Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989, část III

11. 11. 2022

Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989, část III

(Soupeři či partneři?)

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

 

O tom, že tento dopis zasáhl Jakeše na velice citlivém místě, svědčí i jeho reakce. Vzápětí se totiž v kruzích KSČ objevila „Informace o otevřeném dopise A. Dubčeka a o. Černíka k přehodnocení událostí v roce 1968". V ní se autor či autoři pokoušejí - zcela v duchu „Poučení" vyvrátit argumentaci Dubčeka a Černíka a jejich dopis označit „za součást provokační kampaně k výročí srpnových událostí roku 1968".

Obsah dopisu A. Dubčeka a O. Černíka je shodný s některými požadavky "Několika vět", „Akčního programu demokratické iniciativy" a „Programových tezí Klubu Obroda".

Kdo byl autorem těchto „Informací..." se zatím zjistit nepodařilo. Je však více než pravděpodobné, že byly zpracovány na pokyn M. Jakeše. Nasvědčuje tomu i jeho apel na účastníky zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Bukurešti ve dnech 7.-8.7.1989, aby neodpovídali na dopis Dubčeka a Černíka, kteří žádají o odsouzení okupace v srpnu 1968.

Mezitím Dubček stačil napsat další - otevřený - dopis ÚV KSČ a jeho předsednictvu (23.6.1989), ale také dopis do Itálie se vzpomínkou na Enrico Berlinguera (7.7.1989).

Otevřený dopis pro ÚV KSČ představuje vlastně další z řady apelů, aby konečně vedoucí straničtí činitelé pochopili, co je lidu Československa prospěšné, potlačili své osobní zájmy a dali průchod pravdě, i když je pro mnohé jakkoliv tvrdá. „Lidé starší a střední generace ji znají, čekají však na vaše korektní doznání. Věřte, že ve věci, dotýkající se celých našich národů, je možná „zpověď" jen před tváří všeho lidu. To lid přijme snáz než účelové taktizování a zamlžování pravdy, kterou sám prožil. Politika vojenského zásahu a „normalizace“ neobstála před zkouškou času a dějin..."

Pokud jde o vzpomínku na Enrico Berlinguera, ta byla určena k otištění v L´ Unita. Jak Dubček uvádí v úvodu, čs. orgány mu odmítly vydat povolení k cestě do Itálie nejen na sjezd KS Itálie v březnu, ale i na červnovou vzpomínkovou oslavu E. Berlinguera v Padově. Za sebe i za řadu přátel, s nimiž o tom mluvil, vyjádřil ocenění a poděkování za pomoc a podporu reformnímu procesu Pražského jara, které mu poskytoval v době jeho vzestupu Luigi Longo a v době jeho potlačování Enrico Berlinguer. Poděkoval za pomoc KS Itálie, kterou poskytuje současnému úsilí čs. opozice o odsouzení srpnové intervence a o rehabilitaci představitelů a stoupenců reformního procesu let 1968-1969.

O velice hlubokém a přátelském vztahu KS Itálie a jejích představitelů k A. Dubčekovi a pochopitelně i o významném ocenění československých pokusů o reformy a současného úsilí o rehabilitaci svědčí dopis Achille Occhetta, generálního tajemníka KS Itálie, A. Dubčekovi z 29. června 1989.

Vzpomíná na listopadovou návštěvu A. Dubčeka v Bologni a uvádí, že tato návštěva dala příležitost k dalším úvahám pro praktickou činnost jejich strany. Vyslovil politování, že byla Dubčekovi znemožněna účast na vzpomínkové oslavě pátého výročí úmrtí E. Berlinguera a sdělil, že na tiskové konferenci odsoudil jednání československých úřadů. Poděkoval Dubčekovi za krásnou vzpomínku na E. Berlinguera, uveřejněnou v L Unita 18. června, a ocenil jeho vystoupení v Bologni, poselství KS Itálie 18. sjezdu KS Itálie a další rozhovory pro L Unita. A dále uvádí: „Z naší strany vás ujišťujeme, nejen že pokračujeme a budeme pokračovat v prosazování nutnosti navrácení politické cti a občanských práv představitelům a podporovatelům idejí socialismu s lidskou tváří, v úvahách bez zábran o československé zkušenosti roku 1968 (jehož podněty ostatně nacházejí dnes historické potvrzení a to nejen v Sovětském svazu), ale že celá vaše zkušenost je pro nás významným pramenem pro rozvoj a uplatnění nové Komunistické strany Itálie, její nové politiky".

Zaznamenání hodná je také skutečnost, že v průběhu jednání představitelů československé a polské opozice v Československu v červenci 1989 došlo 24.7. i k setkání a rozhovoru A. Dubčeka s nejvýznamnějším polským disidentem, šéfredaktorem Gazety Wyborcze, Adamem Michnikem. V rozhovoru pro tento časopis Dubček odpovídal na řadu otázek o roku 1968 i o roli Polska, resp. o roli Gomulky v potlačení reformního procesu a jeho důsledků.

Do tohoto téměř harmonického tónu spolupráce řady rostoucích opozičních skupin se však začaly stále častěji vkrádat i projevy diskriminace. Během roku 1989 se totiž v hnutí opozičních, protinormalizačních skupin na domácí půdě, ale zvláště v zahraničí, v emigraci, začaly silně projevovat různé vlivy, objektivně poškozující jednotu tohoto hnutí. Vlivy, vycházející z různých rozdílných zájmů a představ o politickém uspořádání v Československu po pádu Husákova a Jakešova režimu. A tyto různé představy a zájmy vnášely do opozičního hnutí různé projevy animozity, různé pomluvy a přehnané kritiky, ale také podrazy. A hlavním terčem těchto kritik, pomluv, animozity a podrazů se stalo reformní hnutí Pražského jara 1968, jeho představitelů a hlavně jeho první charismatická osobnost, Alexander Dubček. Kořeny těchto projevů spočívají již v létech 1968-1969, v rozdílném hodnocení obsahu, podmínek, možností a příčin porážky reformního procesu Pražského jara.

Jedním z prvních radikálních kritiků Pražského jara a jeho představitelů, ať již z důvodů neznalosti či ignorace jeho mezinárodně politických podmínek a možností se stal Petr Pithart. Jako původně aktivní svazácký předseda na právnické fakultě v létech panování A. Novotného se v roce 1968 změnil v radikálního kritika „neschopného" reformního vedení. A již v dubnu 1968 v Literárních listech kritizoval „nedostatečně revoluční" Akční program a horoval pro okamžité zavedení pluralitní demokracie, zatímco přijetí Akčního programu bylo pro Brežněvovo politbyro a ministra obrany SSSR maršála Grečka důvodem k okamžitému zahájení příprav vojenské intervence.

Své radikálně kritické názory na Pražské jaro a jeho představitele, později již jako disident a signatář Charty 77, rozvinul v publikaci Osmašedesátý v roce 1980 pod pseudonymem Sládeček. V roce 1990 ji vydal opět pod vlastním jménem. Již první vydání této knihy vyvolalo živou a většinou odmítavou diskusi. A nebylo divu. Vždyť velkou část signatářů Charty 77 a disentu vůbec tvořili bývalí reformisté. Ale tohle nebyl hlavní důvod jejího odmítání. Ten spočíval ve skutečnosti, že Pithart jako příslušník radikálního proudu reformistů své subjektivní dojmy a představy - neznajíc či nerespektujíc a ignorujíc objektivní podmínky a možnosti - vydával za skutečnost. Např. jeho úvahy a kritika reformního vedení, že nevehnalo 14 milionové národy          osamoceného Československa do         nesmyslného krveprolití proti armádám 230 milionové sovětské supervelmoci a čtyř satelitů, silně připomínaly úvahy kadeta Büglera z nesmrtelné publikace Jaroslava Haška z Dobrého vojáka Švejka.

Pithartovi zřejmě učarovala biblická pohádka o Davidovi a Goliášovi a zřejmě mu nedošlo, že její místo je jen a jen v biblické dějepravě.

Pithartova publikace Osmašedesátý je tudíž více jeho dojmem, než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze nevěrohodným a nepodloženým. Když po „sametové revoluci", u kulatého stolu k pětadvacátému výročí událostí roku 1968 v redakci Listů, P. Pithart odpovídal na kritické výtky na adresu jeho publikace a vysvětloval motivy pro jejich sepsání, mimo jiné uvedl, že mnozí osmašedesátníci - podle něj - nebyli schopni překročit horizont svých osobních prožitků. Mluvil tu ovšem i - a to dokonce především - o sobě, o své frustraci jako motivačním impulzu: „Proto jsem měl pocit, že musím mnohé až přehnat, abych tohleto překřičel, neboť jsem byl přesvědčen, že velmi ubližujeme sobě i jiným, a tak jsem raději občas zašel až do druhého extrému".

 

Avšak P. Pithart je zřejmě nepoučitelný. Ignoruje kritiku, která se na jeho publikaci snesla již po jejím vydání, ignoruje kritiku i vlastní sebekritiku po sametové revoluci, a nevynechá jediné příležitosti, aby své subjektivní dojmy a pomlouvačné názory na Pražské jaro a jeho osobnosti nejen neopakoval, ale i různě rozšiřoval v tisku, rozhlase, v televizi i na různých konferencích. A když P. Pithart slyší i trávu růst, na kritická slova Z. Jičínského, významného reformisty z roku 1968-69 a zakladatele Charty 77, na adresu jeho názoru v Osmašedesátém, zveřejněné v Pelikánových římských Listech záhy "zapomenul". Z. Jičínský ve svém článku „Ještě na téma M.S. Gorbačov a rok 1968" odmítá Pithartovu kritiku na adresu zahraniční politiky Dubčekova vedení, jakoby jakési její selhání bylo základní příčinou porážky Pražského jara a nikoliv velmocenské zájmy SSSR. Pithart totiž v „Osmašedesátém" tvrdil, že “Úplné selhání zahraniční politiky v roce 1968 začíná proto už ve vztazích Čechů a Slováků. Jestliže jsme nedokázali pozorně naslouchat hlasům za řekou Moravou, nemohli jsme tím spíš docenit hrozbu z Moskvy, Berlína a Varšavy, nemohli jsme hledat a budovat nové spojenecké svazky. Byli jsme snad příliš zahleděni do své skvělosti a výjimečnosti, vždyť jsme se - zdálo se mnohým - řítili kupředu na čelné vlně dějin! Byla to opravdu jen skvělost a výjimečnost, nebo také zaslepenost a špatné svědomí?"

A  Z. Jičínský mu připomíná, že i v tomto případě platí staré pravidlo "amicus Plato, sed magis amica veritas". A konstatuje, že „P. Pithart má k tématu" lyrický, subjektivistický přístup, proto vypovídá tím, co říká, jak formuluje otázky a jak na ně odpovídá, především o sobě a svém emocionálním prožívání oněch událostí, nikoli o skutečném průběhu onoho historického procesu a o jeho reálných možnostech a mezích... O čemkoli lze jistě psát cokoli, není však správné zaměňovat žánry; společensko-vědní analýza určitého historického procesu je něco jiného než literární zpracování pocitů účastníka, i když se to jeví jako jeho rozbor" .

Když jsme v letech 1990-1992 v Komisi vlády pro analýzu událostí let 1967-1970 připravovali dvoudílnou publikaci „Československo roku 1968", diskutovalo se pochopitelně i o Pithartově „Osmašedesátém" a konkrétně i o otázce, zda reformní vedení mělo odmítnout požadavky Moskvy i za cenu ozbrojeného odporu. A kolega J. Moravec, který jinak byl stoupencem radikálního proudu reformistů, označil tento požadavek za nerealistický, protože nerespektuje mezinárodní podmínky a vztahy, ani vnitřní poměry v KSČ a republice. A nejen to: „Nejen v této otázce nepřihlížel právník, pedagog a politik P. Pithart v roce 1977, kdy psal svou knihu ke konkrétní situaci a řadu dobrých podnětných myšlenek znehodnocuje, kazí kapkou dehtu. Např. správnou kritiku progresivních členů předsednictva ÚV KSČ a reformních komunistů vůbec (i vlastní sebekritiku jako člen KSČ tehdy), na cestě k poznání pravdy, k sebezpytování svědomí, znehodnocuje popravou A. Dubčeka a všech reformních představitelů KSČ (a naopak, přeháněním role V. Prchlíka a F. Kriegla).

Současně ponechává stranou a podceňuje sílu neokonzervativců v r. 1968 - D. Koldera a ostatních. Tím podává obraz o r. 1968 jako o bludišti na Petříně".

Další historik, J. Pauer, autor pozoruhodné publikace „Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení", sympatizant spíše radikálního proudu reformistů než umírněného Dubčekova, uznává sice některé postřehy a útoky P. Pitharta, ale svou kritickou, převážně odmítavou analýzu - recenzi Pithartovy publikace končí m.j. závěrem: „Teoretická        omezenost reformě komunistických projektů        i praktická nedůslednost reforem, které usilovaly o nahrazení dosavadní „vůle KSČ k moci" novou    "dobrou        vůlí k moci", nemohou zamlžit základní  fakt, že v r. 1968 v Československu probíhala kvalitativní transformace systému. Od okamžiku vzniku demokratické veřejnosti, rehabilitace myšlenky nezávislosti justice, odstranění cenzury, stvrzení autonomie vědy a kultury, zavedení tržních mechanismů atd., by tento reformní  proces v případě volného rozvoje      sahal daleko za intence formulování Akčního programu. Tato základní kvalita společenského pohybu, kterou Pithart připouští jen v letmé         poznámce (...), se v jeho hodnocení ztrácí za generálním zúčtováním s komunistickým projektem v Čechách i na Slovensku ve všech jeho fázích a formách včetně reformě komunistické".

O tom, že Pithartova kniha "Osmašedesátý" je více jen jeho dojmem než svědectvím o době a lidech z let 1968-1969, namnoze věcně nevěrohodným, svědčí i několik následujících příkladů, faktů a skutečnosti.

Autor zde rozvíjí různé úvahy o obraně proti hrozbě intervence, o návrzích či plánech generála Václava Prchlíka, které jí mohly zabránit a které prý reformní vedení nikdy neprojednávalo. Ani po dvanácti letech bádání se mi nepodařilo objevit byť jen náznak nějakého konkrétního Prchlíkova plánu obrany. To se nepodařilo ani československé vojenské kontrarozvědce, která po srpnu 1968 slídila po všech protiintervenčních aktivitách vojáků, ani sovětským zpravodajským orgánům. Brežněv by jistě neopomenul přičíst tento „hřích" na konto reformnímu vedeni. Pokud Pithart cosi tvrdí o Prchlíkově projevu na květnovém zasedání Ústředního výboru KSČ, o jeho návrzích, „jak reagovat na hrozící nebezpečí invaze", a o jejich ignoraci reformním vedením, pak se kdokoli může přesvědčit na zveřejněném projevu gen. Prchlíka, že neobsahuje ani náznak úvah o takovýchto opatřeních. A také o tom, že otázkami státobezpečnostní politiky se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo 30. dubna a 28. května 1968. Také další tvrzení P. Pitharta, že ani „dokumenty vojáků-teoretiků-„ - tj. „Memorandum" třiceti vědeckých pracovníků Vojenské    politické    akademie   a   Vojenské    technické     akademie s návrhem   československé vojenské  doktríny - se nikdy neprojednávaly, je jen jeho fabulace. Neboť toto „Memorandum"ze 4. června 1968 bylo adresováno všem vrcholným stranickým, státním i armádním orgánům. A ministr obrany Martin Dzúr v děkovném dopise plukovníkovi Vojtěchu Menclovi, náčelníkovi Vojenské politické akademie, uvedl, že „celá řada závěrů Memoranda byla využita již při zpracování Akčního programu MNO".

Serióznost mi velí, abych uvedl jedinou zmínku o návrhu gen. Prchlíka, předneseném při jednání s A. Dubčekem někdy v  červenci 1968. František Kaucký, v roce 1968 generální  tajemník  federálního ústředí Svazu československých novinářů, cituje ve své vzpomínce Prchlíkovu odpověď při náhodném setkání na otázku, proč je tak otrávený: „Rusové nás obsadí, uvidíš. Jdu od Dubčeka, přes hodinu jsem do něj mluvil. Navrhoval jsem mu mobilizovat dva ročníky záložáků a udělat na hranicích záchytné kordony - násilím by je neproráželi, vím to jistě (sic!). Ale Saša tomu nechce věřit".