České národní listy

Alexander Dubček. Pražské jaro. Sametová revoluce 1

Podtitulek: Jak se volil prezident sametové revoluce?

VI.

PhDr. Antonín Benčík,CSc.

IX.

SAMET? Ano, ale hodně pocákaný . . .

Po 17. listopadu 1989, „DUBČEK na HRAD"!

17. listopadu 1989 bylo pochmurné zimomřivé počasí. Podzim pomalu končil a zima se teprve chystala převzít vládu nad přírodou. V ranních hodinách toho dne nasedl A. Dubček v Bratislavě do vlaku směřujícího do Prahy, kde se měl setkat s členem vedení KS Itálie, poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim. Ten ho v Praze očekával spolu s V. Slavíkem a jeho manželkou, aby mu sdělil potěšující zprávu, že Evropský parlament - skupina pro sjednocenou levici - navrhla udělit A. Dubčekovi cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. Po tomto setkání chtěli navštívit rodinu O. Jaroše, blízké přátele A. Dubčeka. Podle údajů Miloše Hájka, tehdejšího předsedy Klubu Obroda, z tohoto setkání mělo vzejít mj. i společné prohlášení A. Dubčeka, L. Collajaniho za socialistickou frakci Evropského parlamentu a M. Hájka za Klub Obroda, k současné situaci.

Události 17. listopadu však tyto úvahy předběhly. Neboť Jan Urban, člen Obrody, signatář Charty 77 a aktivista nezávislých iniciativ, je vyzval, aby se zúčastnili manifestace mládeže na pražském Albertově. Když přišli na Albertov, stačili zaregistrovat vzrušenou atmosféru i skandování různých hesel "Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme Miloše", atd., ale také "Ať žije Havel, Dubček, Devátý, Ať žije Charta..."

Nebylo jim však dopřáno prožít dosyta atmosféru manifestace. Pojednou totiž Dubček zaslechl hlasy: "To je on". A vzápětí se ocitl v kruhu příslušníků StB, kteří ho spolu s italským přítelem zatkli. Luigi Collajaniho po krátké době propustili, ale A. Dubčeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední akce StB proti A. Dubčekovi.

O brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům na Národní třídě, kteří se přece jen rozhodli pokračovat v manifestaci podle původně předpokládané trasy až do Opletalovy ulice, se Dubček dověděl až následující den po návratu do Bratislavy.

Až potud fakta o epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. Avšak zapřísáhlý kritik Pražského jara, A. Dubčeka a reformistů osmašedesátého vůbec, P. Pithart to viděl ve své jasnovidecké vizi zcela jinak. Nyní totiž, v roce dvacátého výročí sametové revoluce 1989, vydal - zřejmě jako součást pompézních oslav "sametové", ale i sebe sama, publikaci "Devětaosmdesátý" s podtitulem "Vzpomínky a přemýšlení. Krédo". Vydalo ji nakladatelství Academia. Již z titulu je zřejmé, že navozuje vlastně na svou předchozí publikaci "Osmašedesátý", o níž byla již řeč v předchozí kapitole. A skutečně, záložková reklama mj. uvádí, že P. Pithart "napsal řadu významných politologických děl, z nichž zejména analytická kniha ´Osmašedesátý´ sehrála svým pohledem na jedno z nejvýznamnějších období moderních dějin našeho státu ve své době zcela průlomovou roli". Nevím sice, kdo tuhle záložkovou reklamu formuloval, zda autor či redakce. Vím ale, že tato oslavovaná kniha vyvolala ve skutečnosti živou a většinou odmítavou reakci. Stejně jako i další v záložce uváděná kniha ´Podiven´. Časopis Dějiny a současnost tenkrát publikoval její až sžíravě kritické hodnocení z pera celé plejády čs. historiků. A další řada kritiků se ozvala v souvislosti s kampaní kolem prezidentských voleb a Pithartově kandidatuře v Národním osvobození č. 18 a č. 24 v roce 2002. Osobnost Pitharta a názory autorů ´Podivena´ byla pro ně zcela nepřijatelná, a u Pitharta i s představou o roli čs. prezidenta.

A když jsem nyní obětoval několik stovek korun a publikaci „Devětaosmdesátý“ zakoupil a začetl se do ní, mé tušení se naplnilo měrou vrchovatou. Neboť základní metodou autora je i tentokrát subjektivismus. Své vidění a chápání události dějů, jejich hodnocení, až příliš častá bez ohledu na fakta (která buď nezná, nebo ignoruje), vydává za skutečnost. Zkrátka, stejně jako ve své knize „Osmašedesátý“, jen s tím rozdílem, že tentokrát má jeho kniha mnohem vyšší literární úroveň, ať již je to zásluhou autora či redaktora.

Důkazem této jeho metody je i hodnocení uvedené epizodické účasti A. Dubčeka na Albertově 17. listopadu. V kapitole „Svoboda už jen na tři kroky od nás" obšírně vysvětluje a hledá výmluvy, proč – i když byl organizátory osobně pozván, se on sám nezúčastnil shromáždění na Albertově, aby pak vzápětí zaútočil s hloupou a zákeřnou pomluvou proti A. Dubčekovi: „Kdo se k průvodu přidal s neomylným (pozor, přijde ironie) smyslem pro timing (načasování - B.A.) byl Alexandr Dubček. Bylo totiž přesně dvanáct nula nula. Vzápětí ho ale z průvodu orgáni (StB-B.A.) nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici".

Podobnou metodu omluv, pomluv a útoků použil ve své knize několikrát. A k tomu jen dodám, že A. Dubček v létech 1988-89 jezdil často do Prahy k různým jednáním s dlouhou řadou reformistů. Např. s bývalým tajemníkem V. Slavíkem, s bývalým tajemníkem pražského Městského výboru KSČ B. Šimonem, bývalým předsedou vlády O. Černíkem atd., atd., přičemž se v Praze často zdržel i 2-3 dny. Státní bezpečnost za tuto dobu zaznamenala cca 20 Dubčekových návštěv v Praze.

Namístě je tudíž otázka. Proč se náš nikdy nechybějící hrdina a veliký vyznavač a obdivovatel hrdiny z biblické pohádky o Davidu a Goliášovi, ale také zapřísáhlý kritik Dubčeka, Pražského jara a reformistů, „také" neúčastnil na této akci? Zřejmě jeho jasnozřivému úsudku uniklo a nikdo mu neprozradil, jaký význam, jakou roli bude tato událost hrát v "sametové" revoluci. Ale zřejmě nedostal z Hrádečku žádný pokyn...

Vraťme se však k dalšímu, serióznímu výkladu.

Zprávy o brutálním zásahu Bezpečnosti proti studentům vyvolaly v zemi obrovskou vlnu rozhořčení a odporu, a to i v řadách členů KSČ. Počáteční deprese se již příštího dne, v sobotu 18. listopadu, začala měnit v odhodlání ke změně dosavadní situace. Přispěla k tomu i mylná, či záměrně nepravdivá zpráva o údajném usmrcení studenta Martina Šmída.

Jakešovo vedení i jeho mocenské orgány tuto situaci značně podcenily a páteční události i jejich ohlas považovaly pouze za další z řady demonstrací, které se jim podařilo přežít. Avšak reakce pražských studentů byla značně razantní a jejich Ústřední stávkový výbor vysokých škol vyhlásil časově neomezenou stávku na podporu svých sedmi požadavků a současně vyzval ke generální stávce - na 27. listopad. Studenti požadovali vytvoření komise k vyšetření odpovědnosti funkcionářů za zásah Bezpečnosti na Národní třídě, jejich odchod z politického života, legalizaci nezávislých tiskovin, propuštění politických vězňů, zaručení shromažďovacího práva. Požadovali zahájení dialogu se všemi složkami společnosti, i když současně pochybovali o ochotě stranických i státních orgánů vést jiný dialog než z pozice mocenské síly.

Aktivita pražských studentů zaskočila i nezávislé skupiny, orientující se na 10. prosinec, Den lidských práv, a vyburcovala je k okamžité aktivitě. Následovala série jejich prohlášení k událostem 17. listopadu. Studentům se mezitím dostalo podpory od pražských herců a živelné hnutí začalo dostávat organizovanou podobu a konkrétní cíl. Výsledkem diskuse studentů a herců v divadle Disk z 18. listopadu je prohlášení, v němž mimo jiné uvádějí: „Poslední zásah policie nás přesvědčil o tom, že nemá smysl o nějaký dialog žádat jakoukoli formou. Proti násilí a demagogii totiž neexistují argumenty. Jediným východiskem je nekompromisní požadavek okamžitého odstoupení současných stranických a státních představitelů, demise vlády a okamžité zrušení zakotvení vedoucí úlohy strany v Ústavě, bezprostřední změny právního řádu, které by zrušily trest za takzvané protistátní a protisocialistické aktivity a umožnily rehabilitaci v současné době za takovou údajnou činnost odsouzených. Pak teprve bude možné vést dialog o budoucnosti naší země".

Také Klub Obroda a Československá demokratická iniciativa (ČDI) mimo jiných, vydaly vzápětí svá prohlášení v tomto duchu.

V prohlášení předsednictva Čs. demokratické iniciativy v dopise předsedovi vlády L. Adamcovi z 19. listopadu je mimo jiné požadováno: „Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.

Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:

- nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989,

- nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.

Tyto rozhovory má současná vláda vést:

- s Alexandrem Dubčekem a představiteli vedení státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968, s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí".

Obdobné prohlášení Klubu Obroda končí výzvou:

„Spojme své síly k důsledným přeměnám, k rozvoji skutečné přestavby, k zabezpečení lidských a občanských práv, vynuťme si odchod těch, kteří jsou brzdou společenského pokroku, naplňme ideály, za které bojovaly a prolily krev celé generace českých a slovenských vlastenců".             

Výsledkem aktivity nezávislých iniciativ a skupin v průběhu dne 19. listopadu byl vznik Občanského fóra v Praze a Verejnosti proti násiliu v Bratislavě.

V Praze se to stalo v odpoledních hodinách 19.11 v bytě V. Havla, kde se sešli představitelé nezávislých iniciativ a vyslovili se pro jejich sjednocení pod hlavičkou Občanského fóra (OF). Na jeho ustavující schůzi v Činoherním klubu ve 20 hodin téhož dne bylo současně přijato Provolání Občanského fóra se čtyřmi základními požadavky:

„ 1) Aby ihned odstoupili ze svých funkcí ti členové předsednictva ÚV KSČ, kteří jsou bezprostředně spojeni s přípravou intervence pěti států Varšavské smlouvy z r.1968          a kteří jsou odpovědni        za mnohaletou devastaci všech oblastí společenského života u nás. Jmenovitě jde o Gustáva Husáka, Miloše Jakeše, Jana Fojtíka, Miroslava Zavadila, Karla Hoffmanna a Aloise Indru. Zhoubná politika těchto lidí, kteří po léta odmítali jakýkoliv demokratický dialog se společností, zcela zákonitě vyústila do hrůzných událostí těchto dnů.

2) Aby ihned odstoupil vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán a federální ministr František Kincl, kteří jsou odpovědni za všechny zásahy, které policie v posledních měsících provedla proti pokojně manifestujícím občanům.

3) Aby byla ustavena komise, která konkrétně vyšetří tyto zásahy, zjistí jejich viníky a navrhne jejich potrestání. V této komisi musí být zástupci Občanského fóra.

4) Aby byli okamžitě propuštěni všichni vězňové svědomí, včetně těch, kteří byli zadrženi v souvislosti s posledními manifestacemi.

Občanské fórum žádá, aby toto provolání bylo publikováno v oficiálních sdělovacích prostředcích.

Občanské fórum se staví celou svou autoritou za myšlenku generální stávky dne 27.11. od 12 do 14 hodin, k níž vyzvali pražští vysokoškoláci, a chápe ji jako výraz podpory požadavků, o nichž chce se státním vedením jednat.

Občanské fórum se domnívá, že jeho vznik a práce odpovídá vůli 40 tisíc dosavadních signatářů petice Několik vět a je otevřeno všem složkám československé společnosti, kterým záleží na tom, aby i naše země začala pokojným způsobem hledat cesty k demokratickému uspořádání tím k hospodářské prosperitě".

Čs. demokratická iniciativa své prohlášení z 19.11. opakovala i následující den, 20.11.1989.