoji agresivitu a připravovali vojenský převrat, kterým se chtěli dostat k moci. Dramatické události po 13.3.1939 jim však udělaly čáru přes rozpočet. Jednotky karpatské Siče zahájily ve dnech 13.3. a 14.3. 1939 útoky na vojenskou posádku v Chustu s cílem zmocnit se zbraní. Naši vojáci však tyto útoky úspěšně odrazili.

 

V noci ze 13. na 14.3.1939 zahájili maďarští honvédi vojenské operace v jižních oblastech Karpatské Ukrajiny. Premiér vlády Vološin podepsal rozkaz o neprodleném vyzbrojení jednotek karpatské Siče, aby tyto jednotky mohly bránit své území před maďarskou okupací. Za této dramatické situace vyhlásil Vološin dne 15.3.1939 v chustském rozhlase nezávislost Karpatské Ukrajiny a současně požádal Berlín, aby tato samostatnost byla prohlášena „pod ochranou Říše“. Německo tento požadavek odmítlo s tím, aby maďarským jednotkám nebyl kladen odpor.

Jednotky karpatské Siče měly tehdy asi 10-12 tisíc nedostatečně vyzbrojených mužů.

 

Mnoho z nich prošlo výcvikem u čsl. armády a spolu s několika jednotkami čsl. armády kladly maďarským vojskům tvrdý odpor. Po necelém týdnu byl tento odpor maďarskou přesilou zlomen. Ještě asi další 3 týdny vedli síčovci partyzánskou válku v karpatských poloninách, kde agresorovi způsobili určité ztráty. Ztráty na životech sičovců však byly velké. Dle různých údajů zahynulo tehdy asi 4 až 6 tisíc těchto bojovníků.

 

Tyto dramatické události, spolu s okupací Čech a Moravy (vyhlášení tzv. Protektorátu Čechy a Morava), i vyhlášení samostatného slovenského státu, vyvolaly rozpaky ve vládních kruzích Anglie a Francie. Pouze SSSR vystoupil dne 18.3.1939 s ostrou diplomatickou nótou  odsuzující počínání Německa i Maďarska, ale i to bylo pouze na diplomatické úrovni, bez poskytnutí konkrétní pomoci obětem této agrese. Po úplném vojenském ovládnutí Karpatské Ukrajiny nastolily maďarské vojenské a bezpečnostní jednotky tvrdé postihy proti zajatým sičovcům  i civilnímu obyvatelstvu. Našim vojákům se podařilo probít a dostat se buď přes Polsko  nebo Slovensko na území nově vzniklého protektorátu. I některým menším jednotkám sičovců, včetně jejich velitelů se podařilo uprchnout buď do Polska nebo Rumunska. Mezi nimi byl i hlavní velitel Siče Šuchevič, dále pověstný Burlák a řada dalších. Zajatí sičovci byli internováni v zajateckých táborech. Po řadě složitých jednání s Němci, byla většina zajatců převezena do Německa, kde byli zařazováni do různých speciálních německých jednotek, především Abwehru. A tak skončila „ hra o velkou Ukrajinu“. Tato však měla v průběhu dalších let dramatické pokračování.