České národní listy

Antifašismus v praxi

Eva Hahnová 

29. září 2017

***

(…Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

***

S pojmem antifašismus si málokdo láme hlavu, což se projevuje i v galerii uctívaných antifašistů. Světoznámý Julius Fučík v Česku dnes ke všeobecně uctívaným osobnostem nepatří, jak ukázala i nedávná epizoda kolem Národního muzea a plánu zaplnit místo po jeho bustě bustami starorakouského císařského manželského páru. O sudetoněmeckých antifašistech se sice mluví dobře, ale i jedna z nejvýraznějších osobností v tradici sudetoněmeckého antifašismu, rodák z Jablonného v Podještědí Kurt Nelhiebel, je v Česku persona incognita.

V severoněmeckých Brémách si naopak nedávno jeho 90. narozeniny připomínali. Jedna z oslav se konala v neorenesanční Vile Ichon v srdci Brém, mezi hlavním divadlem a domem umění, kde bylo již v roce 2014 celoživotní dílo tohoto novináře a historicko-politického spisovatele vyznamenáno Cenou kultury a míru. Tentokrát se vedle učených přednášek o jeho díle jako ojedinělého kronikáře poválečného Německa hodně mluvilo i o jeho příspěvku k poválečným tradicím německého antifašismu. Představena byla také jeho kniha Proti proudu, kterou u této příležitosti vydalo nakladatelství PapyRossa v Kolíně nad Rýnem jako pozoruhodnou kombinaci osobních vzpomínek a autorových článků z dějin Spolkové republiky. Berlínský deník taz naopak připomenul politické těžkosti, na které někdejší dlouholetý šéf zpravodajské redakce v rozhlasové stanici Radio Bremen narážel.

V Česku je Kurt Nelhiebel neznámý v neposlední řadě asi proto, že se sudetoněmecké organizace jeho zásluhami nehonosí. V Německu si jeho výročí připomínali především ctitelé tradic antifašismu, kteří si váží jeho zásluh o postupný přerod poválečného Německa v demokratickou republiku. O jeho vazbách s Českem se v tomto prostředí moc neví. Jako syn německé antifašistické rodiny se s otcem v roce 1946 vystěhoval, zatímco maminka, sestra a babička v Československu zůstaly. Tehdy osmnáctiletý chlapec nesl loučení těžce, jak vyplývá z jeho deníků. S obdivuhodnou jasností mysli si však již tehdy uvědomoval, že šlo o rozloučení navždy; krátce před odchodem v létě 1946 si totiž poznamenal: „Při té strašné myšlence, že musím navždy opustit domov, se mi derou slzy do očí. Kdyby mě sem ještě někdy měly cesty přivést zpět, byl bych zde jen na návštěvě, doma zde již nikdy nebudu.“ Proto nepatřil k přívržencům sudetoněmeckých organizací, dožadujících se tzv. práva na domov a náprav údajného bezpráví odsunu. Nelhiebel se zaměřil na odhalování příčin zkáz, které postihly Evropu následkem druhé světové války, a k nim v jeho očích patřil i odsun. Ale proslavil se i jako ochránce antifašistických tradic a odkazu všech Evropanů, kteří se nacismu stavěli v cestu. 

Jako jeden z prvních německých publicistů v 21 reportážích systematicky dokumentoval frankfurtské procesy z let 1963–1965 s obžalovanými osvětimskými zločinci. Neúnavně pranýřoval působení někdejších nacistů v poválečném státním, politickém a společenském životě a zasloužil se o podporu antifašistických osobností, jako byl dnes ctěný, ale v poválečné době často kritizovaný prokurátor Fritz Bauer (1903–1968). Kurt Nelhiebel pravidelně komentoval zákonodárnou činnost spolkového sněmu i zahraničněpolitické rozhodování spolkových vlád, ale jako jeden z mála zaměřoval pozornost na to, jak se v obou oblastech projevuje mentální kontinuita s nacistickým režimem. Proto patřil i k prvním výrazným kritikům politiky Spolkové republiky, která odmítala uznat hranice s Polskem a požadovat revizi postupimských rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Kurt Nelhiebel rád připomíná výrok filozofa Theodora Adorna: „Neobávám se návratu fašistů v masce fašistů, ale bojím se návratu fašistů v maskách demokratů.“ I proto se stal neúprosným kritikem sudetoněmeckého landsmanšaftu, který do hávu mlčení dodnes zahaluje nacistické kořeny svých zakladatelů a tradic. O těchto kontinuitách uveřejnil Nelhiebel již v roce 1962 knihu s titulem Henleinové včera a dnes, ale sudetoněmecké tematice se věnoval jen sporadicky. Až v prvním desetiletí našeho století se angažoval jako kritik pokusů o nátlak vůči Česku ohledně tzv. zrušení Benešových dekretů. Tehdy se též výrazně projevil i jako kritik plánů na zřízení německého národního muzea tzv. vyhnání Němců z východní Evropy nikoli podle věcných informací, nýbrž tradovaných propagandistických sloganů. Muzeum má být po dlouhých sporech příští rok otevřeno, aniž by bylo dodnes známo, co se tam návštěvníci dozvědí. Kurt Nelhiebel se neúspěchy ale nikdy odradit nedá. Věří ve smysl nezištného každodenního snažení a poválečné německé dějiny dávají přesvědčivé důkazy, že se antifašistické tradice sice nikdy v mediálním mainstreamu neprosadily, ale že byl jejich přínos přesto velký.

Při oslavě svého nedávného jubilea se doslechl o sporech kolem bust Julia Fučíka a někdejšího rakouského císaře Františka Josefa I. v panteonu pražského Národního muzea. Obrátil se proto na českého ministra kultury Daniela Hermana, jemuž 21. srpna 2017 zaslal následující dopis:

Vážený pane ministře,

právě jsem se dozvěděl, že z panteonu Národního muzea v Praze byla vyjmuta busta českého odbojáře Julia Fučíka. Jak prohlásil ředitel muzea Michal Lukeš, byla odstraněna již v roce 1991. Skutečně řekl „odstraněna“, jako by se jednalo o odpad. Prý se tak stalo kvůli Fučíkově „duchovní spjatosti s komunistickým režimem“.

Fučík byl popraven v Berlíně-Plötzensee v roce 1943, a tedy pět let před vznikem komunistického režimu v Československu. S tímto režimem ho tedy nepojily žádné idejní a ani organizační svazky. Skutečnost je, že byl členem komunistické strany. Že jeho busta byla postavena během komunistického režimu v Národním muzeu, neospravedlňuje její odstraněni. To je urážkou všech oběti nacistického režimu.

Julius Fučík patří k výjimečným osobnostem evropského odboje a těší se na celém světě velkému uznáni. Lidem jako on se jinde dostává úcty národních hrdinů, jako například odbojáři Jeanu Moulinovi ve Francii či Manolisu Glesozovi v Řecku. Měli by Češi přestat uctívat Fučíka, protože ho komunistický režim zneužíval v zájmu svých cílů?

Já jsem ateista, a presto uctívám pátera Delpa, který byl jako Fučík popraven v Berlíně-Plötzensee. Uctívám také pastora Bonhoeffera, který byl též nacisty zavražděn. Fučíkovi přináleží místo v Národním muzeu již jen proto, že informoval svou Reportáží psanou na oprátce světovou veřejnost o utrpení a boji českého národa za svobodu. Tento ojedinělý historický dokument je součástí světové literatury.

Co činí vyjmutí Fučíkovy busty naprosto nepochopitelným, jsou okolnosti. Místo něj totiž mají být do panteonu Národního muzea znovu postaveny busty císaře Františka Josefa I. a jeho choti Alžběty. Jak každé dítě školou povinné ví, personifikuje tento vladařský pár epochu ponížení českého národa, a navíc epochu, která vyústila v první světovou válku. Vám jako členu vlády jistě neuniklo, že se sudetoněmecký landsmanšaft snaží ovlivnit české obrazy dějin. Je možné, že měl snad i zde ruku ve hře?

¨

Není tomu dávno, co Vámi ctěný mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt označil vyhnání Němců za cílevědomou genocidu. Tím postavil český národ na úroveň vrahů z Osvětimi. Při hlasování Evropského parlamentu o přijetí České republiky do EU hlasoval spolu se svými stoupenci v bavorské CSU proti.

Že mnozí dnes toto všechno zapomínají, mi dělá starost. Povážili to za příznak morální a politické dezorientace. Zacházení s bustou Julia Fučíka považuji za příznak této dezorientace, stejné tak jako za bezcitnost vůči lidem v nouzi. Lidé s tlustými peněženkami smějí překračovat české hranice bez zábran, ale pro uprchlíky z Blízkého východu a Afriky se uzavírá.

Prosím Vás, postarejte se o změnu. A nechte bustu Julia Fučíka vrátit tam, kde dříve stála. Fučík je stejně tak málo zodpovědný za zločiny komunistického režimu, jako jste Vy zodpovědný jako křesťan za zločiny katolické církve z dob křižáckých výprav či inkvizice.

S přátelským pozdravem,

                                       Kurt Nelhiebel

 Jak bude Daniel Herman na tento dopis reagovat, zatím nevíme, ale vzhledem k jeho výraznému zájmu o sudetoněmecké organizace lze jen doufat, že se s nimi nebude radit. Zásadní otázkou však je, jak současný český ministr kultury chápe pojem antifašismus. Kurt Nelhiebel si je plně vědom potíží, které s těmito tradicemi mají Češi i Němci: „Sotva které jiné slovo naráží na tolik neznalosti a vzbuzuje tolik emocionálně nabitých reakcí jako pojem antifašismus. Jedni ho mají za komunistickou metaforu k zastírání stranickopolitických cílů, jiní za zastaralý pojem, který se nehodí k popisům současných poměrů. Naivkové v autonomních levicových prostředích se jím ohánějí jako prázdnými láhvemi od piva, které házejí při demonstracích na hlavy policistů. Již jen málokdo vnímá antifašismus jako duchovní a politický postoj, který svého času spojoval lidi nejrůznějšího původu v boji proti fašismu.“

Autorka článku je česká historička žijící v Německu.

 http://literarky.cz/civilizace/89-civilizace/24926-antifaismus-v-praxi