České národní listy

Ultimatum

Krátce na to se v naší kanceláři konzumního družstva, objevil nově jmenovaný starosta obce Adam Grüner a s ním místní vůdce henleinovců, tesařský mistr Johan Bareuther a kurýr fašistické centrá­ly z Chebu. Předali mi, jako představiteli sociální demokracie v obci, pozdrav od ing. Rümmlera a od mého "přítele" Henleina, s žádostí o přestoupení k nim a oslavení velkého smíření.

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na jediné slovíčko, ne! Na­stala rozpačitá pauza. Potom mi vůdce obce, nafouknutý jako páv, předal, jak sám řekl, poslední ultimatum.

Stálo v něm:

1. Na kraji lesa u Selbské, čekají již bojovníci za svobodu a početné jednotky SS, na rozkaz k obsazení Libé.

2. Posílení československé Finanční stráže a vaší Rudé obrany česko­slovenskou armádou, se nebude na základě předešlých dohovorů provádět.

3. Pojď ihned s námi a vydej prohlášení ke všemu obyvatelstvu o sbratření. V opačném případě začnou již dnes v noci a zítra v Libé padat hlavy.

Datum: Libá, 21. 9. 1938.

Chtěl jsem zavolat do Chebu, telefon nešel, v mém pracovním stole ležel nabitý revolver.

"Nenamáhej se," řekl starosta - "pro vás už telefon nepůjde. Pojď s námi, víš, že vás potřebujeme! Mysli na tvoji odpovědnost!"

Vybuchl jsem: "Kdo ti dal právo zradit naši československou obec a po té vylhané zprávě se podepsat pod tuto zradu? Jako tvůj zástup­ce v obecní radě, tě nesmlouvavě poženu k odpovědnosti!"

Všichni tři se smáli nahlas a führer obce, vědom si svého vítěz­ství se naparoval: "Potřebujeme velké Německo, to je naše opravená zvláštní zpráva, takovou má cenu..."

Moje prsty nahmataly revolver, ale šťastná intuice, ne rozum mi napověděla, aby jej opět pustily. Znovu jsem vybuchl: "Ne, to si ne­mohu vzít na svědomí, abych vás, milí občané Libé, sbratřoval s těmi­to zločinci! Ne! To stojí za můj život..." Hrobové ticho...

Náhle se otevřely dveře a muž s kufry vrazil dovnitř. Posadil se, zajíkl se a opět vyskočil. Objal mě a zašeptal: "Starý příteli, co nám to udělali. Fuj! Adi, já byl národní socialista až na půdu. Ale konec, konec! Takové věci, to je světový podvod, jaký ještě na této planetě nebyl! "

Starosta Grüner zvolal: "Pepi, ty jsi v Salzburku asi slyšel tu zvláštní zprávu. Ta má cenu Velkoněmecka."

Pepi se mě pustil, otočil se k těm třem a na každého plivl. Pak zasyčel: "Vy zločinci, vy se nestydíte?" Chtěl se do nich pustit, míst­ního vůdce už držel pod krkem. Zadržel jsem jej a henleinovská dele­gace rychle zmizela.

Vzal jsem Pepiho k oknu. "Podívej se na tvou rodnou Libou!" Díval se se slzami v očích, na rodný dům...

Na náměstí přijel přecpaný linkový autobus. Příbuzní "pohoře­lých" z Německa, Československa, Rakouska i Švýcarska přiváželi svým blízkým to nejnutnější a všichni s údivem zírali na stojící Libou. Když se blížila půlnoc, všichni hosté uléhali do postelí, někteří dokonce do těch, v nichž spávali ve svém mládí, šťastni, že se zase jed­nou vyspí, při otevřených oknech.

Teror

Začal jsem se také svlékat, vtom slyším rány na dvéře. Otevřu a dovnitř vpadl plně vyzbrojený příslušník freikorpsu. Padl obličejem na pušku. Obrátil jsem jej, nedýchal. Zatáhl jsem jej do světnice. Vo­da. Ocet. Umělé dýchání. Už jsem skoro nemohl. Naše návštěva, Berlí­ňáci, zavírali oči, švagrová omdlela. Dvě probuzené děti příbuzných křičely. Bojovník za svobodu, konečně začal lapat po vzduchu. Nako­nec ze sebe vyrazil: "Adi, Adi, schovej se, schovej. Freikorps tě chce zastřelit…“ " Švagrová se probrala z mdloby a začala ječet. "Mlčte, mlčte, jinak mě taky zastřelí", prosil Kaupepi, náš příbuzný a nyní bo­jovník za svobodu, v podivné situaci. Potom se vyplazil ven a byl pryč.

Hned na to někdo bouchal na okno. Náš český četník Hanzlík volal: "Pane Schröder, to jsem já, Hanzlík, přijde freikorps, nevím ko­lik jich bude. Pošta i telefon jsou rozbity, musíte do Hazlova a zavolat vojsko" - a byl pryč.

Všichni mi radili: "Schovej se!" Někdo byl u domovních dveří, byl to matčin bratr, strýc Georg, otec Pepiho, stál venku s ním a plakal. Chtěl mě schovat u sebe, tam by mě nenašli. Strachy nemohl stát na nohou, musil jsem jej odvést domů, do jeho domku č. 209. Při cestě zpět jsem slyšel z okraje Selbského lesa sborový zpěv; "SA mašírt..."

Schovat se? Sám se zastřelit? Ne! Líčit co se zatím dělo u nás doma? Ne...

Už po půlhodině práskaly výstřely kolem našeho domku čp. 140. Slyšel jsem salvy a mezi tím lidský křik a výkřiky zfanatizovaněho davu. "Pojď ven, pojď ven ty velezrádče, dáme ti zdarma nažrat olo­va." Kdo by potřeboval prázdné nábojnice, má ještě dnes možnost si je najít v naší zahradě. Tak to šlo s malými přestávkami celou noc, všichni jsme leželi na podlaze, až do ranního šera, dokud nebylo ti­cho i v celém okolí. Jenom venku bylo slyšet šepot henleinovců. Po­tom odpoukly naše staré švarcvaldky půl šesté...

V takové situaci rozhoduje, buď a nebo. I když jsem byl v noci prohlášen velezrádcem, nenechal jsem se zadržet ani rodinou, ani pří­buznými, vzal jsem klíče, políbil své blízké, prošel domovními dveřmi, špalírem bojovníků freikorpsu, kteří stáli "k noze zbraň", abych asi po sto dvaceti metrech, otevřel dvéře konzumu a spořitelny Svépomoc pro Libou a okolí, kde jsem pracoval.

Ve špalíru stál i "zrádný" bojovník Kaupepi, který mě včera va­roval. Na náměstí naší "rudé bašty", stály hloučky ozbrojených ordne­rů. Na povel "vzhůru", všichni ukazovali na hrad, z kterého vlály pra­pory s hákovými kříži. Široko daleko známý podvodník Stökerlhansel, na mě křičel: "Podívej se ještě naposled na tvoji rudou tvrz!" Násle­dovala salva smíchu. Konečně' jsem otevřel dvéře do budovy konzumu a zavřel za sebou. Bylo mě, věřte, jako zajíci, který se zachránil po honu.

Krátce na to, i přes probdělou noc, stál náš spolehlivý personál opět na svých místech. Vykupovalo se všechno zboží. Zároveň bylo nutné vyplácet úspory i procenta a splácet dluhy. Všude bylo plno. Všude stály fronty. Na náměstí byl klid, klid byl i ve třech ulicích z něho vedoucích. Klid byl i v továrnách a ostatních obchodech, nepracovalo se, v Libé měly zavřeno i všechny hospody. Všude se poví­dalo o vůdcově pomoci pro hladovějící bratry a sestry v sudetech, podle jejich slov, trápené marxistickými tyrany. Klid před bouří...

Pokračování