České národní listy

Aby lidé nezapomněli, jak se k nám Němci chovali a co vše po jimi vyhrané válce, by pro český národ následovalo.

Naše rodina zpočátku žila v Přešticích, městečku jižně od Plzně, kde se můj otec roku 1889 i narodil. Za první světové války byl pochopitelně odveden a rukoval brzo na frontu. Tam využil příležitosti ke zběhnutí a vrátil se až na jaře 1921 jako ruský legionář. V Přešticích si otevřel malou živnost a také se zde oženil…

V roce 1936 dostal nabídku, aby jako soudní vykonavatel a zároveň i dozorce u vězňů působil u soudu v Dubí nedaleko České Lípy. Výhodou u něj bylo, že ovládal německý jazyk slovem i písmem, pro něj pak nebylo zanedbatelné, že tím získá i služební byt. Naše rodina už tehdy byla pětičlenná, já byla prvorozená.

Jak sílilo štvaní proti naší republice z Německa a stupňovaly se útoky, ba i teror sudeťáků vůči českým lidem, stávala se neudržitelnou situace i pro nás. Státní zaměstnanci byli sudetským Němcům zvlášť trnem v oku. Z pohraničí jsme ale odjížděli stejně až mezi posledními, v říjnu 1938. Musím dodat, že opravdu jen s tím nejnutnějším vybavením, na odvoz dalšího zařízení bytu a věcí se nám už nepodařilo zajistit žádný dopravní prostředek. – Otec byl sice služebně přeložen do Kralup nad Vltavou, ale tam nebyl k dispozici byt. Matka se musela uchýlit se sourozenci do Stropčic na Klatovsku, já našla přístřeší u tety v Přešticích, Rodina se dohromady sešla až ve Velvarech, úřady otci vyhověly a dostal tam místo ve stejné funkci i s bytem. Jenže tahle „štace“ se pro naši rodinu stala místem osudným. Tamní přednosta soudu JUDr. Trejbal se s několika dalšími zaměstnanci zapojil do ilegální organizace, tzv. „Roudnického hnutí“. Jak se tehdy v mnoha případech stávalo, jedna ze zaměstnankyň soudu, jeho podřízená Dubská, se propůjčila k zradě a vše udala. Gestapo zasáhlo rychle, přednostu zatkli v květnu a po výsleších byl v říjnu 1941 – pro výstrahu, jak nacisté zdůraznili, - veřejně popraven. Pro ostatní, včetně mého otce, si gestapáci přijeli v červenci téhož roku. Po výsleších na kladenském gestapu jej odeslali do Terezína a krátce nato následoval transport do koncentračního tábora Mauthausen. Stačí si vzpomenout na tamní pověstný lom a tahání těžkých kamenů ručně  po bezpočtu schodů nahoru … Za kruté zimy 1942, po vyčerpávající dřině v lomu, prokládané mučením, otec skonal v lednu 1942. Nedožil se tedy ani 53 let.

Po jeho zatčení zůstala matka s námi zcela bez finančních prostředků. V tu dobu jsem byla krátce vdaná, snažila jsem se tedy matce a sourozencům situaci nějak ulehčit. Našlo se i pár lidí, kteří podali pomocnou ruku. Byli ale i tací, kteří se nestyděli zachovat se opačně. Ba dokonce nás při následném stěhování i okradli. Maminka dostala totiž týden k tomu, aby opustila služební byt. Stěhování se ukázalo být navíc velkým problémem – odbývalo se natřikrát!  A navíc během tří měsíců. Nejprve to byla pastouška ve Velvarech, potom do podnájmu, Nakonec se mi s manželem podařilo sehnat ubytování v Mlékojedech. Tam maminka podle potřeby vypomáhala si prací u sedláků. Do svého domku v Přešticích jsme nemohli.

Když válka skončila, hned si maminka podala žádost o nastěhování do našeho domku v Přešticích. Navrácení se uskutečnilo až na jaře 1946 a matka se tehdy přihlásila do Svazu protifašistických bojovníků (dnes ČSBS). Po matčině smrti v roce 1969 převzala za naši rodinu štafetu v této organizaci sestra Jaroslava, A já se stala členkou Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.

Co k tomu všemu dodat? Největší újmu jsme neutrpěli ztrátou majetku, s tím se člověk vždy nějak vyrovná. Byla to ztráta otce, spojená s pronásledováním celé rodiny, spojená i s újmou na zdraví a žitím v neustálém strachu. Co s námi nadále bude, co ještě můžeme od neonacistů očekávat k horšímu?… Tohle vše se například podepsalo na zdraví mého bratra Karla – trpěl pak silně žaludečními vředy a zemřel v necelých 57 letech.

Tyhle věru neradostné vzpomínky na onu dobu jsem sepsala i proto, že je třeba právě dnes – v době, kdy roste tlak ze strany Němců a jejich přisluhovačů u nás, tohle vše připomínat. Aby lidé nezapomněli, jak se k nám Němci chovali a co vše – po jimi vyhrané válce – by pro český národ následovalo.

Marta Černá, Přeštice, okr. Plzeň - jih