České národní listy

Adam Schröder, německý antifašista, vzpomíná, část I.

Volby

Již dlouho v Libé vládly zvláštní poměry. V tehdejší české ruka­vičkářské továrně firmy Havlík (nyní Tosta) dostávali práci jen čle­nové henleinovské strany. Pana šéfa Havlíka nezajímalo nic jiného, než zisky či ztráty na jeho bankovním kontě.

Před obecními volbami 12. 6. 1938, měli ze třicetičlenného obec­ního zastupitelstva, sociální demokraté dvoutřetinovou většinu. K tomu dva zástupce měli komunisté. Zbytek zbyl na buržoazní strany. Sta­rostou v obci, dvacet let byl sociální demokrat.

Volby byla první sprcha pro "rudou Libou". Henleinovci měli v ob­ci už 500 členů. Ve volbách volilo henleinfašisty jen o 17 osob více, než sociální demokraty. Nebyla to ve srovnání s ostatními místy v po­hraničí žádná katastrofa, protože si ještě udrželi funkci zástupce sta­rosty. V současných volbách do okresního zastupitelstva, kde hlaso­valy jen osoby starší 26 let, dostali sociální demokraté 700 hlasů, proti 500 hlasů fašistů a tak si udrželi místo svého zástupce.

Faktem bylo, že někteří nedávno získaní henleinovci v tajných volbách volili sociálnědemokratickou kandidátku. Poděkovali jsme te­dy dopisem šéfredaktoru "Sudetendeutschezeitung" ing. Rümmlerovi za hlasy, které jsme od henleinovců dostali. Ani lákavé nabídky fašistů, ještě v té době, neudělaly z mnohých dělníků, skutečné henleinovce.

Goebblsovba propaganda

        20. září večer, všechny říšskoněmecké vysílače, několikrát za sebou, troubily do světa: "Německý lide, setrvej u aparátů, za několik minut přineseme nejvýše otřesnou zprávu z Čech."

Konečně se ozvala melodie o nekonečné věrnosti a pak zpráva: "Německý lide, zde všechny říšskoněmecké vysílače. Přinášíme hroz­né zvláštní hlášení z Čech, z vesnice Liebenstein (Libá), v bezprostřed­ní blízkosti bavorské hranice, jen hodinu cesty od města porculánu - Selbu. Došla od našich bratrů a sester, kteří v této trhové obci na okrese Cheb žijí od nepaměti. Naše milá, kdysi krásná Libá, leží od ranních hodin v plamenech.

V celé obci vládne hrozný zmatek. Bratři a sestry zoufale lomí rukama a prosí svého vůdce o nejrychlejší pomoc a vykoupení. Rudá lůza, s pohlaváry v čele, táhne od ranních hodin obcí a s nimi rudé marxistické vojsko, v čele s Rudou obranou. S hořícími pochodněmi v tlapách a s benzinovými kanistry, táhnou od domu k domu, od ob­chodu k obchodu. Rudé hordy plení a pálí široko daleko. Ani šťastně sklizenou úrodu nelze zachránit. Požáry není možno uhasit. Bandité a jejich vůdcové, nechali před tím vypustit všechny nádrže a okolní rybníky. Všude hasiče, kteří spěchali z širokého okolí na pomoc, drží v šachu, na příchodech do obce, příslušníci Rudé obrany.

Německý národe, vezmi na vědomí, že naše trpělivost dneškem končí! Přes opakované führerovy prosby, nevystoupily české úřady proti tomuto teroru. Naopak, toto řádění luzy se smíchem podporují! Opa­kujeme: Ode dneška je vůdcova trpělivost u konce. . . !"

Byli jsme překvapeni, ale nejen celá Libá, i Paříž, Mnichov, Ber­lín, Londýn a Praha.

Zatím co jsme v klidu uléhali do postelí, pro celou Evropu Libá hořela. Taková byla Goebbelsova propaganda.

Druhý den, 21. září, se v mé kanceláři objevil stavitel Ernst Meier z Aše, tchán redaktora Sudetoněmeckých novin Rümmlera. Pozdravil a začal rozčileně křičet: "Chlapi, celou noc jsem nespal, co vy víte? Nemohu za nic. Co to ta henleinovská banda navlíkla? Slyšeli jste to hlášení?" "Slyšeli pane staviteli, tady máte i stenogram. Víme, že vy za nic nemůžete." "Ten chlap Henlein" - křičel dále, "nikdy nehrál v Aši žádnou roli. Světové politice rozumí starou bačkoru a můj zeť, ani o špetku víc. Dneska svou blbostí burcují celý svět a nechají se zapřahat do válečné káry." Nakonec se rozplakal na mém stole.

A československá vláda? Ta nedokázala na tuto prolhanou pro­pagandu odpovědět. Jak snadné by bylo, přivézt pár zahraničních do­pisovatelů s jejich fotoaparáty a dokázat nacistům lež.

Pak volal ohledně této lži, náš krajský tajemník Vilém Nový. Řekl mi: "Adi, posaď se a piš, je to hrozné! Řekni všem soudruhům i z Rudé obrany, kteří chtějí zítra ráno dobrovolně narukovat, že mají proza­tím čekat a nic proti fašistům nepodnikat, až do doby, kdy zavolám. Po Chebu kolují zprávy, že i armáda je zaprodaná od shora dolu, res­pektive zrazena, na každý pád zůstaňte opatrní, až vám..."

Potom telefon oněměl, měli jsme v očích slzy, v mysli otazníky. . .