Autohavárie na 88. kilometru
Autohavárie na 88. kilometru
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Prvního září 1992 se obyvatelé Československa probouzeli do nepříjemného deštivého a větrného dne. Jako by toto počasí předznamenávalo nepříjemnou zprávu, která toho dne obletěla celé Československo, ba celou Evropu a zaletěla i na ostatní kontinenty na světě.
První strohá zpráva sdělovala, že toho dne v 9 hod. 20 minut došlo na 88. km dálnice Praha - Bratislava, nedaleko od Humpolce, k havárii služebního auta 5. správy MV značky BMV, v němž cestoval místopředseda Federálního shromáždění Alexander Dubček na zasedání parlamentu. Na mokré a kluzké vozovce, v úseku častých nehod, při velké rychlosti dostalo auto smyk, sjelo z vozovky a několikrát se převrátilo. Alexander Dubček byl vážně zraněn. Řidič vyvázl bez vážnějšího zranění. A. Dubček byl převezen do nemocnice v Humpolci a odtud letecky do Prahy, do nemocnice Na Homolce. Zde byl okamžitě podroben první tříhodinové operaci tříštivé zlomeniny bederních obratlů. Proti řidiči, příslušníku federální ochranky praporčíku Rezníkovi, bylo zahájeno trestní stíhání.
Po první operaci navštívil Alexandra Dubčeka Václav Havel, již jako soukromá osoba, a předseda Federálního shromáždění Michal Kováč. Přes vážný zdravotní stav vyjádřil prý Dubček přesvědčení, že se brzy uzdraví. Také informace, které po návštěvě v nemocnici přinesla Dubčekova sekretářka Luba Horná, nebyly beznadějné...
Zpráva o havárii a vážném zranění nejznámějšího politika Československa vyvolala pochopitelně pozornost nejen doma, ale i v celé Evropě a ve světě, kde nebylo jeho jméno neznámé. Vždyť Alexander Dubček byl znám jako první muž Pražského jara 1968 - nejvýznamnějšího z pokusů o vybudování demokratického a humánního socialismu v zemi východního bloku. Jako člověk a politik, jehož jméno se po srpnové intervenci vojsk varšavské pětky 21. srpna 1968 - poté kdy byl mocensko-politickým nátlakem Moskvy i domácích konzervativců donucen odejít z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a posléze vyhnán mezi statisíce neplnoprávných stoupenců Pražského jara - stále častěji objevovalo na stránkách evropského a světového tisku a dalších sdělovacích prostředků. Jako člověka a politika, který statečně, nebojácně a vytrvale obhajoval reformní proces Pražského jara a jeho stoupence, neúnavně kritizoval Husákův či Jakešův prosovětský normalizační režim, zvláště pak hrubé porušování zákonů jeho bezpečnostním aparátem. Evropská i světová média zaznamenala jeho vytrvalý zápas za odvolání opodstatněnosti srpnové intervence, za rehabilitaci Pražského jara a jeho stoupenců. Stejně tak uvítání gorbačovské perestrojky a glasnosti i výzvy adresované husákovskému a jakešovskému vedení k následování jejich příkladu.
Evropská a světové masmédia také zaznamenala zvláště jeho opoziční aktivitu v letech 1988-1989 a jeho vstup do mezinárodní politiky jako nejznámějšího Čechoslováka. A také skutečnost, že v listopadové sametové revoluci 1989 jej národy Československa navrhovaly na funkci prezidenta a že navzdory značné animozitě některých českých představitelů Občanského fóra a představitelů slovenské Verejnosti proti násiliu tlak veřejného mínění si vynutil, aby byl zvolen do druhé nejvyšší funkce - do funkce předsedy Federálního shromáždění. A byl to pak jeho věhlas v této funkci v letech 1990-1992, který - zvláště při jeho cestách do zahraničí nebo zahraničních návštěvách v Československu - významně přispíval k upravování cesty Československa do evropské a světové demokratické společnosti. Důkazem jeho věhlasu a ocenění ve světě je také udělení šesti mezinárodních mírových cen, šesti čestných doktorátů různých světových univerzit, návrh italských univerzit na udělení Nobelovy ceny za mír, udělení nejvyššího státního vyznamenání italským prezidentem Franceskem Cossigou v březnu 1991 a řada dalších ocenění a uznání.
Byl to také především A. Dubček, kdo se vytrvale a houževnatě angažoval v úsilí o zachování jednoty Československa. I tato skutečnost přispívala k tomu, že jeho věhlas v zallfaničí ještě stoupal. Nebylo proto divu, že zpráva o jeho vážném zranění vyvolala nejen doma, ale i v zahraničí velkou pozornost, ale i nejrůznější úvahy, ba i různé spekulace...
První závěry orgánů vyšetřujících příčiny havárie zněly: nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky, navíc - bylo to v úseku častých nehod. A řidič byl znám svou rychlou a riskantní jízdou. Dubčekův přítel, předseda slovenské sociální demokracie J. Volf, později vzpomínal, jak si jednou, po společné jízdě s Dubčekem oddechli, když z auta vystoupili.
Na Slovensku ovšem havárie vyvolala i různé reminiscence na osudy dvou jiných významných Slováků. Na nešťastný výstřel z pušky, který usmrtil slovenského buditele Ludovíta Štúra a zvláště na havárii letadla, v němž zahynul generál M. R. Štefánik, spoluzakladatel Československé republiky, při svém návratu do vlasti, po skončení první světové válce...
Různé úvahy, ba i spekulace, vyvolávaly ale ještě další dvě skutečnosti. Jednak to byla trvalá snaha pravicových kruhů nové polistopadové mladé či mladší politické garnitury Československa v letech 1991-1992, usilující o odvolání A. Dubčeka z funkce předsedy Federálního shromáždění (FS), snaha provázená nejrůznějšími politickými útoky a intrikami. K tragické havárii došlo v situaci, kdy vrcholilo jednání o rozdělení republiky. Další důvod k úvahám bylo také pozvání prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, aby se A. Dubček zúčastnil jednání Ústavního soudu Ruské federace o ústavnosti existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, ale také o dodržování ústavních zásad při potlačování protigorbačovského puče konzervativních představitelů KSSS v srpnu 1991 prezidentem B. Jelcinem.
4.9.
K listopadové sametové revoluci v r. 1989 došlo v atmosféře rozpadu sovětského bloku a zhroucení Sovětského svazu. Myšlenky socialismu, spojené s jeho imperiální politikou, byly u nás v Československu totálně zdiskreditovány. Avšak v Československu - na rozdíl od obecné situace ve střední Evropě - vznikla v roce 1968 politicky zkušená, reformě socialistická opozice, jejíž představitelé a stoupenci se pak po potlačení Pražského jara stali součástí opozičních sil kolem Charty 77, Klubu Obroda či vystupovali samostatně jako A. Dubček. Avšak mnozí mladí a mladší představitelé nové nastupující politické garnitury občanské společnosti, orientující se nyní na Západ a na přechod k tržnímu hospodářství bez přívlastků, se obávali, že reformní tradice roku 1968 vyzvedne do popředí socialisticky orientované osobnosti, které budou překážet v odstraňování zbytků socialistických vztahů. Tito "průkopníci" divokého kapitalismu u nás nepochopili, nebo na rozdíl od demokratických zemí Západu - např. Itálie - nechtěli pochopit organické spojení demokratických myšlenek a ideálů Pražského jara 1968 a listopadové sametové revoluce. A to byl - vedle řady jiných, např. kariérních důvodů - hlavní důvod, aby vedle nejrůznějších pokusů o "přepracování" historie Československa podle svých představ a potřeb rozpoutali postupně masivní až hysterickou znevažující kampaň proti dědictví Pražského jara, jeho nositelům, proti jeho programu s tím, že podle nich bylo Pražské jaro jen střetnutím dvou frakcí v KSČ v boji o moc. Základním cílem této kampaně bylo vytěsnit reformní představitele z politického života. A pochopitelně hlavní pozornost byla soustředěna na A. Dubčeka.
Vyznavači divokého tržního kapitalismu nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček se již "protrpěl" k pochopení tržního hospodářství jako jediné alternativy, avšak s přívlastkem "sociálního". A hlavně, oni nebyli s to pochopit či uvěřit, že A. Dubček chápal politiku jako veřejnou službu, jako ideově orientovanou činnost ve prospěch národa a státu, a že tato služba měla u něho přednost před úzce stranickými hledisky a zájmy.
První náznak příštích protidubčekovských útoků se objevil již v lednu 1990. Jakýsi novinářský elév, který se v roce 1968, kdy byl A. Dubček prvním mužem Pražského jara, teprve "vyklubal" na svět, se ve svém článku, otištěném ve druhém čísle lednových Studentských listů pod šifrou "bob" velice podivoval, jak to, že cenu A. Sacharova za mír obdržel A. Dubček a nikoliv V Havel, jak on očekával. Neboť podle něj A. Dubček 20 let normalizace úporně mlčel a prý teprve v závěru toto mlčení přerušil "několika exkluzivními rozhovory a na prahu revoluce podpisovou akcí"... (?) Říká se sice, že nevědomost hříchu nečiní. Na toto mladické fanfaronství mladého autora a předobraz příštích útoků proti A. Dubčekovi rychle reagoval Dubčekův tajemník Oldřich Jaroš v interview, otištěném v únorovém čísle časopisu Evokace. O jedenáct let později jsem v knize Utajovaná pravda o A. Dubčekovi jednoznačně, na základě množství dokumentů a svědectví prokázal, že všechna stará i novější tvrzení o Dubčekově mlčení jsou výsledkem neznalosti nebo záměrnou pomluvou.
S prvním útokem proti Dubčekovi v červnových parlamentních volbách v roce 1990 vyrukovali představitelé politické ministrany s jepičím životem, Liberálně demokratické strany E. Mandler a B. Doležal. Otevřeně vystoupili proti politické dohodě, aby do funkce předsedy Federálního shromáždění byl zvolen A. Dubček. Dubčekova volba do této funkce však byla jednoznačná.
Postoj E. Mandlera a B. Doležala k A. Dubčekovi nepostrádá značné pikantnosti. V listopadových dnech 1989, jako představitelé opoziční skupiny Československé demokratické iniciativy to byli mj. oni, kdo navrhovali, aby to byl A. Dubček a reformisté spolu s V Havlem a zástupci opozičního hnutí, kdo povede jednání s vládou L. Adamce o vytvoření vlády občanského soužití. "Na základě kvalifikovaného jednání by taková vláda měla být sestavena nejen z nezkompromitovaných osob dosavadního režimu a zástupců ostatních stran Národní fronty, ale také z představiteIů Dubčekova vedení z roku 1968 a především z Občanského fóra včele s V Havlem," uvádějí ve svém prohlášení z 26. 11. 1989. Uběhlo však sotva několik měsíců a z politických lídrů LDS se stali zarytí odpůrci A. Dubčeka, což jim zůstalo i poté, kdy jako politikové totálně selhali. A E. Mandler v současné době představuje nejen "zásadního" kritika A. Dubčeka, aniž by projevil sebemenší zájem o seriózní seznámení s dostupnou dokumentací, ale zároveň se stal náruživým obhájcem a hlasatelem názorů a požadavků sudetoněmeckého landsmanschaftu.
5.8.
Tak, jak se Občanské fórum i Verejnost proti násiliu postupně rozpadaly a čs. společnost se diferencovala a vyhraňovala v četných politických stranách, narůstala i kritika a útoky proti reformistům z roku 1968 a zvláště proti A. Dubčekovi. Uběhlo sotva několik hodin po odjezdu britské premiérky M. Tatcherové z oficiální návštěvy v Československu, při níž ve vystoupení v parlamentu vysoce ocenila Pražské jaro a A. Dubčeka, když 19. září 1990 poslanec V. Sláma neobyčejně ostře odsoudil Pražské jaro jako "vyřizování účtů červených mezi růžovými" a zpochybnil heslo socialismu s lidskou tváří. Dubčekova reakce na toto vystoupení byla ještě přijata s potleskem.
Návrh poslance P. Bratinky z října 1990, podrobit morálně politickému a právnímu zkoumání minulých 42 let, a na něj navazující návrhy a jednání o přijetí lustračního zákona z počátku roku 1991 se staly předzvěstí dalších akcí proti reformistům a Dubčekovi. Lustračním zákonem, odsouhlaseným parlamentem 26. 3. 1991 přes Dubčekovo varování, byl vypuštěn džin z láhve a z lustrací se stal prvořadý problém.
První velké kolo útoků proti Dubčekovi odstartoval mluvčí prezidenta V Havla M. Žantovský s vykonstruovaným tvrzením z 14.3.1991 o vytváření jakési koalice reformních komunistů z roku 1968 se současnými komunisty a separatisty na Slovensku. A sotva lze věřit, že M. Žantovský vystoupil s tímto obviněním bez vědomí prezidenta. Následuje útok poslance V Bendy v Mladé frontě Dnes, když označil reformátory z roku 1968 za překážku další demokratizace a na prvním místě jmenoval A. Dubčeka. Do tohoto pravicového "koncertu" se zapojil i poslanec D. Kroupa a zaútočil proti Dubčekovi oživením Birakova obvinění Dubčeka z údajných plánů na výstavbu koncentračních táborů v roce 1968.
Další kolo zápasu o odvolání Dubčeka z funkce předseda FS zahájil 23. června 1991 předseda poslaneckého klubu ODS F. Houška dopisem Dubčekovi s výzvou, aby na funkci rezignoval.
Nepovažuji za nutné pokračovat ve výčtu jednotlivých konkrétních útoků proti Dubčekovi a reformistům. Zájemce o tato fakta odkazuji na publikaci Huberta Maxy: A. Dubček. Člověk v politice (1990-1992). Já se v dalším výkladu omezím jen na několik nejzávaznějších z nich.
24. června 1991 přinesly Lidové noviny rozhovor jejich moskevského zpravodaje J. Štětiny s maršálem D. Jazovem - ministrem obrany SSSR - k srpnovým událostem roku 1968. Tento rozhovor se konal v den, kdy poslední transport sovětských vojsk, které 20. srpna 1968 zahájila okupaci naší republiky, odjížděl z Československa. Maršál Jazov mj. opakoval v tomto rozhovoru staré tvrzení, že vojska varšavské pětky "vstoupila" tehdy do Československa na jakési pozvání. A na otázku zpravodaje, zda ze strany sovětské armády nehrozí v současné době převrat proti vedení M. Gorbačova, tuto možnost kategoricky popřel a dodal: "Chápejte, my jsme dnes v takové situaci, v níž není třeba žádného převratu. Vše lze udělat ústavní cestou." A celý svět se za několik dnů přesvědčil o tom, jak si vlastně soudruh maršál tento ústavní postup představuje. . .
Jako členové Komise vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 (A. Benčík, V Kural a J. Navrátil) jsme ale považovali tentokrát za nutné reagovat na maršálovo tvrzení, že srpnová invaze vojsk varšavské pětky do Československa nebyla ozbrojenou intervencí - agresí, ale "vstupem vojsk se souhlasem (čs.) vedení". Tenkrát jsme ještě v Komisi vlády neměli k dispozici fotokopie autentických "zvacích" dopisů vlastizrádců (V. Biľaka, D. Koldera, A. Indry, A. Kapka a O. Švestky). Měli jsme ale spolehlivě zdokumentováno, že nepatrná skupina tzv. "zvatelů" byla cílevědomě organizována a podněcována především pracovníky sovětského velvyslanectví v ČSSR či jiných sovětských, resp. východoněmeckých a polských orgánů. A že žádný vedoucí stranický a státní - ústavní orgán Československa pozvání neučinil, ba právě naopak, vojenskou intervenci odsoudil jako agresi.
V našem prohlášení ze 6. července 1991, uveřejněném v Obraně lidu pod titulkem Vážený pane maršále!, jsme mj. vyslovili obavy ze zpochybňování věrohodnosti prohlášení sovětské vlády z prosince 1989 o neopodstatněnosti, jednostrannosti a chybnosti srpnové intervence. A dále jsme uvedli: "Podle vaší logiky nebyla zřejmě okupace Československa fašistickým Německem agresí, nýbrž jen vstupem vojsk. Ani tehdy se přece naše národy nepostavily na ozbrojený odpor, neboť čs. vedení jej považovalo za nesmyslný... obdobně jako naši představitelé před třiadvaceti léty. Nevíte, anebo nechcete vědět, že i následující jednání mezi československou a sovětskou stranou probíhala ve stínu tanků, děl a letadel "silnějšího bratra"?
"Je velice znepokojující, když člověk velící jedné ze dvou nejmodernějších armád světa pronáší bez znalosti elementárních faktů z historie natolik kategorické soudy o osudu jiných národů". A není bez zajímavosti - dodávám nyní - že stejný termín jako Jazov (vstup vojsk) používali za druhé světové války i Němci: Einmarsch.
6.9.
20. srpna 1991 - na den přesně 33 let od srpnové intervence v roce 1968
- byl celý svět šokován zprávou o pokusu konzervativní skupiny sovětských komunistů o státní převrat, o svržení prezidenta SSSR M. Gorbačova. Včele osmičlenného tzv. Státního výboru pro výjimečný stav byl viceprezident G. Janajev a v seznamu členů tohoto výboru se objevilo i jméno maršála Jazova. Svět byl znepokojen, zvláštní telefonní linky mezi představiteli jednotlivých zemí byly v plné permanenci a zprávy o vývoji situace v Sovětském svazu řadu dní zaplňovaly stránky tisku, obrazovky televizorů i rozhlasové vlny. Díky rozhodnosti prezidenta Ruské federace Borise Jelcina, který se okamžitě postavil pučistům na odpor, se podařilo tento pokus po několika dnech za dramatických okolností, ale bez velkého krveprolití zlikvidovat. M. Gorbačov se mohl znovu ujmout své funkce.
V prvních hodinách a dnech ještě nevyjasněné situace v Sovětském svazu, která pochopitelně znepokojila a rozčeřila politickou hladinu i v Československu, se u nás našel člověk, který se rozhodl využít situace, a jako onen biblický Jidáš zradit svého "Mistra". Ne ovšem za pouhých 30 stříbrných, ale za příslib představitelů čs. pravice, že po odstavení "Mistra" zasedne na jeho vedoucí postavení. Byl to M. Šútovec, místopředseda předsednictva Federálního shromáždění. Využil nejasné situace v nepřítomnosti A. Dubčeka, který odjel do Itálie, aby zde převzal čestné občanství od řady italských měst, a obvinil ho z neochoty svolat okamžitě po zprávě o protigorbačovském puči předsednictvo FS k zaujetí stanoviska a ze sympatií k pučistům. Vzápětí se k tomuto obvinění připojil poslanec V. Benda s nehorázným tvrzením, v němž označil tento údajný postoj A. Dubčeka a P. Rychetského za alibismus a opatrnictví ústavních činitelů, v němž prý zjevně kalkulovali s vítězstvím ruských komunistů a s případnou spoluprací s nimi. Navíc se M. Šútovec ve svém vystoupení na tiskové konferenci VPN v pondělí 26. srpna 1991 zmínil o jakési vysoce postavené osobnosti slovenské politiky, která prý si chodila pro instrukce od generálů KGB až do Kyjeva, aniž by však o tom podal sebemenší důkaz.
Jaká však byla skutečnost?
V rozhovoru pro Občanský deník z 28. srpna 1991 se M. Šútovec kroutil jako žížala: "Mně se o tom těžko mluví, protože jak víte jsem do této záleŽitosti sám namočen jako možný kandidát na tento post. Mohu říci jenom tolik, že mi pan Dubček dokonale otrávil prázdniny." Avšak nejen pan Dubček mu otrávil prázdniny. Občanský deník, Rolnické noviny, Smena, Doma a další tisk přinesly řadu článků, které jednoznačně prokázaly lživost Šútovcova tvrzení a skutečné cíle jeho akce.
Lživost Šútovcova, ale také Bendova tvrzení odhalil vzápětí i místopředseda FS Zd. Jičínský v Aktualitách slovenské televize, kde prokázal, že o termínu porady předsednictva FS k situaci v SSSR bylo rozhodnuto za přítomnosti Šútovce a že nikdo z přítomných žádný dřívější termín nenavrhoval. Totéž potvrdil v Mladé frontě Dnes i předseda Sněmovny lidu R. Battěk a potvrdil, že A. Dubček jako předseda FS nic nezanedbal a přes svůj kritický postoj k Dubčekovi prohlásil, že "z hlediska zájmů společnosti nepociťuje potřebu tuto otázku (tj. odvolání A. Dubčeka) nastolovat".
Nejpřesvědčivější důkaz o tom, že vystoupení M. Šútovce a V. Bendy byla jen špinavou intriku čs. pravicových sil na odstranění A. Dubčeka z postu předsedy FS, dodal člen předsednictva FS Věněk Šilhán. Svědectví o tom podal i po letech - v listopadu 2001 na konferenci k 80. výročí narození A. Dubčeka. Shodou okolností se tehdy v roce 1991 ocitl v Moskvě již v prvních dnech protigorbačovského puče, a to jako člen jedné komise OSN pro hospodářství. Cestou z letiště Šeremetěvo na čs. velvyslanectví potkával kolony tanků a obrněných vozů. Když zjistil, že čs. velvyslanec R. Slánský je kdesi na Dálném východě, spojil se s Prahou, aby zjistil stanovisko čs. politických kruhů, zvláště vedení parlamentu k událostem v Sovětském svazu. A tehdy dostal obsáhlý telegram podepsaný A. Dubčekem. Byl adresován ruským poslancům a prezidentovi Ruské federace B. Jelcinovi do tzv. Bílého domu, centra obrany proti pučistickým politikům, maršálům a generálům. Dubčekův telegram začínal připomenutím roku 1968 a okupace Československa sovětskou armádou, větou, že ví, co jsou to ruské tanky v ulicích. A končil velice jednoznačně: "Chceme, abyste věděli, že stojíme na vaší straně."
7.9.
V. Šilhán telegram rychle přeložil a odnesl do Bílého domu jeho adresátům. Když se po několika dnech vrátil do Prahy a dověděl se o špinavých pomluvách A. Dubčeka, byl šokován. Požádal proto o vystoupení v televizi. Po počátečním odmítnutí dostal přece jen možnost vystoupit v živém vysílání, v němž lživé zprávy o Dubčekovi dementoval mj. i citováním jeho telegramu obráncům moskevského Bílého domu.
Po tomto debaklu protidubčekovského "puče" se (ne) poučená pravice rozhodla vrátit k původní, široce založené kampani proti reformistům, osmašedesátníkům, pod heslem debolševizace. Osobnost A. Dubčeka při tom samozřejmě zůstávala v centru pozornosti. V. Klaus, jako předseda ODS se dal již koncem srpna 1991 slyšet v Radiožurnálu, že A. Dubček stojí ideologicky na jiné straně "barikády" než většina české a slovenské společnosti a že tudíž není správné, aby stál v čele parlamentu, neboť jej nereprezentuje. Pod heslem debolševizace prosazovala česká pravice všeobecné čistky, skryté pod pojmem lustrace. A osvědčení harcovníci pravice jako typ podléhající lustraci uváděli A. Dubčeka. Hysterické volání řady pravicových poslanců po nediferencované očistě "debolševizací" dosahovala takové intenzity, že i prezident V. Havel považoval za nutné zchladit jejich hlavy, rozpálené touhou po pomstě a využít debolševizace jako klacku na nepohodlné oponenty. Nakonec však V. Havel lustrační zákon 18. října podepsal, zatímco A. Dubček, poučen již z roku 1969 nešťastným podpisem "prüglpatentU", lustrační zákon podepsat odmítl. Mezitím dal o sobě opětovně vědět další poslanec ODS, M. Macek, který v rozhovoru s reportéry slovenské Smeny Doma 16. září 1991 zdůvodňoval, proč ODS vyzvala A. Dubčeka k odstoupení. K tomu dodávám, že většina parlamentních stran tuto výzvu ODS odmítla, resp. tento návrh nepodpořila.
U jedné z nejnechutnějších protidubčekovských intrik významně asistoval poradce prezidenta Havla Pavel Tigrid.
21. listopadu 1991 se na Václavském náměstí konal výroční občanský mítink. Moderovala jej známá hlasatelka z roku 1968 Kamila Moučková. Prezident Havel pozval na tento mítink i A. Dubčeka. Když ale chtěl Dubček reagovat na vulgární útok mladého poslance ODS V. Malého na svoji adresu, E Tigrid mu hrubým způsobem ve vystoupení zabránil. A to i v přítomnosti V. Havla. Vedoucí prezidentské kanceláře sice poté donesl Dubčekovi Havlův omluvný dopis, který ale nikdy nebyl zveřejněn, zatímco statisíce Pražanů byly svědky vulgárního útoku proti Dubčekovi i nekulturního zákroku P. Tigrida.
Útoky a podrazy proti Dubčekovi a reformistům pokračovaly i v následujících měsících. A vyvrcholením protidubčekovského tažení byla ostudná akce Státní bezpečnosti na jaře roku 1992, akce mezinárodních rozměrů, načasovaná k nadcházejícím parlamentním volbám.
Zcela nedávno byl v pozůstalosti Dubčekova tajemníka O. ]aroše, při jejím pořádání, objeven záznam protokolárního výslechu A. Dubčeka orgány ministerstva vnitra z 5. 2. 1992. Na sedmi stránkách je zde zaznamenána Dubčekova dobrovolná výpověď k událostem roku 1968. Z obsahu: k cílům pražského jara, ke stanoviskům Moskvy a varšavské pětky, k příčinám srpnové intervence, k protiintervenčnímu prohlášení, proč nebyl dán pokyn k ozbrojenému odporu, k důvodům podpisu moskevského protokolu a k dalším otázkám. Je pravděpodobné, že tento výslech a svoji výpověď orgánu FMV považoval tehdy A. Dubček za součást širší akce, při níž byla podrobena výslechům celá řada vedoucích činitelů z roku 1968, jako např. V. Biľak, A. lndra, a další. Avšak následující události dávají výslechu A Dubčeka zcela jinou dimenzi.
Koncem května 1992 se konal v Postupimi kongres k problematice německé minulosti a způsobů jejího překonávání. Z české strany se kongresu účastnil historik a člen Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 V. Kural. A stal se svědkem toho, jak prezident R. von Weizsacker ve svém vystoupení k německé problematice spontánně připomenul nedávný případ, kdy se pražská policie dožadovala jeho projevů, zřejmě k tomu, aby je použila proti Dubčekovi. Z emotivního vystoupení prezidenta bylo zřejmé, že se cítil velice dotčen že měl být zneužit k diskriminaci člověka, s nímž se již několikrát setkal a jehož - jak zdůraznil - si velice váží. Vyslovil nepochopení, že člověk, který rozpoznal nutnost reforem, má být nyní podle tzv. lustračního zákona vyřazen z politického života. A doslova řekl, že svět by měl pociťovat vděčnost k reformátorům, kteří iniciovali a podpořili proces, který vedl k osvobození těchto národů z totality, i když pro své přesvědčení - a to je Dubčekův případ - trpěli perzekucí. Stejné stanovisko zaujal i hlavní řečník kongresu, místopředseda SPD W. Thierse, který nechápal, proč člověka těšícího se nesporné autoritě ve světě i mezi Němci samotnými, se doma snažíme pošpinit, místo toho abychom ho využili k prospěchu své země.
Dubček neměl zatím o celé záležitosti ani tušení. Dověděl se to až z oficiálního diplomatického dotazu německé strany, co znamená žádost Správy Federálního policejního sboru o záznamy projevů prezidenta R. von Weizsackera, při vyšetřování oznámení občanů, týkajících se veřejné činnosti čs. představitelů. A pochopitelně - Dubčeka informoval i V. Kural.
Mezitím se vyšetřovatel Federálního policejního sboru pplk. Faltus obrátil na ředitele ČSTK Petra Uhla se žádostí o poskytnutí dokumentů k činnosti A. Dubčeka v roce 1968. P. Uhl však jeho žádost kategoricky odmítl a označil ji za provokaci. Předseda vlády M. Čalfa označil sice jeho reakci za nepřiměřenou, ale současně k záležitosti prošetřování A. Dubčeka uvedl; "Nebyla to šťastná záležitost z hlediska federálního ministerstva vnitra. Shodou okolností jde o vyšetřovatele policejního sboru, za kterého jsem se musel již jednou omlouvat v souvislosti s otevřeným dopisem Zdeňka Mlynáře, který byl nařčen z vlastizrady.. ." A jako autor této stati a člen Komise vlády k tomu dodávám, že jsem měl možnost přesvědčit se o silné protidubčekovské podjatosti pplk. Faltuse při přebírání výslechových protokolů V. Biľaka, A. lndry a dalších pro potřeby Komise... Rovněž dodávám,že pplk. Faltus dobře věděl, že materiály, které požadoval od ředitele ČSTK jsou uloženy v archivu Komise vlády... A je snadné si domyslet, proč si je nevyžádal zde.
Když se A. Dubček dověděl, že v souvislosti s prověřováním oznámení občanů, týkajících se veřejné činnosti a projevů některých čs. představitelů, bylo kolem něj jako předsedy Federálního shromáždění a jeho postojů k lustračnímu zákonu zahájeno policejní šetření, pochopitelně vystoupil s kategorickým protestem v rozhovoru pro Tiskovou kancelář Slovenské republiky, který pak přetisklo i Rudé právo z 25. května 1992:
"Začlenění výroků dokonce prezidenta SRN Richarda von Weizsackera do přešetřování podnětu dává tušit, kam až sahá "práce" FMV, FBlS i Federálního policejního sboru...
Domnívám se, že kompetentnost příslušníků orgánu by měla sahat až potud, aby se dalo předpokládat, že z vlastní pravomoci věc podávaného podnětu posoudí a bude to kvalifikovat jako akt dalšího řízení vůči ústavnímu činiteli - předsedovi FS nebo hlavě státu jiné spřátelené země... Nedomnívám se, že by takovýto podnět začal bez předběžné konzultace... S potěšením jsem si v tisku přečetl, že ředitel odboru prokurátorského dozoru Generální prokuratury ČSFR, pan Nechanický se o celé aféře dověděl až z Rudého práva. To také o něčem svědčí. . . "
V dalším výkladu svého stanoviska bere v ochranu postoj ředitele ČSTK, uvádí některé obdobné případy neopodstatněných zásahů bezpečnostních orgánů a konstatuje: "Domnívám se, že FMV, FBlS nebo Federální policejní sbor zachází příliš daleko, což m.j. vyvolává vážné pochyby o nestrannosti a vnáší obavy do společnosti". V závěru svého vystoupení konstatuje a varuje, že postup proti němu svědčí o tom, kam vývoj směřuje od původní ideje něžné či sametové revoluce. "Jestli něco ohrožuje demokracii a budování právního státu, pak to může být jen kurs těch, kteří opouštějí ideu zrodivší toto nové hnutí. Působení FMV a FBIS, jestli se opět stane státem ve státě, může být toho předzvěstí." Končil konstatováním, že je jasné, proč si Federální policejní sbor (či spíše jeho šéfové) dovolil proti němu takový postup: "A proč ne. Vždyť za necelé dva týdny jsou volby". A já k tomu nyní dodávám, že tehdejším ministrem vnitra byl Ján Langoš a jeho prvním náměstkem Jan Ruml...
Protože celý tento nechutný politický podraz proti Dubčekovi se nás, historiků a členů Komise vlády, kteří jsme měli možnost se důkladně seznámit se skutečnou rolí A. Dubčeka v procesu Pražského jara, velice dotýkal, rozhodli jsme se k veřejnému protestu. V dopise JUDr. Vladimíru Nechanickému, starším prokurátorovi GP ČSFR, ze dne 26. 5.1992, zveřejněnému pak i v Právu lidu, jsme napsali:
"Vážený pane prokurátore, skupina historiků z Komisi vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967-1970 zaujala zpráva, že Vašemu dozoru podléhající vyšetřovatel Federálního sboru pplk. Faltus začal získávat - rozumíme-li správně, bez Vašeho vědomí - materiály o projevech A. Dubčeka v srpnu 1968 v Moskvě. Na takový úřední postup má vyšetřovatel právo a povinnost. Poněkud nás však udivuje, že tato záležitost je formulována tak, že umožňuje, aby veřejnost dedukovala a priori náznak obviňování A. Dubčeka z trestné činnosti. Přitom se podklady hledají v ČSTK Vyšetřovateli je však známo, že jednání L. Brežněva a dalších se zavlečeným Dubčekem v Moskvě, pokud o ně jde, byla tajná, a pokud jsou o nich dílčí zprávy, nemohou být (zejména ne v průkazné, originální verzi) v tiskové kanceláři, nýbrž v moskevském či jiném archivu, nebo ve zvláštním fondu shora uvedené československé komise, což je pplk. Faltusovi dobře známo. Ta však dotázána nebyla, přesto, že její dokumentace, zejména nejnovější materiály, získané v součinnosti prezidentů Jelcina a Havla, některé z požadovaných informací obsahují. Jde např. o záznam "pohovorů" L. Bbrežněva, A. Kosygina, H. Podgorného a J. Voroncova s A. Dubčekem 23. srpna 1968 a jiné informace, z nichž vyplývá, že Dubček setrval i v Moskvě na odmítání intervence.
S přátelským pozdravem.. ." ( V. Kural, A. Benčík, J. Navrátil, F. Janáček, J. Belda, J. Valenta).
Jakousi tečkou za tímto nechutným příběhem či spíše jakýmsi výchovným pohlavkem pro organizátory protidubčekovského podrazu byla původní zpráva se stanoviskem R. von Weizsackera pro Právo lidu ze dne 6.7. 1992. V této zprávě se uvádí mj., že v rozhovoru s braniborským premiérem Stophem se prezident pochvalně zmínil o předsedovi Federálního shromáždění a doslova řekl: "Dubček rozpoznal nezbytnost reforem a nyní má být za to vyloučen z politického života na základě tak zvaného lustračního zákona."
K dokreslení a k úplnosti celé této záležitosti dodávám bez komentáře: V červnových parlamentních volbách 1992 kandidoval A. Dubček za Sociálně demokratickou stranu Slovenska a byl pak zvolen do funkce jednoho z místopředsedů FS. Ve funkci předsedy FS byl nahrazen Michalem Kováčem, představitelem HZDS.
Přibližně v téže době, kdy v Československu probíhal ostudný špinavý útok pravice za asistence bezpečnostních orgánů proti A. Dubčekovi, Ústavní soud Ruské federace začal zkoumat ústavnost existence a činnosti Komunistické strany Sovětského svazu, nakolik došlo k porušení ústavních principů v protigorbačovském puči, ale také při jeho potlačení prezidentem Ruské federace Borisem Jelcinem. B. Jelcin např. dekretem z 20.7.1991 zakázal činnost "politických stran", tj. KSSS ve státních institucích. A 23. 8. 1991 podepsal dekret o zastavení činnosti KSSS a konfiskaci jejího majetku. Mezitím se ale, po potlačení protigorbačovského puče, prezidenti Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska dohodli na ustavení Společenství nezávislých států na místo rozpadajícího se Sovětského svazu. Stalo se tak 8. 12. 1991. Krátce poté, 25. 12. 1991 M. Gorbačov rezignoval na post sovětského prezidenta. Počátkem dubna 1992, při návštěvě prezidenta V. Havla v Moskvě, došlo mezi ním a prezidentem Ruské federace k dohodě o oboustranném poskytnutí dokumentů, objasňujících důsledky činnosti KSSS v Československu, zvláště v období příprav sovětské intervence v roce 1968, ale také pro stávající jednání Ústavního soudu Ruské federace. Přání V. Havla ke splnění tohoto Jelcinova požadavku tlumočil vedení Komise vlády... pracovník Kanceláře prezidenta republiky A. Vondra. Jako člen Komise vlády jsem byl pověřen výběrem těchto materiálů spolu s archivářem Komise J. Beldou. Ve druhé polovině července 1992 je druhý předseda Komise V. Kural spolu s tehdejším ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů J. Valentou vezli do Moskvy. Krátce předtím obnovil Ústavní soud - po několikatýdenní přestávce - své jednání. Poslankyně ruského parlamentu a poradkyně prezidenta Jelcina Galina Starovojtovová zde vystoupila mj. s požadavkem, aby k jednání soudu byli jako svědci přizváni vedoucí politici východního bloku a jmenovala A. Dubčeka, W. Jaruzelského a Nadžibuláha: "Dočkali jsme se historického soudního procesu. Obávám se, aby nebyl uzavřen bez prozkoumání zločinné politické práce strany v mezinárodním měřítku... Nejvyšší stranická místa požehnala vpádu armád do Maďarska a Československa. Žehnala i zavedení stanného práva v Polsku a afgánskému dobrodružství". Tak zdůvodňovala svůj návrh.
27.7. 1992 V. Kural, J. Valenta a čs. velvyslanec v Rusku R. Slánský předali státnímu tajemníkovi Ruské fededace G. Barbulisovi a zástupci prezidenta Jelcina S. Šachrajovi dopis V. Havla B. Jelcinovi a soubor dokumentů Komise vlády a současně poděkovali za dokumenty, které B. Jelcin poskytl Komisi vlády... V průběhu jednání s G. Burbulisem a S. Šachrajem, kteří zastupovali B. Jelcina na jednání Ústavního soudu, kde V. Kural podal výklad k dovezeným dokumentům. Byli naléhavě žádáni, aby přesvědčili A. Dubčeka k účasti na jednání soudu. A. Dubček totiž zpočátku nad svou účastí při jeho jednání značně váhal. Ale po jednání s V. Kuralem a J. Valentou svoji účast na jednání soudu přislíbil. Mezitím vešlo také ve známost, že k jednání soudu byl přizván i bývalý předseda polské vlády (1970-1980) Piotr Jaroszewicz.
Obnoveného jednání Ústavního soudu - po jeho druhém přerušení - se měl A. Dubček zúčastnit počátkem září 1992.
Tragická havárie z 1. září však tento záměr překazila. A o tři dny později - 4.9. 1992 - přinesla evropské a světové agentury zprávu, že bývalý polský premier P. Jaroszewicz a jeho manželka byli v noci z 1. na 2. 9. ve svém bytě brutálně zavražděni a že je nedokázal ochránit ani speciálně vycvičený pes. Jeden ze synů Jaroszewicze prohlásil, že motivem zločinu mohlo být získání dokumentů, které P. ]aroszewicz nechtěl nikdy zveřejnit. Okolnosti této vraždy nebyly dosud objasněny.
V souvislosti s jednáním Ústavního soudu zaznamenejme ještě jednu podivnou skutečnost. Komise vlády byla někdy počátkem září vyrozuměna Kanceláří prezidenta čs. republiky, že prý dokumenty, které V. Kural předal 27. 7. v Moskvě Ústavnímu soudu, byly - podle sdělení Moskvy - jakýmsi "nedopatřením znehodnoceny". Kdosi měl zájem aby se "ztratily". A tak jsme narychlo připravovali nové kopie a prostřednictvím sovětského (ruského) velvyslanectví v Praze - rady Orlova - 28. 9. 1992 odeslali do Moskvy druhý soubor dokumentů.
Zatím lékaři nemocnice Na Homolce i A. Dubček sám sváděli poslední zápas o holý život. Během září se podrobil třem operacím. Jeho zranění páteře, hrudníku i vnitřních orgánů však bylo příliš vážné. A tak dne 7. listopadu ve večerních hodinách tento - v pravém smyslu toho slova - významný československý politik svůj poslední zápas dobojoval... Všichni, kdo jsme jej dobře znali, a to nejen doma v Československu, ale také - a zvláště - v zahraničí právem očekávali, že se mu dostane důstojné poslední pocty, že mu bude vypraven státní pohřeb... Bohužel, byli jsme zklamáni. V pátek 13. listopadu 1992 se konalo na ruzyňském letišti krátké rozloučení s ostatky A. Dubčeka bez nejmenšího zájmu oficiální reprezentace Československa. Na letišti se sešlo pár desítek nejvěrnějších přátel a stoupenců A. Dubčeka, většinou "osmašedesátníků". Oficiálně se s ním přišla rozloučit jen delegace Federálního shromáždění v čele s Michalem Kováčem, novým předsedou FS. Po minutě ticha a doznění zvuků státní hymny delegace odešla a my ostatní jsme dostali pokyn, abychom opustili plochu letiště. Z haly jsme se pak zaraženě dívali na opuštěnou rakev na katafalku, zahalenou československou vlajkou, než ji naložili do letadla. Kdosi z nás účastníků nevydržel napětí i pohnutí a nahlas vykřičel pocity hanby a studu ani ne tak za nás, ale za lidskou a politickou malost české politické reprezentace, za odmítnutí důstojného rozloučení s velkou osobností historie Československa.
Naopak rozloučení s A. Dubčekem na Slovensku bylo více než důstojné. Bylo mezinárodní, evropské. Státního pohřbu, organizovaného slovenskou státní reprezentací 14. 11. 1992 se účastnili představitelé a zástupci téměř padesáti zemí. Politici, zástupci parlamentů, církevní i diplomatičtí představitelé: předsedkyně německého parlamentu Rita Süssmuthová, předseda rakouského parlamentu Heinz Fischer, početná italská delegace s předsedou senátu Giovaniim Spadolinim, předseda Socialistické internacionály Piere Mauroy, apoštolský nuncius G. Coppa a další. Výčet slovenských účastníků, představitelů politického, společenského a kulturního života i řady českých účastníků by byl příliš dlouhý, než aby jej bylo v této stati možno vyjmenovat. Když se ale ve Slovenském národním divadle za zahraniční hosty s A. Dubčekem rozloučil P. Mauroy a H. Fischer, účastníci rozloučení marně čekali ohlášené vystoupení předsedy České národní rady Milana Uhdeho...
A přece... Když nekorunovaný král československých spisovatelů Bohumil Hrabal uslyšel z vídeňského rozhlasu zprávu o smrti A. Dubčeka, ve večerníčku pro svého čtyřnohého přítele Cassia napsal: "... Cassie, z tohoto světa odešel můj kamarád... o kterém jsem kdysi napsal, že tahem dvou set tun bude vytažen raketou atlas na oběžnou dráhu... Je to první ušlechtilý komunista... Osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských i komunistických nebes... a vídeňský rozhlas dnes bude hrát Symfonii Auferstehung, symfonii Titan... jako první rekviem za toho, který nás Cassie předešeL.. Raketou Apollo byl vynesen na oběžnou dráhu nebes.
Auferstehung Symfonie... je ze Sašenky už za života... Titan... A politika je Cassie, osud."
Statisíce čtenářů Lidových novin vzaly s uspokojením na vědomí, že se přece jen našel alespoň jeden statečný...
Po rozloučení v Národním divadle doprovodil pohřební průvod ostatky A. Dubčeka na hřbitov ve Slávičim údolí, kde byly uloženy do hrobu po boku jeho manželky. Pozemská pouť Alexandra Dubčeka, největšího Slováka druhé poloviny 20. století a jedné z největších postav historie Československa, zde skončila.
Protože kolem autohavárie z 1. 9. 1992 kolovaly i nadále různé nejasnosti, úvahy o možné spojitosti s vraždou Jaroszewicze, resp. s jejich plánovanou účastí na jednání Ústavního soudu v Moskvě, kolem ztráty aktovky, v níž měl A. Dubček údajně nějaké dokumenty k tomuto jednání atd., atd., vedení Sociálně demokratické strany Slovenska dalo koncem září 1999 podnět k dodatečnému policejnímu prošetřování celé události. Ale čeští vyšetřovatelé dospěli i v únoru 2000 ke stejnému závěru jako v září 1992. Že pravděpodobně jedinou příčinou, proč auto náhle opustilo silnici, byl efekt aquaplainingu, do kterého přivedl řidič vůz příliš rychlou jízdou v prudkém dešti. Místo povolených 80 km v hodině jel rychlostí kolem 200 km. Vnější úmyslné zavinění smrti A. Dubčeka bylo - pro nedostatek důkazů - vyloučeno. Protože ale na řadu otázek nebylo možné dát uspokojivou odpověď, různé pochybnosti zůstaly...
Jedno však je nepochybné. Že jméno Alexandra Dubčeka vešlo již natrvalo do povědomí naší moderní historie jako významného československého i evropského politika a především člověka v politice. Svědčí o tom mj. skutečnost, že je jeho jménem pojmenována řada ulic, náměstí a škol nejen na Slovensku, ale i v Itálii, že pamětní desky či dokonce jeho busty nalezneme v italské Bologni, ve španělském Madridu či ve Washingtonu i jinde. A že nejen na Slovensku, ale i v řadě evropských měst se na jeho počest konají pravidelné pamětní dny...
V listopadu 2006 si slovenská Společnost Alexandra Dubčeka a všichni jeho stoupenci a obdivovatelé připomenuli 85. výročí jeho narozenin, jeho významnou roli v historii našich národů, i 14. výročí nešťastné havárie a jeho úmrtí. A Trenčianská univerzita Alexandra Dubčeka připravila k těmto výročím mezinárodní konferenci za spoluúčasti Ústavu politických vied SAV a Společnosti A. Dubčeka.
