České národní listy

Banderovská apokalypsa, díl II, část 2

Jaroslav Honzák

Vedle této agitační činnosti projevovali i velký zájem o zajatecký tábor německých vojáků poblíž Kysaku, který zřejmě zamýšleli přepadnout a zajatce osvobodit s cílem jejich využití pro jednotky UPA. Tento záměr jim naštěstí nevyšel neb ostraha zajateckého tábora byla značně posílena a v jeho blízkosti byly rozmístěny další vojenské jednotky.

Pro zkušené banderovské agitátory nebylo nijak obtížné, aby za podpory místních řecko-katolických kněží snadno zmanipulovali tyto prosté, často negramotné vesnické občany.  Hovořili s nimi stejnou řečí, vyznávali společnou víru v Boha. Vystupovali jako neohrožení bojovníci za práva všech Rusínů a Ukrajinců a vyzývali je ke společnému boji proti sovětskému zřízení s tím, že se SSSR chystá okupovat celé Slovensko.Hovořili o tom, co se nyní údajně děje v zakarpatské oblasti USSR (bývalé Podkarpatské Rusi), kde mělo být zatčeno a vězněno tisíce tamních Rusínů, kteří se nesmířili s novými poměry. Současně s tím se snažili vyvolat averzi a nenávist vůči Čechům, které obviňovali, že opět budou chtít na Slovensku vládnout, jak tomu bylo za první republiky. Tito agitátoři též hovořili, že v Polsku i na Ukrajině bojují již statisíce Ukrajinců za svoji svobodu. Dále, že banderovci mají plnou podporu Západu a že již brzy bude svržen sovětský systém a bude obnovena svobodná a nezávislá Ukrajina.

Když banderovci zjistili, že jednotky čs. armády na Slovensku byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti, urychleně se stahovali do Polska, aniž by došlo k větším bojovým akcím. Našim orgánům se však podařilo zajmout několik menších skupin banderovců. Jejich výslechy prokázaly tehdejší záměry UPA na východním Slovensku.

Velení čs. armády, které bylo o nastalé situaci neprodleně informováno, rozhodlo, aby proti těmto vetřelcům byly nasazeny vojenské jednotky ze IV. vojenské oblasti, tj. útvarů dislokovaných na Slovensku.

Již toto první větší nasazení našich vojenských jednotek proti banderovcům prokázalo řadu objektivních i subjektivních nedostatků a překážek, které brzdily včasný a účinná zásah.  V té době (srpen a září 1945) nebyla zde zprovozněna  většina železničních tunelů, které byly ustupujícími Němci buď totálně zničeny nebo podminovány. Proto se přeprava početných vojenských jednotek musela uskutečňovat nákladními auty, která byla zpravidla ve velmi špatném technickém stavu. Velké problémy pak nastaly s ubytováním a stravováním vojáků.

Pod stále sílícím tlakem sovětských a polských ozbrojených sil vedení OUN i UPA usoudilo, že nazrála doba, aby banderovci rozšířili svůj operační prostor do oblasti severovýchodního Slovenska. Vedly je k tomu jak politické, tak i vojensko-strategické záměry. Předpokládali, že zde získají široké zázemí i vhodný operační prostor pro své další výboje. Dále, že budou mít dobré zásobovací zdroje a doplní své prořídlé jednotky o tamní mladé Rusíny a Ukrajince. Pragmaticky předpokládali, že v tomto hornatém, zalesněném a poměrně řídce osídleném terénu si vybudují nové základny a opěrné body.

Byli si dobře vědomi, že mají na své straně početný řecko-katolický klérus, bývalé luďácké exponenty a část pracovníků státní a veřejné správy, která působila ještě za tisovského režimu a otevřeně nebo skrytě se hlásila k fašistické ideologii. Skutečně tito bývalí exponenti, a především kněží, měli rozhodující vliv na formování názorů obyvatelstva. Velká negramotnost vesničanů, neschopnost racionálního uvažování a bigotní náboženské vnímání, to vše nahrávalo banderovským agitátorům v jejich ideologickém působení na tyto občany.

Zhruba do poloviny září 1945 se podařilo našim jednotkám bez větších potíží vytlačit banderovce zpět do Polska. Vláda a velení armády usoudily, že nebude nutné v tomto rozlehlém prostoru držet tak početné vojenské jednotky. Na ochranu hranic a přilehlé oblasti byl proto ponechán pouze omezený vojenský kontingent. Byl to však pouze zdánlivý klid. Již na přelomu listopadu a prosince 1945 překročily hranice v této oblasti další početné jednotky banderovců o celkovém počtu přes 500 mužů. Tyto tlupy však již neorganizovaly besedy, mítinky a taneční zábavy, jak tomu bylo při prvním vpádu. V plné své brutalitě ukázaly svou pravou tvář. Postupně, často i vícekrát, přepadávaly celé vesnice, jmenovitě Novou Sedlici, Zboj, Ulič, Ublu, Kolbasov a další přilehlé obce a osady. Rabovaly jednotlivé domy a násilím odcizovaly obyvatelům nejenom jídlo, ale i šatstvo, obuv i další trochu cennější předměty. Pomocí svých spolupracovníků získávaly přehled o politickém, národnostním a náboženském rozčlenění tamních obyvatel. V zápětí začaly provádět „trestní akce“ proti těm, kteří se v jejich očích provinili tím, že byli Židé, Slováci nebo členové KSS.

Bestiálním způsobem byly v Uliči zavražděny 4 osoby, v Kolbasově 11 a v Nové Sedlici 3. Mimo těchto nevinných civilních obyvatel bylo v této oblasti zabito několik vojáků, příslušníků SNB a finanční stráže.

Tento banderovský vpád probíhal od 22.11. do 6.12.1945 a zúčastnily se jej jedny z nekrutějších banderovských jednotek (Miroň, Karmeluk, Sokil, Peryh, Browko a četa Horbovyj). Tato jejich brutalita vyvolala zděšení a strach v celé oblasti. Tím však série těchto hrůzných masakrů nekončila. V průběhu prosince 1945 pokračovali banderovci v těchto trestních výpravách i v dalších obcích. Opakovaně přepadávali již dříve postižené obce. Těmito teroristickými akcemi usilovali o to, aby tento prostor byl zbaven všech „nežádoucích elementů“. Chtěli donutit tamní Židy, členy KSS a pracovníky státního a veřejného aparátu, aby se z této oblasti vystěhovali.

Tato situace způsobila v několika východoslovenských okresech velký chaos. Docházelo k ochromení činnosti správních orgánů. Činnost příslušníků SNB a Finanční stráže byla úplně paralyzována. Řada z nich z obavy o své životy opouštěla své jednotky a uchylovala se do vnitrozemí. V obdobné situaci byli i pracovníci MNV. Naopak aktivisté a spolupracovníci banderovců, luďáci a ostatní stoupenci slovenského státu opět zdvíhali své hlavy a utvrzovali se v přesvědčení, že opět „přijde jejich den“.