28. říjen 1918 I K 107. výročí zahájení prvního československého odboje a k 103. výročí vzniku ČSR
28. říjen 1918 I
K 107. výročí zahájení prvního československého odboje a k 103. výročí vzniku ČSR
(1914 - 1918)
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Od jara do konce října r.1918 se válčilo prudce nejen na frontě italské a francouzské, ale i na Balkáně, kde Srbové, podporovaní dohodovými vojsky, se vzchopili k novému útoku. Postavení Německa a Rakousko-Uherska se stalo neudržitelným, a tak vlády válčících monarchií projevily ochotu k vyjednávání.
28. října se Prahou roznesla novina, že rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Julius Andrassy oznámil presidentu USA Wilsonovi, že Rakousko-Uhersko přijímá jeho výzvu o právu národů na sebeurčení, a že Češi a Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení, neutuchající radost. Tehdy i v dalších dnech se odstraňovaly symboly cizí moci, konaly se průvody, veselice, tábory lidu, vyhrávaly kapely, řečnilo se, zpívalo. Ověnčené vlaky začaly přivážet s láskou očekávané válečné navrátilce. Obdiv a sláva patřila legionářům, hrdinům od Doss´Alto, Terronu, Zborova i z jiných bojišť. Dobové verše básníků jsou výmluvné: „Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí! Jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti“, volá Viktor Dyk. A s důrazem na odpovědnost současníků veršuje S.K.Neumann: „I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý.“
V Praze se ujal vlády Národní výbor, který se obrátil na veřejnost prohlášením, že „náš odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil, Bílá hora byla odčiněna, stát československý vstoupil v řadu samostatných, svobodných, kulturních národů světa.“ Národní výbor zavázal všechny úřady poslušností, obsadil kasárny vojenské i četnické, cizí vojsko (byli to Maďaři) bylo odzbrojeno. Národní výbor tehdy představovali A.Rašín, F.Soukup, J.Stříbrný, A.Švehla, V.Šrobár. První zákon, který Národní výbor vydal, aby předešel anarchii, stanovil, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ale již v listopadu předal Národní výbor výkon moci Národnímu shromáždění. Byla ustavena vláda, postupně přijata řada klíčových zákonů a připravena definitivní Ústava, podle níž se v únoru 1920 konaly první volby do parlamentu.
Bezprostředně po svém návratu ze zahraničí, 22.12.1918, pronesl nově zvolený první president ČSR své první programové poselství. Úvodem citoval prorocká slova J.A.Komenského ze spisu Kšaft umírající matky Jednoty bratrské z r.1650:
„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Nato zhodnotil světovou válku /1914-1918/, úlohu velmocí a nastínil naši zahraniční i vnitřní politiku. V souladu se svým výkladem smyslu našich dějin a s idejemi národního obrození zdůraznil význam spravedlnosti jako „matematiky humanismu.“ Spravedlnost označil za hlavní devizu národního pořádku, a vedle spravedlnosti práci, práci klidnou, poctivou a rozumnou. Prohlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy. Demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování. Ženy mají mít stejná občanská práva jako muži. Stejně se mají věnovat i veřejné činnosti. Menšinám se zaručují občanská práva. Zemědělství, obchod a průmysl si žádá zvelebení. Zvýšenou starost a péči vyžaduje škola a všechen duševní život. Pracovat se musí pro světový mír, národní obranu, zdravé tělo a zdravého ducha. Sokolské ideály a příklad legionářů budou inspirovat osvobozený národ v úsilí o republiku demokratickou a humanitní. Potud poselství TGM. 28.říjen se trvale vtiskl do paměti národa jako den vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30.října v Martině. Den vzniku samostatného Československa byl spontánně slaven jako největší státní svátek první republiky, jako symbol tužeb a snů jejích obyvatel. Tímto symbolem přes všechny historické peripetie a zvraty zůstal dodnes.
28. říjen je náš „Den nezávislosti“, obnovy naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1.srpen. Toho dne roku 1291 se sešli na louce Ruetli zástupci tří lesních kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Později našli spojence v dalších kantonech a po opakovaných střetech časem zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje: Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli mistra Jana Husa, oni kazatele Ulricha Zwingliho. Zakladatelský přínos evropské pedagogice. My jsme měli Jana Amose Komenského, oni Heinricha Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje: Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1. srpen. My si však svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme. Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.
V 10. stol. Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila české kmeny. Podřídila je jednotné územní správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království, Koruna česká. Stát získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal r.1621 existovat. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (exulanti pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány nepřátelům) i vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, co ho představovalo. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a k tuhému poddanství.
„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi …Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“ (J.Pekař).
Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení pod hrozbou oprátky. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a nadále neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení u vladařů. Volalo se po ústavě (konstituci), po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv a svobod. Požadavky politických práv a svobod se kladly nejen pro jedince, ale i pro celá společenství. Především národu se jich mělo dostat. Romantici budili lásku k vlasti.
Stálá tichá výměna kulturních statků přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, vyznačoval zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou nezávislost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, museli jsme nejdřív prožít národní a jazykové probuzení, literární a kulturní obrození. Obrozený národ zatoužil pak přirozeně i po samostatném politickém životě, chtěl mít svůj vlastní stát.
„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, popisuje historik zmíněné období, „od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ vytvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství…kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“(J.Pekař).
