Audiatur et altera pars - Budiž slyšena i druhá strana.

Tato zásada platí v každé civilizovaníé společnosti

Christopher Black - Zákonnost války

 11. 3. 2022   http://www.infokuryr.cz/n/2022/03/11/christopher-black-zakonnost-valky/

Christopher Black: Je to mezinárodní trestní právník se sídlem v Torontu. Je známý řadou významných případů válečných zločinů a nedávno vydal svůj román Pod mraky. Píše eseje o mezinárodním právu, politice a světových záležitostech, zejména pro internetový magazín New Eastern Outlook.

Západní masmédia a vlády podlehly protiruskému propagandistickému šílenství kvůli ruským vojenským operacím na Ukrajině. Jedním z prvků jejich propagandistické války je tvrzení, že ruské činy porušují mezinárodní právo. Ale je tomu tak a co pro tyto země znamená toto tvrzení, když samy napadly  příliš mnoho národů, než aby je bylo možné uvést, přičemž každý z těchto činů je nejen nezákonný, ale také postrádá jakékoli morální nebo etické ospravedlnění?

Právo na použití síly v mezinárodních vztazích má dva aspekty:

kodifikované mezinárodní právo, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů, a

všeobecně uznávané právo na sebeobranu.

Charta OSN je hlavním dokumentem upravujícím použití síly. Národní státy nemají právo použít sílu ve svých vztazích s jinými suverénními státy, s výjimkou velmi omezených okolností. Před dvacátým stoletím se věřilo, že všechny národy mají právo použít sílu a vést válku, aby podpořily své zájmy. Katastrofy první a druhé světové války však vedly ke snaze zabránit agresivním válkám.

Po první světové válce vznikla Společnost národů, podporovaná paktem Kellogg-Briand z roku 1928, o kterém jsem se zmiňoval v předchozích článcích, smlouva, která je stále v platnosti a která sjednotila USA a Sovětský svaz a všechny ostatní. Národy se zavázaly, že nikdy nepoužijí válku k řešení politických sporů. Společnost národů se rozpadla ve 30. letech 20. století s nástupem fašismu a agresemi Itálie a Německa. Pakt Kellogg-Briand však stále trvá.

Nicméně, pakt byl chápán tak, že umožňuje války na obranu napadeného národa. Totéž platí pro bezpečnostní strukturu vytvořenou po druhé světové válce se založením Organizace spojených národů a Chartou OSN, která upravuje vztahy mezi suverénními národy a použití síly,

Článek 2 odst. 4 Listiny požaduje, aby se všechny členské státy zdržely hrozeb nebo použití síly proti územní nebo politické celistvosti jakéhokoli státu. Z této povinnosti existují dvě důležité výjimky,

zaprvé právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu podle článku 51

a

kolektivní vymáhání Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Listiny, která se zabývá ohrožením míru, porušováním míru a činy agrese. Inherentní právo na sebeobranu, individuálně nebo kolektivně, s podporou jiných států, existuje tak dlouho, pokud Rada bezpečnosti nepodnikla žádné kroky k „udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Toto právo je tedy zamýšleno jako poslední možnost.

Pakt Kellogg-Briand byl změnou paradigmatu ve způsobu, jakým byla nahlížena válka. Dříve byla válka chápána jako součást pokračování politického styku s přidáním dalších prostředků, jak to vyjádřil Clausewitz ve své slavné knize “O válce,” a jako přijatelný prostředek k urovnání sporů. Alespoň to nebylo považováno za nezákonné. Bylo mimo zákon, kromě obvyklých válečných pravidel upravujících zacházení s kombatanty, civilisty, proporcionalitu a tak dále.

Tato změna je zakotvena v preambuli Charty OSN, která uvádí, že

Odstavec 4 článku 2 zakazuje ohrožení nebo použití ozbrojených sil „v rozporu s cíli Organizace spojených národů.

Společný zájem je dán základním principem suverenity rovnosti států, což zase znamená ochranu před akty agrese.

Je-li v sázce společný zájem, může Rada bezpečnosti Chartu prosadit pomocí donucovacích prostředků obsažených v Chartě. Kapitola VII Článek 42 opravňuje Radu zasáhnout silou zbraní s cílem „udržet nebo obnovit mezinárodní mír a bezpečnost“. Tato pravomoc je však vykonávána podle čl. 27 odst. 3, který dává stálým členům Rady právo vetovat jakékoli rozhodnutí, i když je sám vetující stát předmětem hlasování. Toto veto nechalo OSN prakticky paralyzovanou v řadě mezinárodních konfliktů, kde jsou národní zájmy ve vzájemném rozporu, a vyústilo v realitu stavu světa.

Spory v OSN také znamenaly, že například Spojené státy byly schopny zmanipulovat Radu, aby povolila, můžeme-li použít tento termín, použití síly zadními vrátky a vytvořit „koalice ochotných“ pro Spojené státy se zaměřují na země k útoku. Tento termín je samozřejmě eufemismem pro koalici ochotnou porušit mezinárodní právo v zájmu Spojených států. Tato praxe se stala rutinou pro Spojené státy a jejich alianci NATO od korejské války. Podkopává všeobecný zákaz použití síly a umožňuje Spojeným státům útočit a napadat země podle libosti.

Jaká je tedy legalita ruských operací na Ukrajině v porovnání s mezinárodním právem a ve srovnání s americkými vojenskými operacemi?

Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se vrátit v historii do korejské války, protože to je jediná válka mezi USA a NATO, kterou Američané považovali za legální. Jednalo se o první z mnoha nezákonných agresí provedených Spojenými státy po druhé světové válce. Američané tvrdí, že jejich „policejní akce“, jejich eufemismus pro invazi a zničení Koreje a zabíjení milionů a útoky a pokusy o invazi do Číny byly z tehdejšího rozhodnutí Rady bezpečnosti legální. Ale to je lež.

Neexistoval žádný platný souhlas OSN s touto americko-natolickou agresí proti Koreji a Číně. USA zmanipulovaly hlasování tak, aby jejich žádost o schválení jejich vojenských plánů byla předložena Radě bezpečnosti v den, kdy Rusové nebyli v Radě přítomni. Hlasování Rady bezpečnosti vyžaduje souhlas všech stálých členů. Rusko nebylo přítomno, ale Američané naléhali na své spojence z NATO Británii, Francii a Číňany z Kuomintangu, kteří stále zastávali křeslo Číny v OSN, aby stejně hlasovali pro jejich válku. Udělali, co jim bylo řečeno. Tento hlas byl neplatný a nikdy legálně neexistoval. Jejich agrese byla založena na této zradě.

Byla některá z dalších amerických válek legální? Žádný z nich. Všechny porušují čl. 2 odst. 4. Seznam je dlouhý. 

Když jsem poprvé psal tento text, vyjmenoval jsem všechny invaze proti národům, které Američané od té doby provedli, ale jejich uvedení zde by vydalo na tlustou knihu amerických zločinů, od Koreje po Vietnam, od Kuby po Kongo, od Iráku po Afghánistán, od latinské Ameriky do Jugoslávie, Sýrie, Libanonu.

Ale ke všem jejich válečným zločinům a agresi je třeba přidat zločin, zločin pokrytectví. 

Protože všechny jejich agrese byly prováděny z důvodů ovládnutí a vykořisťování zdrojů a národů, z důvodů zisku. 

Nikdy nebylo nabídnuto žádné právní ospravedlnění, protože žádné neexistovalo.

Podle mého názoru Rusko jednalo v souladu s mezinárodním právem podle článku 51 Charty OSN z následujících důvodů:

Nejprve kyjevský režim s pomocí NATO zahájil velkou ofenzívu proti republikám Donbasu s cílem je zničit. Dny předtím, než Rusko zasáhlo, začalo intenzivní ostřelování civilních budov a infrastruktury, což přimělo tisíce civilistů k útěku do Ruska. Během tohoto období se kyjevský režim také pokusil zavraždit vůdce republik bombou v autě. Rusko nemělo jinou možnost, než chránit národy Donbasu, a když Rada bezpečnosti nemohla nic dělat a EU a NATO podporovaly kyjevskou ofenzívu proti Donbasu, Rusko bylo jediným národem, který mohl jednat.

Také žádost republik Donbasu o vojenskou podporu přinutila Rusko poslat své ozbrojené síly, aby zatlačily kyjevské síly z území republik.

Za druhé, samotné Rusko bylo opakovaně napadáno silami kyjevského režimu. Na Krym byli znovu a znovu posíláni sabotéři, aby prováděli razie, vraždili úředníky a ničili infrastrukturu. Dokonce přerušili dodávky vody na Krym, což je zločin proti lidskosti. Jen několik dní předtím, než Rusko zasáhlo, vstoupila kyjevská průzkumná jednotka do Ruska, ale byla odhalena a zničena. Podle Karolínské doktríny mělo Rusko plné právo útočníky pronásledovat a zabránit dalším útokům.

Karolinská doktrína byla zavedena v roce 1837, když americké síly napadly Kanadu, aby podpořily kanadské rebely, kteří povstali proti vládě. Američané cestovali do Kanady lodí přes jezero Ontario. Britové později v odvetu napadli stát New York a spálili loď Caroline. V důsledku tohoto incidentu se USA a Spojené království dohodly, že právo národa na sebeobranu závisí na dvou faktorech:

1. Použití síly musí být nezbytné kvůli bezprostřední hrozbě a mírové alternativy nepřipadají v úvahu, a
2. Reakce musí být úměrná hrozbě.

V tomto případě byla hrozba více než bezprostřední. Byla stálá a přibírala na váze. Jediným účinným a přiměřeným obranným opatřením bylo rozdrcení nasazených útočných sil. Mezi tyto síly patří nejen vládní síly kyjevského režimu, ale také nacionalistické, nacistické brigády podporující a vedoucí kyjevskou ofenzívu, jakož i veškeré vybavení NATO, které jim bylo dodáno k provedení kyjevské ofenzívy.

Za třetí šlo o bezprostřední ohrožení Ruska ze strany NATO, které je způsobeno jeho neustálou expanzí na východ, neustálým budováním ozbrojených sil a útočných struktur zaměřených na Rusko a dostavbou amerických raketových systémů v Polsku, Rumunsku a Ukrajiny v září letošního roku, který by pak mohl být použit k jadernému útoku na Rusko.

Pamatujeme si, že v posledních měsících země NATO provádějí vojenská cvičení, která zahrnují i ​​použití jaderných zbraní proti Rusku. 

Také si pamatujeme, že USA mají politiku prvního jaderného úderu a vyhrazují si právo použít jaderné zbraně kdekoli a kdykoli to uzná za vhodné. Bylo zřejmé, že nacvičují útoky, protože to byl a je jejich záměr.

Rusko požadovalo, aby Američané stáhli tyto systémy a stáhli NATO z východní Evropy. Jednoznačně odmítli.

 Ukrajina mluvila o získání jaderných zbraní a vyhrožování jimi Rusku. Než se jim podaří tyto zbraně vyrobit, bude to nějakou dobu trvat, ale nic by nezabránilo Američanům v tom, aby jim dali jaderné zbraně pod svou kontrolu, jako to udělali Američané například s Německem.

Rusko nemohlo udělat nic, aby udrželo mír a sledovalo, jak jsou instalovány a nabíjeny zbraně k jeho zničení; jinými slovy spáchat sebevraždu, nebo se muset bránit.

Varovalo USA, že tak učiní, a mělo na to právo, stejné právo si Američané vždy nárokují pro sebe, ale Rusko bylo opět ignorováno. Muselo jednat nebo čelit zničení a podrobení.

Pamatujeme si, že během kubánské raketové krize v roce 1962 Američané hrozili invazí na Kubu a útokem na SSSR, protože na Kubě byly umístěny jaderné střely na ochranu před americkou agresí. Prezident Kennedy vytvořil precedens, že národ, jehož existence je ohrožena jadernými zbraněmi, má právo použít preventivní sílu k vlastní ochraně. Rusko funguje na stejném principu.

A konečně, mocnosti NATO nedávno použily dodatečnou právní doktrínu „odpovědnosti chránit“, aby ospravedlnily svou agresi proti Jugoslávii. 

Taková doktrína v mezinárodním právu neexistuje, přesto si nárokují právo ji uplatňovat. Podle jejího názoru platí, když je vojenská akce nezákonná, ale oprávněná „z legitimních humanitárních důvodů“. Byli varováni, že tato falešná doktrína může být použita proti nim. Rusko se toho vůbec nedovolávalo, ale pokud se ho NATO může dovolávat ve svých útočných válkách, pak se i Rusko určitě může toho dovolávat, aby ospravedlnilo svou vojenskou akci na obranu Donbasu a sebe sama.

Vzhledem ke všem faktorům, které vedly k rozhodnutí Ruska vyslat své síly na Ukrajinu, je jasné, že na to měly ze zákona právo, zatímco Spojené státy pokračují v nelegální invazi a okupaci Iráku a Sýrie dodnes a média a vlády států NATO  nic neříkají, protože jsou všechny zapojeny do těchto invazí.

Pokud by se Spojené státy a aliance NATO řídily především mezinárodním právem, jak je stanoveno v Chartě OSN, svět by nebyl v tomto chaosu. Oni to způsobili, ne Rusko. Zodpovědnost je zcela na nich a budou za ni souzeni.