Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 I (Soupeři či partneři?), PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 I
(Soupeři či partneři?)
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Alexander Dubček, první muž a charismatická osobnost reformního procesu Pražského jara 1968, byl po návratu z triumfálního pobytu v Itálii v listopadu 1988 - kde mu byl na nejstarší evropské univerzitě v Bologni za jeho politickou aktivitu, obranu Pražského jara a lidských práv, udělen čestný titul Doktor honoris causa - okamžitě postaven pod přísnou kontrolu orgánů StB. A když vzápětí po jeho návratu přijel do Československa na oficiální návštěvu francouzský prezident Francois Mitterrand, bylo tomuto hostu umožněno setkání s českými disidenty. V. Havlem, J. Dienstbierem, M. Hájkem a dalšími, ale současně byl čs. vedením požádán, aby nevyžadoval setkání s A. Dubčekem. Francois Mitterrand sice žádosti prezidenta G. Husáka a prvního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše vyhověl, ale v rozhovoru s G. Husákem neopomenul zdůraznit: „Jeho jméno, protože se zúčastnil událostí v roce 1968, má u nás ohromný zvuk". A zřejmě proto také na jeho popud, či alespoň s jeho souhlasem, navštívila skupina novinářů z jeho doprovodu A. Dubčeka, který jim poskytl - a to před zraky estébáků - rozsáhlé interview. To byla pro Dubčeka velká satisfakce. Další satisfakci pro něho představovala zpráva o tom, že na zasedání ÚV KSČ ve dnech 15.-16.12.1988 byl z jeho předsednictva „uvolněn" starý černý havran posrpnové normalizace, krákorající vždy podle not zesnulého Brežněva, vlastizrádce Vasil Biťak. Pro A. Dubčeka byla tato zpráva dalším impulsem pro jeho narůstající proti normalizační aktivitu. Došlo i ke vzájemnému sblížení obou hlavních postav odporu proti režimu, A. Dubčeka a V. Havla. Jedním z podnětů pro toto sblížení byly poslední události a ohlas na brutální potlačení pietního shromáždění a dalších akcí opozičních skupin k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha v roce 1969, probíhající na Václavském náměstí v Praze ve dnech 15.20.1.1989. Perlustrace, zatýkání, výslechy, vyvážení účastníků daleko za Prahu, kde byli ponecháni vlastnímu osudu. To vše se dělo za používání obušků, psů a vodních děl, tisíců příslušníků SNB, StB a LM. Takový byl „kolorit" těchto akcí. Avšak nikoliv proto, že by účastníci těchto pietních akcí někoho ohrožovali zbraněmi či dokonce že by hrozili bombami, ale jenom proto, že položením květin u sochy Svatého Václava na Václavském náměstí v Praze, či na hrobě Jana Palacha ve Všetatech chtěli uctít jeho památku. A již 16. ledna byl zadržen a zatčen - vedle řady dalších představitelů opozičních skupin - i Václav Havel, první muž Charty 77. Následovalo inscenování procesů a v jednom z nich byl V. Havel Obvodním soudem pro Prahu 3 odsouzen k devíti měsíčnímu vězení. Součástí nástrojů a metod normalizačního vedení Jakeše a Husáka, vedle obušků, psů, vodních děl a vězení, bylo zvláštní opatření, přijaté 14. února 1989 Parlamentem ČSSR, namířené proti rozšiřování nepovolených tiskovin, umožňující trestní stíhání i za „nepovolená veřejná shromáždění".
Brutální potlačení pietních akcí ve dnech tzv. „Palachova týdne" (15.-21.1.1989) vyvolalo totiž vzrůstající projevy odporu nezávislých opozičních skupin, ale i širší veřejnosti, zvláště kulturní a vědecké veřejnosti a jednotlivců doma i v zahraničí. Kardinál Tomášek zaslal již 20. a 25. ledna dva protestní dopisy předsedovi vlády L. Adamcovi. Nově vzniklé nezávislé hnutí kulturních a vědeckých pracovníků zaslalo L. Adamcovi 26. ledna protestní prohlášení, podepsané 692 osobami neoficiální kultury a vědy, k nimž se postupně připojovali další a další. Jejich počet přesáhl několik tisíc. Ze zahraničních osobností uvedu alespoň sovětského atomového vědce akademika A. Sacharova a jeho manželku Jelenu Bonnerovou, či světoznámého amerického dramatika Arthura Millera. V článku, uveřejněném ve druhém čísle samizdatových Lidových novin z února 1989, A. Miller mimo jiné píše, že účastníci pietních akcí nebyli rozháněni proto, že by někoho ohrožovali, ale že věznitelé V. Havla se i jeho uvězněním snaží chytnout do sítí dým, který se při upálení Jana Palacha rozevlál po obloze.
Ani A. Dubček nezůstal pochopitelně stranou. Již 10. února 1989 píše další z řady dopisů Jakešovi a Husákovi s protestem a doporučuje: „Jestli chcete ještě něco udělat, radím vám, abyste začali propuštěním Havla". Vzápětí poskytl redaktorům samizdatových Lidových novin J. Dobrovskému a V. Mlynářovi rozsáhlé interview, neboť podle úvodního slova redaktorů jméno A. Dubčeka bylo jedním z hesel „lidí, volajících po svobodě a demokracii nejen při manifestacích 21. srpna a 28. října minulého roku 1988, ale i při událostech v pražských ulicích 15. až 20. ledna roku letošního". A. Dubček v odpovědích na otázky redaktorů charakterizoval lednové akce a demonstrace „dětí srpna" proti dvacetileté „normalizaci" jako oprávněné. Odsoudil násilí proti demonstrantům, neboť „násilí není řešení".
Vyslovil souhlas s protesty veřejnosti proti zatýkáni i ochotu podepsat protest kulturních a vědeckých pracovníků. A když mu byla položena otázka „na tělo" o jeho postoji k nezávislým politickým skupinám v roce 1968, mohl s klidem popravdě odpovědět, že navzdory časté kritice přistupoval i k hodnocením takových skupin jako byl KAN či K 231 diferencovaně, neboť i v nich bylo mnoho lidi, hledajících své místo v socialistické společnosti a že v žádném případě nedovolil ani proti nim administrativní represivní zásahy. A sebeupálení Jana Palacha hodnotil jako akt protestu a beznaděje proti tehdejším událostem, současně ale uvedl, že sebezničení nepovažuje za řešeni. Pokud se ho ptali na postoj k demagogickým projevům současného vedeni o jejich ochotě k demokratizaci a společnému dialogu, vyslovil absolutní nedůvěru. Protože podle něj nelze mít důvěru k lidem, jejichž jménem bylo reformní vedeni v srpnu 1968 zatýkáno a proto: „Cesta k nové revoluční socialistické obrodě v KSČ a společnosti je nevyhnutelná".
Dubčekova protinormalizační aktivita byla v posledních dvou létech 1988-1989 opravdu všestranná, odpovídající jeho postaveni bývalého charismatického prvního muže Pražského jara a muže, který si získal i nyní veliký mezinárodni ohlas a uznáni. To bylo nuceno uznat - chtě-nechtě - i nynější jakešovsko-husákovské vedeni, jak se ukáže dále.
Dubček se nebál riskovat, a jak dokazuji i záznamy StB, která ho hlídala na každém kroku, přijel do Prahy již během „Palachova týdne", aby zde ve dnech 19.-20.1.1989 jednal s představiteli opozičního klubu Obroda a dalšími bývalými reformátory o situaci a úkolech protinormalizačního hnuti.
