Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. říjen K zahájení československého odboje a vzniku ČSR

22. 10. 2020

28. říjen

K  zahájení československého odboje a vzniku ČSR

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Od jara do konce října r.1918 se válčilo prudce nejen na frontě italské a francouzské, ale i na Balkáně, kde Srbové, podporovaní dohodovými vojsky, se vzchopili k novému útoku. Postavení Německa a Rakousko-Uherska  se stalo neudržitelným, a tak vlády válčících monarchií projevily ochotu k vyjednávání.

 

28. října se Prahou roznesla novina, že rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Julius Andrassy oznámil presidentu USA Wilsonovi, že Rakousko-Uhersko přijímá jeho  výzvu o právu národů na sebeurčení, a že Češi a Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné  nadšení, neutuchající radost. Tehdy i v dalších  dnech se odstraňovaly symboly cizí moci, konaly se průvody, veselice, tábory lidu, vyhrávaly kapely, řečnilo se, zpívalo. Ověnčené vlaky začaly přivážet s láskou očekávané válečné navrátilce. Obdiv a sláva patřila legionářům, hrdinům od Doss´Alto, Terronu, Zborova i z jiných bojišť. Dobové verše básníků jsou výmluvné: „Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí! Jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti“, volá Viktor Dyk. A s důrazem na odpovědnost současníků veršuje S.K.Neumann: „I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý.“

 

V Praze se ujal vlády Národní výbor, který se obrátil na veřejnost prohlášením, že „náš odvěký  sen o svobodě a samostatnosti  se splnil, Bílá hora byla odčiněna, stát československý vstoupil v řadu samostatných, svobodných, kulturních národů světa.“ Národní výbor zavázal všechny úřady poslušností, obsadil kasárny vojenské i četnické, cizí vojsko (byli to Maďaři) bylo odzbrojeno.

 

První zákon, který Národní výbor vydal, aby předešel anarchii, stanovil, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ale již v listopadu  předal Národní výbor výkon moci  Národnímu shromáždění. Byla ustavena vláda, postupně přijata řada klíčových zákonů a připravena definitivní Ústava, podle níž se v únoru 1920 konaly první volby do parlamentu.

 

Bezprostředně po svém návratu ze zahraničí, 22.12.1918, pronesl nově zvolený první president ČSR své první programové poselství. Úvodem citoval prorocká slova J.A.Komenského ze spisu Kšaft umírající matky Jednoty bratrské z r.1650:

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Nato zhodnotil světovou válku /1914-1918/, úlohu velmocí a nastínil naši zahraniční i vnitřní politiku.  V souladu se svým výkladem smyslu našich dějin a s idejemi národního obrození zdůraznil význam spravedlnosti  jako „matematiky humanismu.“ Spravedlnost označil za hlavní devizu národního pořádku, a vedle spravedlnosti práci, práci klidnou, poctivou a rozumnou. Prohlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy. Demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování. Ženy mají mít stejná občanská práva jako muži. Stejně se mají věnovat i veřejné činnosti. Menšinám se zaručují občanská práva. Zemědělství, obchod a průmysl si žádá zvelebení. Zvýšenou starost a péči vyžaduje škola a všechen duševní život. Pracovat se musí pro světový mír, národní obranu, zdravé tělo a zdravého ducha. Sokolské ideály a příklad legionářů budou inspirovat osvobozený národ v úsilí o republiku demokratickou a humanitní. Potud  poselství TGM. 28.říjen se trvale vtiskl do paměti národa jako den vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30.října v Martině.  Den vzniku samostatného Československa  byl spontánně slaven jako největší státní svátek první republiky, jako symbol tužeb a snů jejích obyvatel. Tímto symbolem přes všechny historické peripetie a  zvraty zůstal dodnes.

 

28. říjen je náš „Den nezávislosti“, obnovy naší státnosti  po bezmála  300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1.srpen. Toho dne  roku 1291 se sešli na louce Ruetli zástupci tří lesních kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Později našli spojence v dalších kantonech a po opakovaných střetech časem zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje:  Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli mistra Jana Husa, oni kazatele Ulricha Zwingliho. Zakladatelský přínos evropské pedagogice. My jsme měli Jana Amose Komenského, oni Heinricha Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje: Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj  1. srpen. My si však svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme. Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

 

V 10. stol. Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila české kmeny. Podřídila je jednotné územní správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království, Koruna česká. Stát získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné  bitvě na Bílé hoře přestal r.1621 existovat. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (exulanti pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány nepřátelům) i vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, co ho představovalo. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a k tuhému poddanství.

 

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi …Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“ (J.Pekař).

 

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení pod hrozbou oprátky. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a nadále neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení u vladařů. Volalo se po ústavě (konstituci), po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv a svobod. Požadavky politických práv a svobod se kladly nejen pro jedince, ale i pro celá společenství.

 

Především  národu se jich mělo dostat. Romantici budili lásku k vlasti.

Stálá tichá výměna kulturních statků přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy,  vyznačoval  zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů,  které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou nezávislost, o vlastní vedoucí vrstvy, ba i o jazyk, museli jsme nejdřív prožít národní a jazykové probuzení, literární a kulturní obrození. Obrozený národ zatoužil pak  přirozeně i po samostatném politickém životě, chtěl mít svůj vlastní stát.

 

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, popisuje historik zmíněné období, „od skepse vlastenců, proucích se před staletím  (ovšemže v jazyce německém), lze-li vůbec doufat, že by si český národ vytvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství…kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“(J.Pekař).

 

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka (1914-1918). Ve hře bylo nové dělení světa a  uspořádání vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, do pohybu se dostaly i zájmy malých, dosud potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni.

 

Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím formulované filosofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu. Začal tím, že 6.července 1915 vyhlásil v Ženevě (bylo to 500 let po upálení Mistra Jana Husa) boj za osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E.Benešem a M.R.Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat na mezinárodním fóru  porozumění a podporu „pro naši věc“ a posléze vybudovat i vlastní armádu. (Legie jsme měli skutečně dříve  než stát.) Hlavní zastávky na jeho čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Filadelfia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

 

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potravin, potahů a finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod mezi městem a vesnicí, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. Slavný Manifest spisovatelů 25.5.1917, Národní přísaha 13.4.1918. Hlavní zásluhu na uspořádání akcí měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako následující květnová oslava výročí založení Národního divadla  (1868) vyznívají  zmíněné manifestace jako protest proti oportunistickému smiřování s vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa, za vzájemnost  nejen Čechů a Slováků,  ale i Jižních Slovanů, které tu zastupují početné delegace. Všichni si slibují „věrnost za věrnost, lásku za lásku“. 14. října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím T.G.Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, v diplomatických kruzích velmocí  i na domácí půdě ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu. Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E.Benešovi, aby se odtud, ze sídla až dosud Čsl. národní rady, nyní však již  Prozatímní vlády Československa,  mohlo šířit do světa.

 

Téhož dne, 18.října, odpověděl president W. Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv a osudu jako členů rodiny národů“. Za Čechy a Slováky zmíněné  „pojetí práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, což je jen jiné označení již zmíněného „Prohlášení československé nezávislosti“. První republika vyrostla na principech Washigtonské deklarace, která jí poskytla nezbytnou státní ideu. K hlavním principům patří: stát bude republikou, zaručí svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, tisku a shromažďování, církev bude odloučena od státu, hlasovací právo bude všeobecné, ženy budou rovny mužům politicky, sociálně i kulturně, menšiny budou mít rovná práva, demokracie bude parlamentní, bude zaveden institut referenda, budou provedeny hospodářské a sociální reformy, budou vyvlastněny šlechtické velkostatky pro domácí kolonizaci, výsady šlechty budou zrušeny, ústava zabrání třídnímu zákonodárství a zvláštním privilegiím. V duchu těchto principů parlament (Národní shromáždění) řádně fungoval již od 14.listopadu a přijal první zákony: Habsburkové byli zbaveni trůnu, T.G.Masaryk byl (v nepřítomnosti) jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny byly šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Dále byla zřízena universita v Brně, universita v Bratislavě, vydán zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. 29.února 1920 byla schválena Ústava ČSR s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se toho dočkaly až r.1974.) Celé generace vyrůstaly na této prvorepublikové státní ideji. Dnešní Česká republika žádnou státní ideu nemá

 

28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20.století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.“ Prapory, zástupů jásot a vzruch v modravé vzpomínek dáli, my tančili, v objetí se druhem druh, skrz blažené slzy se smáli…“ Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. (Těm krásným stromům, které mnohde ještě stojí, bude zanedlouho 100 let) Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických muzeí. Největší zájem byl o kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly na nárožích, den byl plný pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila: „Na Chemin des Dames, hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí…to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást…Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý…“

Původní radost v té kráse, síle a důvěře se již nikdy nebude opakovat. A zklamání, jež prožili tehdejší mladí, když „přišla zima, dlouhá a zlá“, nás bolí víc než naše vlastní. Také jsme si je prožili. Také my jsme měli svůj hvězdný den osvobození, 9.květen,  také tak plný radosti  z konce války a vděčnosti osvoboditelům, štěstí  z návratu svobody a  víry  v budoucnost  lidštější a spravedlivější…9. květen dnes mezi svátky chybí. Ale vraťme se k 28.říjnu,  dnu naší státnosti.

 

Tradice 28.října nezapadá do formování naší společnosti po r.1989. Strůjci historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a  Slováků,  přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti den památky sv. Václava, 28.září. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme: Čím k založení naší státnosti uvedený světec přispěl?  I když odhlédneme od hrubé a urážlivé dezinterpretace Václavova mírumilovného postoje, představovaného jako horlivost podrobit se německým uchvatitelům a uváděného jako příklad hodný následování (za „protektorátu“ existoval řád Svatováclavské orlice, udílený jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům) a zůstaneme jen  u  pozitivních  tradic, spjatých s jeho jménem, zjistíme, že se o naši státnost nijak nezasloužil. Tento středověký dynastický světec Čech knížecích a královských a  uctívaný ochránce porobeného národa v dobách zlých nemá s naší novodobou státností nic společného. Byl typickým představitelem teokratického systému vlády, vlády z Boží milosti, která je vládnoucí dynastii z Boží vůle propůjčená a tím je nedotknutelná, posvátná, nezměnitelná. Podvrhovat svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

 

Pravým základem našeho státu, byť dnes původnímu ideálu se vzdalujícím, je 28.říjen 1918. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle národa datujeme svou novodobou státnost, základ novodobé politiky a kultury. Společným úsilím Čechů a Slováků vznikl po 300 letech bezprávného područí stát, jehož prostřednictvím se vrátili mezi evropské národy. Byl to stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky, šlechtická privilegia. Hlásal principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti  a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce r.1945 obnovena, obnoveny a rozšířeny byly  politické a sociální ideály zakladatelů Tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné nové státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se vinou neodpovědnosti politických vůdců octli ve dvou různých státních útvarech.

 

Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu, údajně ve prospěch evropské integrace. U nás bylo vlastenectví ztotožněno se zlopověstným nacionalismem (ten prý je zdrojem všech konfliktů mezi národy) a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů! Opak je pravda. T.G.Masaryk už 26.10.1918 za přítomnosti zástupců malých národů mezi Německem a Ruskem ve Filadelfii  předložil projekt „Demokratické unie střední Evropy“ a E.Beneš svým diplomatickým úsilím realizoval  před válkou alespoň Malou dohodu Československa s Jugoslávií a Rumunskem a za války  vyjednával konfederaci s Polskem. Bohužel, zvítězil zájem udržovat „ geopolitický pluralismus v  postsovětském prostoru“, a tak, co bylo spojeno nebo se spojovalo, bylo rozbito. Dnes je počet států ve střední a východní Evropě  ve srovnání s rokem 1989  přes halasné varování před „balkanizací“ dvojnásobný.

K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistupují u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů. Ta první hořekuje nad rozbitím starého Rakouska a odmítá celé naše národní obrození. Měli jsme prý rozvíjet ne jazykové, ale zemské vlastenectví, jak je deklarovala  zemská šlechta. Tvrdila, že je „nicht  tschechisch, nicht deutsch, echt  boemisch, fest oesterreichisch, fuer Gott, Koenig und Vaterland.“ Působení našich médií  koncepci adorace byvší monarchie vydatně podporuje.

 

Podporuje i koncepci nevraživého odmítání  vzniku Československé republiky, jež se od r.1918 rozšířila u německých  politických aktivistů v českém pohraničí.  Nový stát tupili jako neorganický, umělý, násilím velmocí konstituovaný „versailleský zmetek“. Zbavil je dosavadní hegemonie, a proto ho stíhali despektem a usilovali o jeho zničení. Celých 20 let trvání ČSR se  propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se demokratický stát rozvracet a ve 30.letech podpořili agresi hitlerovského Německa i  organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.

 

Dnes se jejich mluvčí snaží  převyprávět historii s tendenčním zájmem svalit odpovědnost za to, co se dělo, z německého nacismu na český údajný nacionalismus. Chtěli jsme odčinit „Bílou horu“? Prý nebylo co odčiňovat. Českému národu se prý žádné příkoří od Němců nedělo.

 

Nelze ustavičně reagovat na nepřetržitý proud dílčích dezinformací, který se valí z médií jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechno, co v  našich národních dějinách ctíme, čeho si vážíme, co milujeme. Co můžeme dělat? Bránit se! Bránit se trpělivým výkladem našich dějin  podle objektivní pravdy, bránit se péčí o vzdělanost a kulturu, která nedovolí  pravdu znevážit  a tendenčním lžím podlehnout.

 

Poznámka. Němečtí historikové Hans a Eva Hahnovi odhalují ve svých studiích pravý smysl „nových pohledů na československé dějiny“. Ukazují, že jsou neseny tendenčním zájmem učinit „český nacionalismus“ pravým viníkem konfliktů, vedoucích k válce. Podobný „výklad“ našla E.Hahnová i v anglosaském zámoří. Představila knihu Američanky Mary Heimannové, „Československo – stát, který selhal,“ jako další variantu protičeské propagandy. Podle ní Československá republika „utlačovala“ menšiny a Konrád Henlein nechtěl nic než „demokracii“ pro své rodáky!  Ve skutečnosti, jak ukazuje E. Hahnová, síly, které dodnes útočí na všechno, co jakkoli souvisí s Československem, jsou síly, kterým Československo již od 1.války světové stálo v cestě při organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.

 

Evě Hahnové neušel ani nedávný mediální rozruch kolem otázky, kam umístit monumentální „Slovanskou epopej“ Alfonse Muchy. Pozastavila se nad tím, že čeští intelektuálové, poplatní módním klišé, nemají pro otázky národní identity a slovanské vzájemnosti porozumění. Muchu řadí k těm vzdělancům, jako byli F.Palacký, T.G.Masaryk a E.Beneš. Právě proto, že znali důvěrně západní svět, znali také jeho neinformovanou předpojatost vůči Slovanům. V Epopeji vidí inspirující sílu k sebeuvědomění, k sdílení mravních hodnot a vizi rovnoprávnosti národů.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář