Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 I
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 I
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Alexander Dubček, první muž a charismatická osobnost reformního procesu Pražského jara 1968, byl po návratu z triumfálního pobytu v Itálii v listopadu 1988 - kde mu byl na nejstarší evropské univerzitě v Bologni za jeho politickou aktivitu, obranu Pražského jara a lidských práv, udělen čestný titul Doktor honoris causa - okamžitě postaven pod přísnou kontrolu orgánů StB. A když vzápětí po jeho návratu přijel do Československa na oficiální návštěvu francouzský prezident Francois Mitterrand, bylo tomuto hostu umožněno setkání s českými disidenty. V. Havlem, J. Dienstbierem, M. Hájkem a dalšími, ale současně byl čs. vedením požádán, aby nevyžadoval setkání s A. Dubčekem. Francois Mitterrand sice žádosti prezidenta G. Husáka a prvního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše vyhověl, ale v rozhovoru s G. Husákem neopomenul zdůraznit: „Jeho jméno, protože se zúčastnil událostí v roce 1968, má u nás ohromný zvuk". A zřejmě proto také na jeho popud, či alespoň s jeho souhlasem, navštívila skupina novinářů z jeho doprovodu A. Dubčeka, který jim poskytl - a to před zraky estébáků - rozsáhlé interview. To byla pro Dubčeka velká satisfakce. Další satisfakci pro něho představovala zpráva o tom, že na zasedání ÚV KSČ ve dnech 15.-16.12.1988 byl z jeho předsednictva „uvolněn" starý černý havran posrpnové normalizace, krákorající vždy podle not zesnulého Brežněva, vlastizrádce Vasil Biťak. Pro A. Dubčeka byla tato zpráva dalším impulsem pro jeho narůstající proti normalizační aktivitu. Došlo i ke vzájemnému sblížení obou hlavních postav odporu proti režimu, A. Dubčeka a V. Havla. Jedním z podnětů pro toto sblížení byly poslední události a ohlas na brutální potlačení pietního shromáždění a dalších akcí opozičních skupin k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha v roce 1969, probíhající na Václavském náměstí v Praze ve dnech 15.20.1.1989. Perlustrace, zatýkání, výslechy, vyvážení účastníků daleko za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. To vše se dělo za používání obušků, psů a vodních děl, tisíců příslušníků SNB, StB a LM. Takový byl „kolorit" těchto akcí. Avšak nikoliv proto, že by účastníci těchto pietních akcí někoho ohrožovali zbraněmi či dokonce že by hrozili bombami, ale jenom proto, že položením květin u sochy Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, či na hrobě Jana Palacha ve Všetatech chtěli uctít jeho památku. A již 16. ledna byl zadržen a zatčen - vedle řady dalších představitelů opozičních skupin - i Václav Havel, první muž Charty 77. Následovalo inscenování procesů a v jednom z nich byl V. Havel Obvodním soudem pro Prahu 3 odsouzen k devíti měsíčnímu vězení. Součástí nástrojů a metod normalizačního vedení Jakeše a Husáka, vedle obušků, psů, vodních děl a vězení, bylo zvláštní opatření, přijaté 14. února 1989 Parlamentem ČSSR, namířené proti rozšiřování nepovolených tiskovin, umožňující trestní stíhání i za „nepovolená veřejná shromáždění".
Brutální potlačení pietních akcí ve dnech tzv. „Palachova týdne" (15.-21.1.1989) vyvolalo totiž vzrůstající projevy odporu nezávislých opozičních skupin, ale i širší veřejnosti, zvláště kulturní a vědecké veřejnosti a jednotlivců doma i v zahraničí. Kardinál Tomášek zaslal již 20. a 25. ledna dva protestní dopisy předsedovi vlády L. Adamcovi. Nově vzniklé nezávislé hnutí kulturních a vědeckých pracovníků zaslalo L. Adamcovi 26. ledna protestní prohlášení, podepsané 692 osobami neoficiální kultury a vědy, k nimž se postupně připojovali další a další. Jejich počet přesáhl několik tisíc. Ze zahraničních osobností uvedu alespoň sovětského atomového vědce akademika A. Sacharova a jeho manželku Jelenu Bonnerovou, či světoznámého amerického dramatika Arthura Millera. V článku, uveřejněném ve druhém čísle samizdatových Lidových novin z února 1989, A. Miller mimo jiné píše, že účastníci pietních akcí nebyli rozháněni proto, že by někoho ohrožovali, ale že věznitelé V. Havla se i jeho uvězněním snaží chytnout do sítí dým, který se při upálení Jana Palacha rozevlál po obloze.
Ani A. Dubček nezůstal pochopitelně stranou. Již 10. února 1989 píše další z řady dopisů Jakešovi a Husákovi s protestem a doporučuje: „Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste začali propuštěním Havla". Vzápětí poskytl redaktorům samizdatových Lidových novin J. Dobrovskému a V. Mlynářovi rozsáhlé interview, neboť podle úvodního slova redaktorů jméno A. Dubčeka bylo jedním z hesel „lidí, volajících po svobodě a demokracii nejen při manifestacích 21. srpna a 28. října minulého roku 1988, ale i při událostech v pražských ulicích 15. až 20. ledna roku letošního". A. Dubček v odpovědích na otázky redaktorů charakterizoval lednové akce a demonstrace „dětí srpna" proti dvacetileté „normalizaci" jako oprávněné. Odsoudil násilí proti demonstrantům, neboť „násilí není řešení".
Vyslovil souhlas s protesty veřejnosti proti zatýkáni i ochotu podepsat protest kulturních a vědeckých pracovníků. A když mu byla položena otázka „na tělo" o jeho postoji k nezávislým politickým skupinám v roce 1968, mohl s klidem popravdě odpovědět, že navzdory časté kritice přistupoval i k hodnocením takových skupin jako byl KAN či K 231 diferencovaně, neboť i v nich bylo mnoho lidi, hledajících své místo v socialistické společnosti a že v žádném případě nedovolil ani proti nim administrativní represivní zásahy. A sebeupálení Jana Palacha hodnotil jako akt protestu a beznaděje proti tehdejším událostem, současně ale uvedl, že sebezničení nepovažuje za řešeni. Pokud se ho ptali na postoj k demagogickým projevům současného vedeni o jejich ochotě k demokratizaci a společnému dialogu, vyslovil absolutní nedůvěru. Protože podle něj nelze mít důvěru k lidem, jejichž jménem bylo reformní vedeni v srpnu 1968 zatýkáno a proto: „Cesta k nové revoluční socialistické obrodě v KSČ a společnosti je nevyhnutelná".
Dubčekova protinormalizační aktivita byla v posledních dvou létech 1988-1989 opravdu všestranná, odpovídající jeho postaveni bývalého charismatického prvního muže Pražského jara a muže, který si získal i nyní veliký mezinárodni ohlas a uznáni. To bylo nuceno uznat - chtě-nechtě - i nynější jakešovsko-husákovské vedeni, jak se ukáže dále.
Dubček se nebál riskovat, a jak dokazuji i záznamy StB, která ho hlídala na každém kroku, přijel do Prahy již během „Palachova týdne", aby zde ve dnech 19.-20.1.1989 jednal s představiteli opozičního klubu Obroda a dalšími bývalými reformátory o situaci a úkolech protinormalizačního hnuti.
První úvahy a pokusy o ustaveni další nezávislé iniciativy, politického Klubu Obroda 68-88 se datuji březnem 1987. A jak již sám název naznačuje, členové této iniciativy, její zakladatelé a členové, byli vesměs bývali reformisté, kteří byli Husákovým režimem po roce 1969, po prověrkách vyhnáni z KSČ a z pracovišť a postaveni do role neplnoprávných občanů. K lopatám, do kotelen, k bagrům, k myti oken a tak podobně. Veřejnosti se poprvé představili svým "Stanoviskem k 20. výročí ledna r. 1968" z ledna 1988 a v dubnu 1988 informací o prohlášeni k 20. výročí zveřejněni Akčního programu KSČ. V té době představovali již početnější, více jak 60 člennou aktivní skupinu. Na podzim 1988 bylo rozhodnuto o jejím přejmenováni na "Klub za socialistickou přestavbu Obroda", o jeho organizaci, úkolech, časopisu „Dialog", o informování domácí i zahraniční veřejnosti i žádosti o oficiální registraci Klubu. Přípravný výbor Obrody informoval o tom čs. veřejnost svým programovým prohlášením počátkem února 1989 v samizdatovém časopise Dialog 89. V té době Klub Obroda čítal cca 120 členů. Pro jakešovsko-husákovské vedení představovala tato skupina zřejmě nejnebezpečnější opoziční skupinu. Svědčí o tom řada dokumentů z jednání orgánu Jakešova ÚV KSČ, ale také i plán StB ze dne 3. ledna 1989: „Plán agenturně operativního rozpracování akce Obroda 88 na rok 1989". Tyto skutečnosti svědčí nejen o tom, že ideály reformního procesu Pražského jara jsou stále ještě značně živé nejen u bývalých reformistů, ale i u řady stávajících členů KSČ a dalších občanů republiky. Skandování jména A. Dubčeka při demonstracích 21. srpna 1988, 18. října 1988, ale také při pietních akcích a demonstracích během „Palachova týdne" je toho také důkazem jednoznačným. A za této situace došlo ke vzpomínané schůzce A. Dubčeka s organizátory Obrody 19. či 20. ledna 1989.
Schůzka se konala v Praze - Nuslích v soukromém bytě poblíž restaurace „U Banzetů". Vedle A. Dubčeka se jí zúčastnil M. Hájek, předseda Obrody, B. Šimon, bývalý vedoucí tajemník KSČ v Praze, bývalí tajemníci Dubčekova vedení Č. Císař a V. Slavík, bývalý osobní tajemník A. Dubčeka, O. Jaroš, V. Šilhán, organizátor Vysočanského 14. sjezdu KSČ, a zástupce A. Dubčeka v době jeho internace, Zd. Jičínský a další. Jednali o současné situaci a úkolech socialistické opozice, o přípravě dopisů A. Dubčeka a O. Černíka pro vedení varšavské pětky se žádostí o odsouzení srpnové intervence, ale také o návrhu, aby se A. Dubček postavil do čela Obrody.
Dubček nad posledním návrhem váhal, neboť ve svých plánech vycházel z podmínek a situace na Slovensku. Zde byl sice proti normalizační disent značně slabší než v českých zemích, avšak proreformní orientace značně příznivější, a to i v řadách KSS. Proto plánoval ustavení jakési konzultační skupiny z bývalých reformních komunistů i stávajících členů KSČ pro vypracování tezí „Akčního programu současného vedení KSČ a všech mimo stranu stojících komunistů", a také k přehodnocení let 1968-1969. Když mu ale byl v únoru 1989 doručen telegram s oficiálním pozváním na 18. sjezd KS Itálie (18.-23.3.1989), původní plán odložil a věnoval se přípravě své účasti na tomto sjezdu. Avšak cesta do Itálie mu čs. orgány
povolena nebyla. Proto také napsal organizátorům sjezdu pozdravný dopis, který byl uveřejněn 22. března v L´ Unita. Ocenil v něm roli KS Itálie a jejích představitelů L. Longa, E. Berlinguera, A. Natta a A. Occhetta v úsilí o prosazeni demokratického socialismu a o obranu čs. reformního hnuti. Přihlásil se k principům svobody, demokracie, pluralismu, sociální spravedlnosti a humanismu, které by nikdy neměly chybět v praxi výstavby socialismu. Současně opět odmítl systém ústavou zaručené vedoucí úlohy strany, neboť strana nemá vládnout, ale vést, přičemž se vyslovil pro spolupráci KSČ s levicovými socialistickými stranami. Vyslovil podporu sovětské přestavbě, protože jeji úspěch je v zájmu lidstva a uvolněni politického napětí v Evropě i ve světě. Opakoval zde, že potlačeni obrodného procesu v Československu bylo zmezinárodněno, a proto i náprava jeho důsledků nemůže být jen záležitostí Československa. A v této souvislosti ocenil úsilí KS Itálie o nápravu důsledků srpnové intervence. V závěru dopisu zdůraznil - jako již mnohokrát při jiných příležitostech - že mu jde nejen o rehabilitaci vyloučených komunistů, ale všech aktivních účastníků obrodného procesu bez rozdílu politického či náboženského vyznáni.
Sotvaže zaschla čerň jeho dopisu na stránkách L´ Unita, již 24. března odeslal další dopis, tentokrát sovětskému politbyru a tajemníkovi ÚV KSSS, pravé ruce M. Gorbačova, Alexandru Jakovlevovi. Současně mu zaslal kopii dopisu ÚV KSČ a předsednictvu z 10. února. Informoval ho tak o situaci v Československu, aniž by po něm něco žádal. Informoval Jakovleva také o dopisech, které adresoval sovětskému vedení prostřednictvím velvyslance Lomakina. Dopis Jakovlevovi měl potvrdit autentičnost jeho názorů a přání úspěchů sovětské přestavbě, neboť se rozhoduje o osudu socialismu.
Jak již víme, KS Itálie, resp. její vedeni, se výrazně angažovalo v jednáních s M. Gorbačovem za odsouzeni srpnové intervence jako neodůvodněné, a také za rehabilitaci představitelů Pražského jara a jeho stoupenců. Když došlo v březnu 1989 k rozhovoru M. Gorbačova s maďarským představitelem Karoly Groszem, L´ Unita pohotově uveřejnila Groszovo prohlášeni, že už by se nikdy neměly opakovat „tragické zkušenosti" roku 1956 v Maďarsku a 1968 v Československu. Měly by se "vytvořit všechny možné záruky, aby žádná zahraniční síla nemohla zasáhnout do vnitřních záležitostí socialistických zemí".
Když tuto informaci sdělil Luciano Antonetti telefonicky A. Dubčekovi a označil ji za náhrobní kámen na „Brežněvovu doktrínu", Dubček to uvítal. Současně ale prohlásil, že toto stanovisko je nedostatečné, protože je to stanovisko pouze pro budoucnost. A opakoval své dřívější stanovisko, formulované v jeho poselství 18. sjezdu KS Itálie: „Vím, že proces obrody roku 1968 představoval impuls i pro levici na Západě. Potlačením tohoto procesu neutrpělo jen samotné Československo, touto intervenci byly způsobeny nevyčíslitelné morální i organizační ztráty celé evropské levici a na téměř dvacet let se zastavila reformní hnuti v SSSR a celém socialistickém společenství".
A dále Dubček namítá,. že v srpnu 1968 nedošlo jen k tragickému omylu. Že uvedené prohlášení vyhovuje i současnému vedeni KSČ, které se dostalo k moci zásluhou intervence. A tvrzení o omylu by zrádce zbavilo odpovědnosti za vlastizradu. Nikdo nebyl potrestán, „ba dokonce současné vedení obviňuje KS Itálie a L´ Unita z vměšování se do vnitřních záležitostí KSČ".
Základním motivem celého Dubčekova interview byl požadavek: „Gorbačov by měl udělat víc".
Mezitím svoji aktivitu rozviji i Klub Obroda. Již 6.2.1989 podává na ministerstvo vnitra oficiální žádost o registraci a předsednictvu ÚV KSČ zasÍlá programové prohlášeni výboru Klubu. 10. února zveřejňuje „Stanovisko...", v němž se připojuje k iniciativě kulturních a vědeckých pracovníků i k jejich žádosti o propuštěni V. Havla z vězeni. Současně v těchto dnech rozesÍlá dopisy evropským levicovým stranám s informacemi o ustaveni Klubu Obroda, jeho programu a formách činnosti. A snad jako samozřejmost, jako člen přípravného výboru Klubu poznamenávám, že naše činnost byla orgány StB ostře sledována.
