Adam Schröder, německý antifašista, vzpomíná 2

ULTlMATUM

Krátce na to se v naší kanceláři konzumního družstva, objevil nově jmenovaný starosta obce Adam Grüner a s ním místní vůdce henleinovců, tesařský mistr Johan Bareuther a kurýr fašistické centrá­ly z Chebu. Předali mi, jako představiteli sociální demokracie v obci, pozdrav od ing. Rümmlera a od mého "přítele" Henleina, s žádostí o přestoupení k nim a oslavení velkého smíření.

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na jediné slovíčko, ne! Na­stala rozpačitá pauza. Potom mi vůdce obce, nafouknutý jako páv, předal, jak sám řekl, poslední ultimatum.

Stálo v něm:

1. Na kraji lesa u Selbské, čekají již bojovníci za svobodu a početné jednotky SS, na rozkaz k obsazení Libé.

2. Posílení československé Finanční stráže a vaší Rudé obrany česko­slovenskou armádou, se nebude na základě předešlých dohovorů provádět.

3. Pojď ihned s námi a vydej prohlášení ke všemu obyvatelstvu o sbratření. V opačném případě začnou již dnes v noci a zítra v Libé padat hlavy.

Datum: Libá, 21. 9. 1938.

Chtěl jsem zavolat do Chebu, telefon nešel, v mém pracovním stole ležel nabitý revolver.

"Nenamáhej se," řekl starosta - "pro vás už telefon nepůjde. Pojď s námi, víš, že vás potřebujeme! Mysli na tvoji odpovědnost!"

Vybuchl jsem: "Kdo ti dal právo zradit naši československou obec a po té vylhané zprávě se podepsat pod tuto zradu? Jako tvůj zástup­ce v obecní radě, tě nesmlouvavě poženu k odpovědnosti!"

Všichni tři se smáli nahlas a führer obce, vědom si svého vítěz­ství se naparoval: "Potřebujeme velké Německo, to je naše opravená zvláštní zpráva, takovou má cenu..."

Moje prsty nahmataly revolver, ale šťastná intuice, ne rozum mi napověděla, aby jej opět pustily. Znovu jsem vybuchl: "Ne, to si ne­mohu vzít na svědomí, abych vás, milí občané Libé, sbratřoval s těmi­to zločinci! Ne! To stojí za můj život..." Hrobové ticho...

Náhle se otevřely dveře a muž s kufry vrazil dovnitř. Posadil se, zajíkl se a opět vyskočil. Objal mě a zašeptal: "Starý příteli, co nám to udělali. Fuj! Adi, já byl národní socialista až na půdu. Ale konec, konec! Takové věci, to je světový podvod, jaký ještě na této planetě nebyl!“

Starosta Grüner zvolal: "Pepi, ty jsi v Salzburku asi slyšel tu zvláštní zprávu. Ta má cenu Velkoněmecka."

Pepi se mě pustil, otočil se k těm třem a na každého plivl. Pak zasyčel: "Vy zločinci, vy se nestydíte?" Chtěl se do nich pustit, míst­ního vůdce už držel pod krkem. Zadržel jsem jej a henleinovská dele­gace rychle zmizela.

Vzal jsem Pepiho k oknu. "Podívej se na tvou rodnou Libou!" Díval se se slzami v očích, na rodný dům...

Na náměstí přijel přecpaný linkový autobus. Příbuzní "pohoře­lých" z Německa, Československa, Rakouska i Švýcarska přiváželi svým blízkým to nejnutnější a všichni s údivem zírali na stojící Libou. Když se blížila půlnoc, všichni hosté uléhali do postelí, někteří do­konce do těch, v nichž spávali ve svém mládí, šťastni, že se zase jed­nou vyspí, při otevřených oknech.