A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních novinách, jak jsme v Říši spokojeni
A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních novinách, jak jsme v Říši spokojeni,
jak již nechceme samostatné Československo
Před svátkem 28. října 1939 měli Němci jisté obavy. V každé české obci v Sudetenlandě se museli určití čeští občané zaručit za klid. Kdyby byl porušen, byli tito zavřeni. U nás se nic nestalo. V Praze to bylo horší. Na provokace K. H. Franka demonstrovali studenti, bylo zle. V důsledku toho bylo několik vysokoškoláků zastřeleno a ostatní deportováni do říšských koncentráků (mezi nimi šumvaldský rodák, pozdější univerzitní profesor, MUDr. Boleslav Wiedermann).
A teď jsme každodenně slyšeli v rozhlase a četli v protektorátních novinách, jak jsme v Říši spokojeni, jak již nechceme samostatné Československo atd., jak to starší dobře pamatují. Co upomínalo na shromažďovací a spolkovou svobodu jako vlajky a prapory sokolské, žákovské, DTJ a jiných organizací, bylo odvezeno do Reichenbergu (Liberec) a tam vše zničeno.
České názvy německých měst se nesměly používat. Jak libozvučně znělo v tisku: Ve Wien, v München, v Troppau atd. Na to jsme si museli zvykat, jsouce občany Říše, kde bylo všechno nejlepší, nejspravedlivější, nejhospodárnější, nej- a nej-. Taková byla i jejich svornost u nás v obci. To jsme viděli, když odstranili nesvorné veličiny, jak popsáno dříve, a znovu počal boj tajemníka Müllera s poštmistrem Rennerem proti německému učiteli Röderovi, až jej dovedli odstranit. Nikdo Rödera v dobrém nevzpomněl. Byl to fanatik, jaké Říše potřebovala. Toť malá ukázka vychvalované německé svornosti.
Německá třída umístěna v 1. třídě naší nové školy a vše možné činěno, by co nejdříve byly dvě německé třídy. Nový řídící učitel Klein byl k našim občanům poměrně snášenlivý. Vedl prozíravou, opatrnickou politiku: pomalu, ale jistě poněmčit českou školu. Co nešlo dobrovolně, uděláno nařízením. Z českých dětí vybírány děti zdravé, vzrostlé, vhodné pro budoucí světovou Velkoněmeckou říši, prohlídkou podobnou rekrutské u odvodu. Nepomohly protesty rodičů, ani pláč dětí.
České divadelní hry musely být plakátovány německo-česky. Výnos určen pro NSV (nár. soc. blaho národa, tj. sociální péči). Tajemník Müller vybíral vstupné. Příjem byl velký. Z jednoho představení, které bylo opakováno, vybráno 180 RM. Bylo vždy velkou snahou čistý zisk snížit velkou režií, hlavně na občerstvení po divadle, kde zpíváno tak, že gestapo potom vyšetřovalo. Přesto zbyl čistý zisk 70 RM. To se zdálo mocipánům málo a tak napříště prý nebude divadlo povoleno.
Národní záložna nedala dobře spát našim představitelům. Přišel přípis od landrátu ze Šternberka, spojit naši záložnu s městskou spořitelnou v Mährisch Neustadt (Uničově), v němž slibována nadále jistá samostatnost naší záložny. Zanedlouho druhý přípis s nařízením spojit se s Raiffeisenkou tamtéž, ale to již neslibována samostatnost, nýbrž jen "Zahlstellle" (jednatelství). Podpisy souhlasu byly přes sliby i výhrůžky odmítnuty. Prý není třeba svolávat valnou členskou schůzi, stačí podpisy ředitelstva. Bojoval tu zase svorně německy o kořist městský záloženský svaz s venkovským svazem Raiffeisenek. Láskou se div netopili. Taková byla u Němců jednota města s venkovem.
Spojení se nepodařilo. Došel návrh jiný: Spojte se s Raiffeisenkou v Trübenz (Břevenci) a Pinkaute (Plinkoutě). Na spojovací schůzi plinkoutští nepřišli. Břevenečti chtěli dvě třetiny zastoupení v ředitelstvu a v dozorčí radě. V Břevenci přitom měli vkladů 80 tisíc RM, v Šumvaldě hylo 546 tisíc RM, ale na to nebrán zřetel. Prý se spoléháme na vrácení starých časů, máme být vděční, jako jsou Slováci, za ochranu vůdcovu atd. Šlo to již více politicky než hospodářsky.
Nakonec nařízeno pozvat břevenecké na naši valnou schůzi "Národní záložny" 17. prosince 1939 a zde provést spojení, což důrazně kladl na srdce německý revident ing. Dostal - po dobrém i zlém. Při jednání v určený den o těchto záležitostech podal diplomatický návrh staršina rolník M. K.: "bychom se jako loajální občané říše podřídili nadřízení shora, které jistě přijde", což všichni jednomyslně schválili. Po německu se nejednalo vůbec, ač břevenečtí mimo jednoho česky neznali. Tak skončila v roce 1939 jednání o spojení českého a německého peněžního ústavu.
Zapomenuté pohraničí
