Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 II, (Soupeři či partneři?)
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 II
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
První úvahy a pokusy o ustaveni další nezávislé iniciativy, politického Klubu Obroda 68-88 se datuji březnem 1987. A jak již sám název naznačuje, členové této iniciativy, její zakladatelé a členové, byli vesměs bývali reformisté, kteří byli Husákovým režimem po roce 1969, po prověrkách vyhnáni z KSČ a z pracovišť a postaveni do role neplnoprávných občanů. K lopatám, do kotelen, k bagrům, k myti oken a tak podobně. Veřejnosti se poprvé představili svým "Stanoviskem k 20. výročí ledna r. 1968" z ledna 1988 a v dubnu 1988 informací o prohlášeni k 20. výročí zveřejněni Akčního programu KSČ. V té době představovali již početnější, více jak 60 člennou aktivní skupinu. Na podzim 1988 bylo rozhodnuto o jejím přejmenováni na "Klub za socialistickou přestavbu Obroda", o jeho organizaci, úkolech, časopisu „Dialog", o informování domácí i zahraniční veřejnosti i žádosti o oficiální registraci Klubu. Přípravný výbor Obrody informoval o tom čs. veřejnost svým programovým prohlášením počátkem února 1989 v samizdatovém časopise Dialog 89. V té době Klub Obroda čítal cca 120 členů. Pro jakešovsko-husákovské vedení představovala tato skupina zřejmě nejnebezpečnější opoziční skupinu. Svědčí o tom řada dokumentů z jednání orgánu Jakešova ÚV KSČ, ale také i plán StB ze dne 3. ledna 1989: „Plán agenturně operativního rozpracování akce Obroda 88 na rok 1989". Tyto skutečnosti svědčí nejen o tom, že ideály reformního procesu Pražského jara jsou stále ještě značně živé nejen u bývalých reformistů, ale i u řady stávajících členů KSČ a dalších občanů republiky. Skandování jména A. Dubčeka při demonstracích 21. srpna 1988, 18. října 1988, ale také při pietních akcích a demonstracích během „Palachova týdne" je toho také důkazem jednoznačným. A za této situace došlo ke vzpomínané schůzce A. Dubčeka s organizátory Obrody 19. či 20. ledna 1989.
Schůzka se konala v Praze - Nuslích v soukromém bytě poblíž restaurace „U Banzetů". Vedle A. Dubčeka se jí zúčastnil M. Hájek, předseda Obrody, B. Šimon, bývalý vedoucí tajemník KSČ v Praze, bývalí tajemníci Dubčekova vedení Č. Císař a V. Slavík, bývalý osobní tajemník A. Dubčeka, O. Jaroš, V. Šilhán, organizátor Vysočanského 14. sjezdu KSČ, a zástupce A. Dubčeka v době jeho internace, Zd. Jičínský a další. Jednali o současné situaci a úkolech socialistické opozice, o přípravě dopisů A. Dubčeka a O. Černíka pro vedení varšavské pětky se žádostí o odsouzení srpnové intervence, ale také o návrhu, aby se A. Dubček postavil do čela Obrody.
Dubček nad posledním návrhem váhal, neboť ve svých plánech vycházel z podmínek a situace na Slovensku. Zde byl sice proti normalizační disent značně slabší než v českých zemích, avšak proreformní orientace značně příznivější, a to i v řadách KSS. Proto plánoval ustavení jakési konzultační skupiny z bývalých reformních komunistů i stávajících členů KSČ pro vypracování tezí „Akčního programu současného vedení KSČ a všech mimo stranu stojících komunistů", a také k přehodnocení let 1968-1969. Když mu ale byl v únoru 1989 doručen telegram s oficiálním pozváním na 18. sjezd KS Itálie (18.-23.3.1989), původní plán odložil a věnoval se přípravě své účasti na tomto sjezdu. Avšak cesta do Itálie mu čs. orgány
povolena nebyla. Proto také napsal organizátorům sjezdu pozdravný dopis, který byl uveřejněn 22. března v L´ Unita. Ocenil v něm roli KS Itálie a jejích představitelů L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta a A. Occhetta v úsilí o prosazeni demokratického socialismu a o obranu čs. reformního hnuti. Přihlásil se k principům svobody, demokracie, pluralismu, sociální spravedlnosti a humanismu, které by nikdy neměly chybět v praxi výstavby socialismu. Současně opět odmítl systém ústavou zaručené vedoucí úlohy strany, neboť strana nemá vládnout, ale vést, přičemž se vyslovil pro spolupráci KSČ s levicovými socialistickými stranami. Vyslovil podporu sovětské přestavbě, protože jeji úspěch je v zájmu lidstva a uvolněni politického napětí v Evropě i ve světě. Opakoval zde, že potlačeni obrodného procesu v Československu bylo zmezinárodněno, a proto i náprava jeho důsledků nemůže být jen záležitostí Československa. A v této souvislosti ocenil úsilí KS Itálie o nápravu důsledků srpnové intervence. V závěru dopisu zdůraznil - jako již mnohokrát při jiných příležitostech - že mu jde nejen o rehabilitaci vyloučených komunistů, ale všech aktivních účastníků obrodného procesu bez rozdílu politického či náboženského vyznáni.
Sotvaže zaschla čerň jeho dopisu na stránkách L´ Unita, již 24. března odeslal další dopis, tentokrát sovětskému politbyru a tajemníkovi ÚV KSSS, pravé ruce M. Gorbačova, Alexandru Jakovlevovi. Současně mu zaslal kopii dopisu ÚV KSČ a předsednictvu z 10. února. Informoval ho tak o situaci v Československu, aniž by po něm něco žádal. Informoval Jakovleva také o dopisech, které adresoval sovětskému vedení prostřednictvím velvyslance Lomakina. Dopis Jakovlevovi měl potvrdit autentičnost jeho názorů a přání úspěchů sovětské přestavbě, neboť se rozhoduje o osudu socialismu.
Jak již víme, KS Itálie, resp. její vedeni, se výrazně angažovalo v jednáních s M. Gorbačovem za odsouzeni srpnové intervence jako neodůvodněné, a také za rehabilitaci představitelů Pražského jara a jeho stoupenců. Když došlo v březnu 1989 k rozhovoru M. Gorbačova s maďarským představitelem Karoly Groszem, L´ Unita pohotově uveřejnila Groszovo prohlášeni, že už by se nikdy neměly opakovat „tragické zkušenosti" roku 1956 v Maďarsku a 1968 v Československu. Měly by se "vytvořit všechny možné záruky, aby žádná zahraniční síla nemohla zasáhnout do vnitřních záležitostí socialistických zemí".
Když tuto informaci sdělil Luciano Antonetti telefonicky A. Dubčekovi a označil ji za náhrobní kámen na „Brežněvovu doktrínu", Dubček to uvítal. Současně ale prohlásil, že toto stanovisko je nedostatečné, protože je to stanovisko pouze pro budoucnost. A opakoval své dřívější stanovisko, formulované v jeho poselství 18. sjezdu KS Itálie: „Vím, že proces obrody roku 1968 představoval impuls i pro levici na Západě. Potlačením tohoto procesu neutrpělo jen samotné Československo, touto intervenci byly způsobeny nevyčíslitelné morální i organizační ztráty celé evropské levici a na téměř dvacet let se zastavila reformní hnuti v SSSR a celém socialistickém společenství".
A dále Dubček namítá,. že v srpnu 1968 nedošlo jen k tragickému omylu. Že uvedené prohlášení vyhovuje i současnému vedeni KSČ, které se dostalo k moci zásluhou intervence. A tvrzení o omylu by zrádce zbavilo odpovědnosti za vlastizradu. Nikdo nebyl potrestán, „ba dokonce současné vedení obviňuje KS Itálie a L´ Unita z vměšování se do vnitřních záležitostí KSČ".
Základním motivem celého Dubčekova interview byl požadavek: „Gorbačov by měl udělat víc".
Mezitím svoji aktivitu rozviji i Klub Obroda. Již 6.2.1989 podává na ministerstvo vnitra oficiální žádost o registraci a předsednictvu ÚV KSČ zasÍlá programové prohlášeni výboru Klubu. 10. února zveřejňuje „Stanovisko...", v němž se připojuje k iniciativě kulturních a vědeckých pracovníků i k jejich žádosti o propuštěni V. Havla z vězeni. Současně v těchto dnech rozesÍlá dopisy evropským levicovým stranám s informacemi o ustaveni Klubu Obroda, jeho programu a formách činnosti. A snad jako samozřejmost, jako člen přípravného výboru Klubu poznamenávám, že naše činnost byla orgány StB ostře sledována.
