České národní listy

            Historické pozadí

            V prvé řadě je třeba odmítnou mýtus, že snahy Katalánska o nezávislost jsou primárně reakcí na hospodářskou krizi, dezinformace, či následkem vnějšího vměšování. Je neoddiskutovatelným faktem, že již po několik staletí vnímá značná část katalánské společnosti svoji identitu nikoliv jakožto španělskou, nýbrž právě katalánskou. Katalánci mají svůj vlastní jazyk a kulturu, která nepodléhá zdaleka pouze vlivu Španělska. Katalánská oblast nebyla historicky pouze v područí Španělska (a jiných států), ale zažila i období nezávislosti, a mezi roky 1931 až 1939, tedy před méně než sto lety, můžeme sledovat hned několik pokusů o nezávislost. Není tedy možné obhájit názor, že snahy Katalánska o nezávislost jsou jakýmsi moderním vrtochem a pouhou snahou o to polepšit si po finanční stránce.

            Španělsko a Katalánsko bylo sice ušetřeno strastí a destrukce druhé světové války, ale primárním důvodem toho bylo, že tyto oblasti prodělaly ještě před jejím začátkem vlastní konflikt – španělskou občanskou válku. Ta trvala od roku 1936 do 1939 a naprosto změnila politické směřování země na desetiletí. Konflikt začal povstáním reakčních konzervativních sil, které najdou svého vůdce v osobě generála Francisca Franca, proti progresivním republikánským silám. Z hlediska budoucího vývoje je podstatné, že na konci konfliktu to bylo právě Katalánsko, které bylo poslední baštou odporu proti fašistickému diktátorovi. Fakt, že na samém konci krvavého konfliktu stálo pouze Katalánsko proti fašistickým silám, není snad ani možné dostatečně zdůraznit. S Katalánskem totiž na několik desetiletí padá naděje na demokratické Španělsko. To má obrovský význam nejen pro katalánskou identitu, ale i pro vztah, který se za vlády fašismu ve Španělsku vytvoří mezi Madridem a Barcelonou. 

            Francova fašistická vláda separatismus zásadně odmítá a je proti němu ochotna bojovat všemi prostředky. Generalissimus Francisco Franco Katalánsku nikdy neodpustí, že se mu nepoddalo, a tato nevraživost prostupuje snad všemi možnými společenskými aktivitami (např. nevraživost mezi katalánským fotbalovým týmem FC Barcelona a Francem protežovaným Realem Madrid). Před svým úmrtím učiní Franco jedno zásadní rozhodnutí a jedno neméně důležité prohlášení.

              Franco před smrtí rozhodl, že Španělsko již nadále nebude fašistickou diktaturou, ale monarchií, čímž otevřel dveře demokratizaci země. Na adresu budoucího krále Juana Carlose, kterého Franco na základě právně politických kliček vybral za krále de facto sám, tehdy prohlásil: „Výsosti, prosím vás pouze o to, abyste uchoval jednotu Španělska.“ Toto tedy byly finální tahy fašistického vládce[1], který sice znamenal, že v zemi nedošlo po jeho smrti k revoluci, ale také to, že do určité míry žije jeho duch ve španělském politickém systému dodnes. 

            Juan Carlos je tedy frankisty prohlášen za hlavu státu a vrchního velitele vojsk. Problémem pro něj ovšem je, že španělská společnost je silně rozdělená (situace připomíná dobu před občanskou válkou) a jeho samého nepodporují dokonce ani monarchisté, kteří chtějí za krále někoho jiného. Vládne tedy společnosti, která ho většinově odmítá, kterou chce demokratizovat navzdory těm, co ho do funkce obsadili. Postupně však dochází k demokratizaci[2] a brzy pod dohledem krále se začíná s přípravami ústavy. Ta je samozřejmě primárně kompromisem mezi všemi relevantními společenskými skupinami, a tedy i centristickými frankisty a separatistickými regionálními stranami.  

            „Právě otázka územního uspořádání Španělska se ovšem nakonec ukázala být nejsložitější, a jako taková je obklopena nejrůznějšími kontroverzemi vlastně dodnes. Zatímco zástupci regionů totiž požadovali co nejvolnější federaci, stoupenci centralismu se zase vyslovovali pro naplnění modelu unitárního státu. Výsledný kompromis tak logicky mnohé neuspokojil, přičemž jeho jádro spočívá v tom, že i když se formálně v případě španělského státu nejedná o federaci, jednotlivé autonomní celky dosáhly reálně takové míry nezávislosti na centrální moci, že se prakticky vlastně v mnohém ohledu o federativní uspořádání jedná – později se v tomto kontextu vžívá přesnější termín ,asymetrický regionalismus’. Původně přitom šlo hlavně o ,nešpanělské národy s vlastním jazykem’, tedy Katalánsko, Baskicko a Galicii, jež si následně v referendech schválily své autonomní statuty jako součást španělského ústavního uspořádání, časem si však svou ,zvláštní identitu’ takto pojistily i další oblasti španělského státu (např. Andalusie, Aragonie).“[3]

            Na základě toho dnes ve Španělsku existuje 17 autonomních oblastí, které právně stojí na článku 2, který praví: „Ústava je založena na nezrušitelné jednotě španělského národa, společné a nedělitelné vlasti všech Španělů; uznává a zaručuje právo na autonomii národností a regionů, z nichž se skládá, a na vzájemnou jejich solidaritu.“ Ústava byla nakonec schválena v celonárodním referendu a hlasovalo pro ni 91,81 % obyvatel Španělska, přičemž podpora nové ústavy se v samotném Katalánsku vyšplhala na 95,15 %.       

            Španělsko má tedy ve svém systému zakotven pozitivní postoj k autonomii[4], ale naprosto odmítá, že by nějaká jeho oblast mohla být na Madridu skutečně nezávislá. Frankův požadavek na jednotné Španělsko zůstává zcela respektován a dá se jistě argumentovat i tím, že výsledek referenda o ústavě v Katalánsku dovoluje interpretaci, že se tak stalo i se souhlasem samotných Katalánců. Ovšem je možno to říct i tak, že se Katalánci chtěli tak silně odtrnout od systému navrženého fašistou, že byli v dané chvíli schopni obětovat cokoliv, ale jelikož již nyní není Španělsko autoritářskou zemí, je možno debatovat i o možnosti nové ústavy, což je ostatně jedním z požadavků dnešních katalánských separatistů.

            Významným problémem tedy je, že současná španělská ústava je dílem kompromisu, na kterém se podíleli i frankisté a další, kteří do značné míry bránili vize Franca, a to i kvůli potřebě udržení společenského pořádku, jako právě král Juan Carlos. Samozřejmě že to neznamená, že je španělská ústava fašistická a že španělský politický systém je fašistický, ale není možné ignorovat fakt, že Španělsko je na základě přání Franca monarchií a má v sobě zakódovanou naprostou netoleranci k jemu nenáviděnému separatismu. Kvůli španělské občanské válce, procesu vytváření ústavy a současnému tvrdému postupu vlády tak můžeme často číst obvinění ze strany Katalánců, že Španělsko je stále fašistickým státem, což je samozřejmě extrémní způsob argumentace, a to zvlášť ve chvíli, kdy byl současný ústavní pořádek schválen v lidovém hlasování.

            Současné dění

            Katalánsko v roce 2005 schvaluje návrh nového autonomního statutu, který v lehce pozměněné podobě začne platit o rok později. Ten má pro Katalánce značně symbolickou hodnotu, jelikož zlepšuje postavení katalánského jazyka a označuje Katalánsko za národ. Nový katalánský statut byl však brzy po vstupu v platnost napaden u španělského ústavního soudu, a to zejména od španělské Lidové strany (PP).

            Rok 2008 se nese ve znamení vzestupu celosvětové ekonomické krize počínající v USA. Španělsko je jednou z nejvíce zasažených evropských zemí[5] a do dnešního dne se potýká s druhou největší nezaměstnaností v EU (13,8 %). Katalánsko je však dlouhodobě jedním se zásadních tahounů španělské ekonomiky a na HDP se podílí 22 procenty.[6]

            Po celých čtyřech letech zkoumání rozhodl španělský ústavní soud v roce 2010, že některé články nového katalánského statutu buď zcela, či pouze částečně odporují ústavě, a na základě tohoto rozhodnutí i konal a příslušné články zrušil. Téhož roku se na demonstraci v Barceloně sejde před milion Katalánců požadujících nezávislost a později toho roku bude po volebním vítězství mít možnost sestavit vládu strana regionální katalánské pravicové koalice Konvergence a jednota (CiU). Od této chvíle vidíme v Katalánsku přesun moci od „španělských“ ke „katalánským“ stranám. Od tohoto roku se také začne katalánská společnost stále více přiklánět k samostatnosti.

            Na základě dohody mezi CiU a Republikánskou levicí Katalánska (ERC) dochází v roce 2014 k referendu o následujících otázkách: „1. Chcete, aby se Katalánsko stalo státem? ANO – NE. 2. V případě, že ANO, chcete, aby tento stát byl nezávislý? ANO – NE.“ 80,8 % osob hlasovalo dvakrát ano, avšak k hlasování se nedostavila ani polovina oprávněných voličů. Španělská vláda se sice neúspěšně snažila konání referenda zarazit, ale utěšit ji nakonec mohlo, že se jednalo o rozhodnutí nezávazné.[7]

            Rok po prvním referendu se konají předčasné regionální volby, které se nesou v duchu vyváření volebních koalic, nikoliv na základě ideologie, ale přístupu k nezávislosti. Příznivci katalánské nezávislosti získávají potřebnou většinu a katalánský parlament přijal rezoluci, v níž požaduje nezávislost na Španělsku. Platnost rezoluce je brzy popřena španělským ústavním soudem. Kvůli politickým tahanicím získává katalánská vláda svého hlavního představitele až o rok později (tedy 2016) a stane se jím Carles Puigdemont, který den po zvolení do funkce vyzval k zahájení procesu odtržení Katalánska od Španělska a odmítne přísahat věrnost španělské ústavě a monarchii.

            2017 – Katalánský parlament schválil zákon o referendu o nezávislosti. „Zákon o referendu prosadili separatisté z aliance Společně pro Ano (JxSí)[8], která má 62 křesel, a strana Kandidátka lidové jednoty (CUP), která má deset poslanců. Hlasování o změně jednacího pořádku se zdrželo všech deset členů levicové koalice CSQEP[9]. Proti referendu jsou katalánští socialisté (PSC), Ciudadanos (Občané) a katalánští lidovci (PPC). “[10] Katalánští voliči se tak mohli vyjádřit k otázce: „Přejete si, aby Katalánsko bylo nezávislým státem jako republika?“

            Španělská vláda opakovala svůj zavedený postup zneplatnění rozhodnutí a referenda jako takového, ale nyní přidala i 15 000 členů španělské policie a španělské vojenské policie. Ti se na rozkaz centrální vlády v Madridu pokusili zabránit Kataláncům v hlasování: zabavovali volební urny, obsazovali volební místnosti, vyklízeli s nevybíravou brutalitou ty z nich, které Katalánci v obavách před podobným jednáním den předem obsadili. Celý svět obletěly záběry střetů mezi španělskou policií a katalánskými hasiči, kteří se postavili jako lidské štíty, aby bránili své spoluobčany. Ke střetům docházelo i mezi katalánskou a španělskou policií. Na úterý 3. října byla vyhlášena generální stávka na protest proti policejní brutalitě a na podporu požadavků referenda. Výsledky referenda – 92,01 % pro nezávislou republiku při účasti 43 % oprávněných voličů a 1 066 zraněných civilistů a 11 příslušníků španělské policie.[11]

EU je v otázce Katalánska spíše pro-španělská. Odsoudila násilí, ale vždy dodá ono významné „ale“, čímž ho de facto legitimuje. Vize, že by se tak sama EU stala mediátorem mezi oběma stranami, není zcela realistická.[12] Přitom se z hlediska EU jedná o gól do vlastní brány, jelikož Katalánci byli vždy silně proevropští a vkládali naději do projektu Evropy regionů.[13] Katalánští lídři (stejně jako například skotští) vždy opakovali, že jedna z prvních věcí po získání nezávislosti by bylo podání přihlášky do EU. Evropské státy se však obávají, že by se myšlenka separatismu mohla šířit a dopadnout i na jejich státy.

            Situace se po referendu vyvíjí následovně – španělský soud vydá zatykač na dva separatistické vůdce, Puigdemont vyhlašuje Katalánskou republiku, španělský premiér Rajoy využije článku 155 španělské ústavy, který mu umožnuje převzít vládu nad Katalánskem,[14] a vypisuje v Katalánsku předčasné volby[15], Puigdemont spolu s dalšími vládními kolegy utíká do Belgie a následuje další vlna zatýkání katalánských představitelů.

            V roce 2019 začne proces s dvanácti podporovateli katalánské nezávislosti a organizátory druhého referenda o nezávislosti, kteří jsou obviněni – někteří ze vzpoury a někteří ze zpronevěry. Nejvyšší trest by podle španělské prokuratury měl získat Oriol Junqueras, kterému hrozí hned 25 let. Po výslechu pěti set svědků je vynesen rozsudek.

            Mezitím však dojde k volbám do Evropského parlamentu. 2 282 895 Katalánských voličů v nich rozhodlo, že jejich představiteli se v Bruselu a Štrasburku mají stát Carles Puigdemont, Antoni Comín a Oriol Junquera. Situace se má tedy nyní tak, že za organizování referenda (v té době) nepravomocně odsouzený Oriol Junqueras nesmí opustit zemi, což je u práce, která se odehrává primárně v Belgii a Francii, zásadní. Carles Puigdemont a Antoni Comín mají zase jiný problém. V současnosti se nacházejí na území Belgie, ale španělské úřady vydaly v červnu rozhodnutí, že aby se tito europoslanci mohli chopit funkce, pak si v Madridu musí převzít k tomu určené listiny. Ovšem není rozhodně žádným tajemstvím, že pokud Carles Puigdemont a Antoni Comín vstoupí na půdu Španělska, budou okamžitě zatčeni. Řečeno lehce zjednodušeně – španělské úřady brání jednomu zvolenému europoslanci v práci tím, že ho nechtějí pustit do Belgie, a dvěma europoslancům toho času v Belgii zabraňují v práci tím, že je nutí přijít do Španělska, ze kterého se však již nedostanou do Belgie.

            „Španělský nejvyšší soud v pondělí (14.201.2019) vynesl vysoké tresty vězení pro katalánské politiky za neústavní referendum o nezávislosti Katalánska z roku 2017. Ke 13 letům odsoudil bývalého vicepremiéra regionální vlády Oriola Junquerase, hrozilo mu až 25 let. Informují o tom místní média. Jde o bezprecedentní verdikt v novodobé španělské historii a v Katalánsku se kvůli němu chystají protesty… Další exministři katalánské vlády dostali tresty vězení v trvání od 10 do 12 let. Odsouzení dostali mírnější tresty, než požadovala prokuratura, protože podle soudu neusilovali o nezávislost regionu na severovýchodě Španělska podněcováním k násilí. Dvanáct let vězení dostali katalánští exministři Raül Romeva, Jordi Turull a Dolors Bassaová, kteří spolu s Junquerasem byli odsouzeni i za zneužití veřejných fondů na uspořádání referenda. Bývalá předsedkyně katalánského parlamentu Carme Forcadellová dostala 11 let a šest měsíců vězení. Odsouzena byla mimo jiné za to, že v roce 2017 postoupila k projednání v katalánském parlamentu několik zákonů souvisejících s referendem o nezávislosti… Exministři Joaquim Forn a Josep Rull dostali 10 let a šest měsíců vězení. Aktivisté Jordi Sánchez a Jordi Cuixart, kteří jsou ve vazbě už od října 2017, dostali devět let vězení. Odsouzení se nyní mohou odvolat k ústavnímu soudu a poté k Evropskému soudu pro lidská práva, což jejich advokáti hodlají udělat.“[16] Celkem se jedná o tresty ve výši 99,5 let.

            Katalánsko reaguje na rozsudek naprosto očekávatelně a bouří se. Dochází k blokádám letiště v Barceloně, silnic a vlakových nádraží. Nepokoje, které trvají celý týden (14. – 20. 10. 2019), mají na svém konci šokující bilanci – 579 zraněných, přičemž čtyři demonstranti přišli o oko. Záběry z místa dění opět hovoří jasně – španělská policie jedná brutálně a nepřiměřeně. Odtržení Katalánska podpořilo 814 z 947 starostů katalánských obcí a katalánský premiér hovoří o nutnosti dalšího referenda.

            Ve sledu několika velmi dramatických událostí však poněkud zapadlo, že španělský soudce vydal evropský zatykač na Carlese Puigdemonta. Jedná se už o druhý evropský a mezinárodní zatykač, který byl na politika vydán, přičemž ten první byl stažen poté, co německý soud rozhodl, že může vydat Puigdemonta do Španělska jen za zpronevěru veřejných peněz, ale nikoli za vzpouru. Když se Puigdemont o druhém zatykači dozvěděl, šel na belgickou policii, ale ta jej odmítla zadržet. Z toho se dá usuzovat, že i některé státy EU se domnívají, že Španělsko využívá procesů s Katalánci ani ne tak kvůli spravedlnosti, ale spíše kvůli vnitřní politické hře, na které se však naprosto odmítají podílet.

Závěr

            Každý rok 11. září Katalánci slaví svůj národní den (Diada Nacional de Catalunya, či pouze La Diada). Pro většinu států je takový význačný den spojen s pocitem hrdosti nad významnou pozitivní historickou událostí, jako třeba vyhranou bitvou, slavnou deklarací o nezávisti apod. Katalánský národní den je den prohry – den připojení Katalánska ke Španělsku v roce 1714[17]. Nejdříve si Katalánci tento den připomínali primárně s hrdinskými oběťmi při obraně Barcelony, ale v novém tisíciletí se oslavy tohoto dnes stále více stávají manifestací toho, že Katalánci opět zvedají hlavu a svou vlajku v touze po nezávislosti.[18]

            Současný nárůst podpory nezávislosti má několik důvodů – historické, ekonomické[19], nesouhlas s postupem španělských orgánů. To vše způsobuje, že separatistické hnutí nemá žádné přesné ukotvení na škále levice-pravice a hlavní dělící linkou se v katalánské společnosti stává jednota-secese[20]. Každopádně je ovšem velmi těžko si nepovšimnout, že současný postup španělských bezpečnostních složek vyvolává v Kataláncích mnohdy pocit kolektivního ohrožení.

Pokud dojde situace do fáze, kdy bude katalánská společnost pociťovat značnou důvěru v možnosti samotného státu a zároveň se bude bát v současné španělské struktuře zůstat, pak je možnost Španělska udržet Katalánsko (bez násilí či značných kompromisů) minimální. Španělé si musí odpovědět na otázku, zda jejich současný přístup ke katalánskému separatistickému hnutí a Kataláncům samotným separatistickým tendencím spíše nenahrává.

Významnou otázkou tak tedy je, kolik Katalánců nezávislost skutečně podporuje. Podle výsledků obou referend by se dalo očekávat, že drtivá většina společnosti, ale účast okolo 40 % není zcela přesvědčivá. Odhaduje se, že 40–50 % Katalánců si nezávislost přeje, ale samozřejmě je tu značná skupina nerozhodnutých a i těch, kteří preferují současný status quo. Záběry, kterak španělští policisté mlátí a provokují Katalánce, mohou měnit katalánské představy o budoucnosti, zároveň je pravdou, že část separatistického hnutí se již odklonila od vize změny pomocí nenásilných a demokratických nástrojů.[21] Záběry jejich konání však mohou měnit náladu pro změnu ve španělské společnosti, ve které získává na síle krajně pravicová centristická strana Vox. Španělsko čekají volby 10. 11. 2019.

V současné době se jako jediný možný kompromis jeví změna ústavy a vznik federace, pro což se v minulosti vyslovila i Komunistická strana Španělska. Problém totiž spočívá v tom, že vláda a většina španělských či pro-španělských stran uvažují pouze v intencích daných ústavou, což současnou situaci nijak neřeší, ba naopak vede v Katalánsku k depresi, která má sice zatím spíše nenásilné charakteristiky, avšak bylo by chybou se domnívat, že nemůže dojít k zásadní změně přístupu v „baskickém stylu“. Z pohledu současné španělské ústavy se Katalánsko dostalo na naprostou hranu možnosti autonomie v rámci španělského unitárního státu, což je fakt, který je sice právně nenapadnutelný, ale nejde dohromady s politickým faktem, že se zdá, že většina (či významná část) katalánské společnosti požaduje nezávislost. Za těchto okolností je možno zvolit pouze dva přístupy – kompromis, či obušek. Jelikož Španělé odmítají jednání s Katalánskem a násilnosti na Kataláncích pokračují, je jasné, co si španělská vláda (pro tuto chvíli) vybrala. 

Domnívám se tedy, že stále platí příspěvek, který jsem po vyhlášení rozsudků nad Katalánci napsala na sociální sítě: „Španělský recept na uklidnění situace – Katalánci chtějí uspořádat referendum o nezávislosti. Namísto toho, aby španělská vláda po jeho konání oznámila, že bylo proti ústavě a jeho výsledky jsou tedy irelevantní, pošle do oblasti španělské policisty, kteří mlátí Katalánce tak dlouho a brutálně, že se celému světu tají dech. Zkrvavené tváře katalánských voličů však jako vendeta nestačí, a tak nedávno padly tresty v celkové výši 99,5 roku pro organizátory referenda. To zradikalizovalo část příznivců katalánské nezávislosti, ale vyhnalo do ulic i ty spíše umírněné, kterým tresty připadají nepřiměřené. Ve Španělsku se blíží volby, a jelikož jak lidovci, tak sociální demokraté nedokázali situaci vyřešit, objevuje se u pomyslné hydry hlava krajní pravice, která může mít ve volbách velký úspěch. Pokud se tak stane a ve Španělsku povstane duch Franca, budou si za to moct Španělé sami a Katalánci budou jedinou šancí na opětovné obnovení demokracie. Nyní je jedinou šancí, že Španělsko přistoupí na požadavek Katalánska a začne skutečně politický dialog bez španělských obušků.“

Nutno ovšem podotknout, že bez tlaku mezinárodního společenství je tento dialog velmi nepravděpodobný. Je tedy třeba požadovat propuštění katalánských politických a sociálních vůdců, kteří jsou ve vězení, a bezpečný návrat těch, kteří zvolili odchod do exilu; naléhat na Evropský parlament a španělské orgány, aby zaručily občanská a politická práva demokraticky zvolených katalánských politiků, kterým je svévolně bráněno v plnění jejich mandátů; nabádat evropské instituce, aby usnadnily demokratické řešení konfliktu; trvat na potřebě vyjednávání dohody mezi Španělskem a Katalánskem, která bude respektovat demokratické právo na sebeurčení a opuštění od represivních opatření ze strany Španělska.

Domnívám se, že jako zástupci levice a českého státu, který za svůj vznik vděčí právě právu na sebeurčení, nemůžeme konat jinak. Katalánská touha po nezávislosti má počátky před staletími a to žádný rozsudek a rány obuškem změnit nemohou.[22]