Ani “deokupace”, “ani reintegrace”…
Ani “deokupace”, “ani reintegrace”…
Co čeká Donbas v nejbližší době:
Rostislav Iščenko
Poslední týdny byly nejznepokojivějšími za několik let ozbrojeného konfliktu, probíhajícího na východě Ukrajiny. Na obou stranách čáry dotyku nepřátelských stran nejen čekali na rozhodné kroky protivníka, ale chystali se k nim vážně a fundamentálně, jako nikdy předtím. Největší aktivitu při přípravách zřetelně zaměřených na „deokupaci“, tedy zpětné obsazení Ukrajinou nekontrolovaných území, přitom projevovala právě ukrajinská strana.
Ochladiti útočné hlavy Kyjeva dokázala jen naprosto nedvojsmyslná prohlášení a reálné kroky Ruska, že v případě pokusu Ukrajiny o zlomení Republik vojenskou silou, nezůstane stranou a vrhne na jejich obranu svoji vojenskou sílu, bez ohledu na „světové společenství“. Na druhé straně, všechny vyjednávací procesy o Donbasu, od nichž se v tak napjaté chvíli měla očekávat maximální aktivizace a hledání kompromisu v zájmu zabránění začátku bojových operací, znovu zašly do slepé uličky. Klasické: „ani válka, ani mír“. Co dál?
Od „ofenzivního průlomu“ – k hluboké obraně
Poté, co se dosyta vyspravil a „pohrál“ si s tím, že je na čase předvést svoje „svaly“, se Kyjev nakonec vymanil ze stavu euforie a pohlédl na věci reálně. Hned mu bylo velmi zle. Dokonce i výrazně provládní masmédia začala jakoby mimochodem připomínat, která země stojí na druhém místě všech světových ratingů armádní síly, a publikovat srovnávací údaje o skutečných možnostech ozbrojených sil Ruska a Ukrajiny – dokonce i podpoření odpovídající grafikou. Vyšel z toho velmi smutný obrázek. A to natolik, že někteří zvlášť citliví vedoucí na Západní Ukrajině, se z vyděšení střemhlav vrhli do příprav na vpád „prokletých moskalů“ do jejich hor a lučin. Například starosta Lvova se vrhl k nohám k mimořádné zmocněnkyni USA pro Ukrajinu Kristiny Kvien s prosbou o „pomoc při organizaci územní obrany“ v Haliči. A jeho kolega ze sousedního Ivano-Frankovska Ruslan Marcinkiv se nespoléhal na váhavé Američany а pospíšil si s provoláním o náboru „dobrovolníků“ k „odporu proti rozsáhlému ruskému vpádu“.
O návalu zájemců zatím není nic známo… Rovněž není nic slyšet o spěšném zřizování, - pro tamní „vojáky“ obvyklých - skrýší, ale něco se v tom směru nejspíš dělá. Starostu Lvova, pana Sadového, k jeho zoufalé výzvě zřejmě podnítily nepromyšlené publikace v amerických médiích, jako třeba článek v The Wall Street Journal (WSJ), kde se, s odvoláním na naprosto neznámé, ale nepochybně „prověřené“ zdroje tvrdí, že Bílý dům má jakýsi „tajný plán“ pro případ „rozsáhlé ofenzívy Ruska“. V něm se údajně přepokládá poskytnuí „protitankových a protilodních prostředků“ a dokonce „systémů protivzdušné obrany“ – nejspíš oněch „Patriotů“, o které nedávno Američany prosil šéf kanceláře prezidenta Ukrajiny Andrej Jermak.
O tom, že v případě skutečné ruské ofenzívy všechny tyto „dárky“ jednoduše nestihnou dorazit na místo určení před momentem úplného rozdrcení těch, komu byly adresovány, tak ti, kteří pokračují v ponoukání Kyjeva šikulové z WSJ přirozeně mlčí. Mimochodem, víceméně normální lidé na Ukrajině po epickém obratu amerických válečných lodí, které si netroufly vplout do Černého moře, už konečně pochopili, že v případě skutečného vojenského konfliktu s Rusy, nemá smysl očekávat nějakou pomoc NATO. K tomu se ale přece upíraly veškeré naděje! Není divu, že „síly ATO“ (AntiTeroristickáOperace), které ještě nedávno po stovkách přisunovaly k čáře dotyku vojenskou techniku, včetně tanků a těžkého dělostřelectva a navážely tam střelivo а pohonné hmoty, rázně změnily taktiku vlastních skutků. Namísto formování „úderných pěstí“ tam jsou zaměstnáni přípravou ke hluboké vícesledové obraně – to pro případ, že by jim skutečně přišla z druhé strany odpověď na jejich vlastní provokace. Kdepak, děla a obrněnci nikam nezmizely, ale urychleně je obklopují minovými poli, především protitankovými.
Typické je, že se minové přehrady pokládají za pozicemi ozbrojených sil Ukrajiny (VSU). Přitom válečníkům z „předku“, poněkud zaraženým takovými nestandartními rozhodnutími, vysvětlují, že v případě, že „Rusové zaútočí“ je „převedou na jiné, lépe opevněné pozice“, které se prý připravují kdesi v dáli. Přes minová pole, - tak to jo… Výmluvné je, že část jednotek, které se původně plánovalo přesunout na Donbas, se urychleně redislokují na krymský směr. Stejně bylo zrušeno stažení k rotaci většiny jednotek VSU, z čáry dotyku. Stručně řečeno, V Kyjevě se vyděsili a sní jen o tom, že mají pravdu velitel „sil OOS“ generál Sergej Najev, který dnes nahlas tvrdí, že „…neexistují příznaky skutečné přípravy ruských vojsk k útoku“ a prezident Zielenskij, který prohlásil, že „80 tisíc vojáků, soustředěných u ukrajinských hranic, k obsazení země nestačí“. Stejně ale to děsí…
Konec „Minska“ a „Normandie“?
Zároveň vicepremiér Ukrajiny Alexej Reznikov, nosící rovněž titul „ministra pro otázky reintegrace okupovaných území“, nedávno k předpokládané vojenské pomoci Západu narovinu řekl: „nikdo nás automaticky nepřijde bránit“. Maximálně technická pomoc a posílení sankcí, proti nimž si, dle jeho slov, Rusko už vypěstovalo imunitu. Zdálo by se, že tady by stálo za to se důkladně zamyslet a posadit se za jednací stůl – aby se aspoň pokusili vrátit Donbas aspoň za podmínek, které naprosto neuspokojovaly Kyjev, tedy těch, které jsou zapsány v „Minských dohodách“, ve „Schteinmeierově formuli“ a v dalších dohodách. Namísto toho se představitelé Ukrajiny nadále chovají, jakoby byli naprostými pány situace – kladou si podmínky a pokouší se diktovat vlastní požadavky jako program pro všecky ostatní účastníky jednání.
Takto se setkání poradní skupiny „Normandské čtyřky“, složené ze zástupců Ruska, Ukrajiny, Francie a Německa dne 19. dubna změnilo ve tři hodiny naprosto jalového mluvení, nevedoucí k pokroku ani v jednom ze směrů. A to v situaci, kdy vratké příměří na Donbasu doslova visí na vlásku… Konsensu nebylo dosaženo dokonce ani v tak arci důležité otázce, jako přerušení palby, jež málem každý den přináší smrt civilních obyvatel Donbasu. Jasný a konkrétní plán předloženým ruským pověřencem Dmitrijem Kozakem, představitelé Kyjeva, přirozeně, odmítli, a na oplátku vyvalili na stůl hromadu jakýchsi obecných, k ničemu nezavazujících frází a deklarací. To nejdůležitější spočívá v tom, že dnes Ukrajina ostře odmítá dokonce i projednání reálných opatření k vyplnění politické části „Minských dohod“ – nemluvě už o jejich plnění. Odvolávají se přitom na „vyhrocení“ – prý: „jaký zvláštní statut, když se tam střílí?“!
Za touto slizkou rétorikou ve skutečnosti stojí neochota pracovat dokonce ani na tak dost hladkých „klastrech“ urovnání, které rozpracovali představitelé Německa a Francie. Jejich návrhy, mírně řečeno, rovněž nebudí nadšení: - maximum dobrých úmyslů a minimum konkrétních opatření k jejich uvedení do života. Mimochodem, aspoň něco je lepší než nic. Nicméně v „nezávislé“ usilovně kličkují před cestou navrženou zbožňovanými „západními partnery“. A to – bez ohledu na přísežné sliby ukrajinského prezidenta o tom, že na této (ovšem naprosto jalové) schůzce „bude provedeno úplné odsouhlasení pozic ke klastrům“.
Je naprosto zřejmé, že Kyjev má v úmyslu dále natahovat jednání a zabývat se zbytečnostmi – změnit veškerá jednání k Donbasu na nekonečné tahanice, bez cíle, perspektivy a smyslu. A „Minský“ a „Normandský“ formát změnit v jakési rituály, naprosto zbavené vnitřního obsahu. A jejich účastníci pokračují v takové hloupé činnosti jen proto, že ten, kdo ji první, opustí, bude obviněn „světovým společenstvím“ ze sabotáže a zmaření „vyjednávacího procesu“. Právě to poskytuje Ukrajině možnost nekonečně předstírat „připravenost k urovnání“ a produkovat naprosto nerealistické „iniciativy“, nestojící zlámané grešle kvůli své nepřijatelnosti pro protistranu. Dříve či později musí být rozerván začarovaný kruh, nořící Donbas do jakéhosi „období bezčasí“ bez jasných perspektiv. Bloudit v „Minsko-Normandském“ labyrintu lze do nekonečna, protože východisko z něj v zásadě neexistuje…
Dnes, 21.dubna, má zaznít Poselství prezidenta Ruska Vladimíra Putina Federálnímu shromáždění. V letošním roce s ním vystupuje mnohem později, než obvykle. Nejspíš pro to má velmi vážné důvody. Pro nikoho není tajemstvím, že mnoho lidí na Donbasu očekává od hlavy státu historická slova o uznání Republik Moskvou, včetně ochoty přijmout je do rámce naší země. Skeptici tvrdí, že k tomu nejspíš nedojde, protože je příliš vyhrocená situace ve světě, a kdo ví, zda by se takové prohlášení nestalo zapáleným doutnákem, přineseným k sudu prachu….
Ať je to jak chce, je Vladimír Putin jediným člověkem schopným vyřešit osud Donbasu, a udělat to musí v nejbližší době. Limit tahů, umožňujících odklad nevyhnutelného rozuzlení této partie, je prakticky vyčerpán. Dál je buď otevřená „žravá dáma“ v níž budou muset být obětovány nikoli bezduché figurky, ale živí lidé, nebo … Šach a mat protivníkovi, které nebudou nutně muset být dány vojenskými prostředky, v každém případě – jejich bojovým použitím. Remíza, ať kdo chce, co chce říká, je v této etapě už nemožná.
P.S. Protože text vyšel v den Putinova „Poselství“, logicky nereaguje na jeho případnou zmínku o Donbasu. Abych nelovil v jiných vodách, uvádím níže pasáž z - rovněž Iščenkova - rozhovoru k tomu, co z Putinova poselství federálnímu shromáždění RF (FS), je věnováno tomuto těžce zkoušenému regionu. Zbývající část zajímavé Iščenkovy reakce na Putina, přinesu v případě zájmu příště… (pozn.překl.)
Za prvé - proč by měl Putin komentovat situaci na Donbasu? Protože někteří obecní blázni lítali po sociálních sítích a křičeli, že teď Putin vystoupí a ve svém poselství Federálnímu shromáždění sdělí, že Rusko uznává Donbas? Tak kvůli tomu netřeba čekat na poselství FS, to není opatření, které je nutné k něčemu vázat. Za druhé: - a cože se tak zvláštního dělo v noci na 21.dubna, že bylo nutné Donbas urychleně uznat? A za třetí: - odkud vlastně se celý ten dav, který vřeštěl, že teď Putin přizná Donbas, dověděl, že to bude právě teď? Že by to poselství psali oni a ne Putin? Ne, prostě opět jen nějaký počet hajpových hejsků se producíroval po sociálních sítích, a všichni ostatní teď chodí s otázkou, proč Putin na FS neuznal Donbas. Putin nic neříkal o lachtanech, ani o Madagaskaru nic neřekl, a nic neřekl ani o houbách… Jde o poselství prezidenta RF Federálnímu shromáždění RF – tam se načrtávají strategické plány státní výkonné moci na nejbližší rok a déle. Pozice Ruska k Donbasu je i tak pochopitelná, přičemž pochopitelná byla ještě před začátkem výdeje ruských pasů obyvatelům Donbasu (kteří o to požádali). A my už jsme tu několikrát mluvili o tom, že jestliže země investuje ohromné prostředky do nějakého území, tak ho i brání – zavádí tam svoji měnovou zónu, takže tam obíhá ruský rubl. Jestliže do sebe úplně integruje ekonomiku, jestliže tam podlé svého vzoru a představ zřizuje ozbrojené síly, jestliže tam podle svých představ staví politické vedení tohoto území, tak můžete mít kolik chcete Minských dohod, ale toho území bude integrováno do systému této země. Vše ostatní by bylo nelogické. Nevkládali by takové množství peněž do území, které by se chystali potom odevzdat Ukrajině, aby tam znovu, během velmi krátké doby, vše vybudované zničila. Protože ať jsi v Kyjevě vyskakují a křičí, že „u nás se nestřílí, ale na Donbasu ano“, a že je to důsledkem příchodu ruského světa, ale v Kyjevě, Dněpropetrovsku, v Oděse, ve Lvově i Záporoží se rozbíjí infrastruktura, lidí se rozutíkávají a ničí se tam vše podstatně rychleji než na Donbasu, a bez jakéhokoli ostřelování. Takže strategie je tam pochopitelná a vykládat tam o cosi plánech Donbasu, by bylo pro poselství takového objemu příliš malé. Pokud se někomu zdá, že poselství věnovalo příliš málo místa zahraniční politice, tak si myslím, že této politice bylo věnováno celé poselství – včetně jeho objemné vnitropolitické části…
https://www.youtube.com/watch?v=4FLNFC2AoE8
https://www.youtube.com/watch?v=WHAuE0oj2Xk min. 05:20 až 09:15
Překlad: st.hroch 20210424