České národní listy

Je to již neuvěřitelných  30 let, co u nás došlo k  nečekanému společenskému převratu.  A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali,  a kde se stala první chyba, že  vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli. Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fora, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o  povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před r.1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“  Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která  se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme  neomezenou svobodu bez odpovědnosti,  všechno měla  řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje  bezohlednost,  sobectví a hrabivost. Lidem  chybí motivace  k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom  nehledí, zisk rozhoduje. A  jen zcela pokrytecky se  pěstuje pohoršení nad nekalými zisky u těch, kteří někomu  překážejí, a vyhlašuje se  neúčinný  boj s korupcí, jen  pro uchlácholení oprávněné kritiky. 

 Po počátečním nadšení, nadějích a odhodlání k nápravě společenských nešvarů došlo u nás postupně k společenskému rozkladu. Nejsme daleko od stavu, kterému sociologie říká anomie, stav bez pravidel, stav  libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily  žádoucí principy demokracie a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu  k transcendentnu“ apod.  A k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, směřující  přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a  k slibované prosperitě. Program obnovy  soukromého vlastnictví a  neregulovaného  trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů.  Ambiciózní podnikavci využili  příležitostí a obsadili  důležité politické nebo ekonomické pozice. Původně silný společenský konsensus vyprchal. Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl r. 1992 viditelný historický  doklad  úspěchu   i  symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků  v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho -   jsme pocítili ztrátu  nadosobního smyslu. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity.  Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi  pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být  vnímán jako zosobnění  národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se  první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a  zároveň bagatelizuje protektorátní  kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus  husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se  silně nevraživým podtextem  se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí  se odsuzuje národní  kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale  také  hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a  našeho osvobození   r. 1945.  Znovu se otevřela  problematika  německé menšiny na českém území  a  realizace  Postupimských  dohod. I na některých  vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde  se  obnovují sochy starých mocnářů a bourají  památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se  28. říjen. Ale to  všechno se dnes u nás  smí a  může,  protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si  tu svobodu  přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění  ani nepřehledné množství  většinou samoúčelných a  malicherných směrnic od  vedení Evropské unie v  Bruselu,  ani neživotných a často nedomyšlených  zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná   a u t o r i t a.  Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti  významnou funkci, protože nositelé  autority právě dík vážnosti, které se těší,  mají  účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých,  nepřehledných,  organizovaných a hierarchizovaných  společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucinální. Je spojena se společenskou pozicí a  větší či menší účastí  na držení moci ve společnosti.  Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem  nejen na základě respektu k  jejich  vlivné společenské  funkci, ale i na základě dobrovolného  uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a  lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů  Československé republiky  těšil první prezident. T.G. Masaryk  byl nejen hlavou státu, ale  zosobňoval  i  dalekosáhlou vážnost  a úctu  k  ideálům  politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu  někteří  žárliví  názoroví  protivníci  dodnes  Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou  (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění).  Lidé s autoritou  jsou  ve skupině ručiteli utváření a ochrany hodnot  a  jako jejich představitelé  zprostředkovávají také  spojení s  kulturním odkazem skupiny. Oživují   ideály  a aktualizují  tvořivé síly  a  snahy minulosti  v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás. Za  podmínek dezintegrace  a dehonestace hodnot  sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu  příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a  všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život  v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se  rozkládá  a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení  jedinci jsou tu pro egoismus, machinace  a zápolení, v kterém vítězí hrubá síla a bezohlednost.  Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce,  intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a  lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a  hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu,  studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též  všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném  sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že  mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové,  např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže  poskytnout  ideový základ pro  budování nově ustaveného (zbytkového)  státu.

Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí  i d e n t i t y. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od  představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec,  stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem  já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro  nebo  makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu  faktorů, které jsou pro ni  charakteristické.  Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém  společenství, ke kterému patříme, o  jeho specifické cestě dějinami mezi  cestami jiných národů, je to i  vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k  pokračovatelům  v čase, spojení respektované tradice s  nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle.  Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

Svět dnešní  „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu   nové vzory  pro  chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová  identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko-politický celek – Evropa.  Je to nová, neočekávaná  příležitost pro  identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci  současníků.  Znamená to, že identitu národní máme  odložit?  Čím jako Evropani budeme kulturně  žít, co budeme chtít,  v co budeme doufat ? 

Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá  svůj obsah   z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům,  k  rodnému kraji,  k vlasti.  Sytí se převážně  hodnotami  bezprostředně prožívaných  okruhů. Teprve  pak může vstoupit   do   celků, které jsou  na stupnici zobecnění výše,  jako  např.  dnes aktuálně kontinent  Evropa.

Evropa jako  geograficko-historický pojem   je  velmi vysoká  abstrakce.

Odhlédneme-li od  jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že  i současná   programová sebeprojekce  Evropské unie se omezuje na několik všeobecných   politických  hesel, nadto  vlivem nestejných zájmů  členských států  ne vždy  jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny  materiálních i duchovních hodnot  jednotlivých  evropských národů by byla  pojmová  kategorie  Evropy  obsahově zcela vyprázdněná.  I  proto  je mylné  národní uvědomění a  program evropské integrace  stavět do protikladu. Navzájem se  nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují.  Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které  jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství  nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta  místo deklarované  europeizace předkládá  módní amerikanizace.  Ani  federealizovaná  Evropa  nemůže rušit  ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů  a  jejich odlišných národních identit vůbec  možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš  nutná.

Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a  v uspokojování  geopolitických zájmů  velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví  jednotlivých evropských  národů.

Jak to, že se národní idea u nás potlačuje?

Pro formování skupinové i osobní identity  byl  u nás v minulosti národní program velmi důležitý.  Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o  jeho kulturu a  vzdělanost.  I národní umění všech druhů  nás  většinou  přestalo  životem  provázet. Převahu  ve veřejném prostoru získala  nepřeberná  nabídka  z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce. Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí  i  novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i  s podporou velmocí) přihlásily k  právu na sebeurčení   pro tu či  onu  národnostní skupinu, se musíme ptát: Není  potlačování národní myšlenky  v zájmu  evropské integrace jen nová účelová politická  fikce,  která má zbavit  některé národy péče o hlubší národní program a  zrušit  tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti  a nového kolaboranství, že právě my  jsme ochotni  rezignovat na  svou národní  identitu? Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na  útoky proti  své národní  příslušnosti.  A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem  např.  studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a  chtěli být raději Kelty  než Čechy a Slovany.  A přitom přece  jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete-li „ven“, zeptají se vás  nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové  nás učíli jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extrémismus. Nezbývá než se  názorům pana Podivena  opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka  rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí  sounáležitosti  s  blízkými  účastníky  společného historického osudu - to je možno označit jako extrémismus?

Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života,  ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického   kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém   bohatství  Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení  nových otázek a problémů nejen národních, ale i  celoevropských  a   celosvětových. Ale  přitom nikdy svou národní identitu  nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak  stát, tak  i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal  M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl  a  je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot   v rozměru osobním, národním  i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století,  v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních  národních  tradic. Takovým  zosobněním  ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez  jeho autority nelze u nás  udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují,   spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes  krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila   Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty  vzali za své,  kteří je přijali jako národní  i osobní program, vznikl na našem území  a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování   národů  usvědčují ze zaslepené předpojatosti   naše „antipatrioty“, kteří  zastáncům  národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat  všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky,  k vesmírnému bytí a transcendentnu. Ale podobné rady  svědčí jen o neschopnosti spojit domov  se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila  svého času  hlava našeho polistopadového státu.  A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje-li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí. Češství (českoslovenství),  kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje  se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko-politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak  se to netýká  dneška, když, s pohledem  upřeným do minulosti, do 15. století,  kdy došlo k utužení nevolnictví, Masaryk  řekl:“Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“?  

A není velice současný i   závěr   jeho „České otázky“,  který zní: „Z  krize této není východu, než  návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě.“   Domnívám se, že tento závěr  - po všech historických peripetiích –  dnes znovu a  velice platí.