28. říjen - zapomenutý nebo zrazený odkaz?

Petr Schnur

"Českoslovenství je pro mne něco vyššího nežli jen češství nebo slovenství. Tu už vycházíme ze své osudové malosti. "

Prezident Edvard Beneš (1947)

"Nech sa to vašim bratom maďarským l'ubi alebo nie, preca ostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plema, jedna osveta, jeden národ. "

Andrej Hlinka (1908)

Prolog

Úvodem zásadní otázka: máme právo se nazývat dědici 28. října? A ještě zásadněji: stojíme vůbec o tento titul? Víme, co oslavujeme, stavíme most do přítomnosti a plánujeme budoucnost, nebo jsme jen pasivní součástí dobového proudu, kterým se necháváme unášet, přičemž jednou do roka dáme zaznít fanfárám na počest vytunelovaného svátku? Máme sílu, vůli a chuť navázat na odkaz zakladatelské generace a pokračovat v započaté cestě? Přesněji řečeno: vrátit se na cestu, kterou jsme v našich společných česko-slovenských dějinách před rokem 1918 nastoupili? Nebo se smíříme s rolí jakési ,převodové páky' (prezident Zeman v rozhovoru s hlavou státu německého ,motoru' Evropské unie Gauckem)1 těch, kteří mají "vyšší" ambice i cíle? Odevzdali jsme se neoliberalismu na ,konci dějin' nebo najdeme odvahu k autenticitě a v naší historii pokračovat?

Na přelomu roku 1989/90 mělo jméno T. G. Masaryk zaštítit stávající proces celkové obrody společnosti, jehož logo ,pravda a láska' slibovalo návrat původních státně-politických ideálů generace, která vybojovala Československou republiku. Stylizace Václava Havla do moderní inkarnace prvního československého prezidenta jakoby spojila minulost s přítomností a překlenula "komunistickou dobu temna". Problém ovšem spočíval v tom, že nešlo o kritickou analýzu, ale o účelový vulgární ideologizmus sloužící k postupnému etablování nového systému, problematicky a poněkud zavádějícím způsobem označovaného za ,neoliberální'2.

Paradigma ,nepolitická politika'

Oproti počátečnímu ujišťování o opaku se československé dějiny opět staly obětí hrubé simplifikace, která nepostihla jen dobu 1948 -1989, ale do svého ideologického obětí pojala již i předchozí tři roky (1944 -1947).

Havlova indiferentní a tedy zcela ne-masarykovská omluva tzv. sudetským Němcům za "vyhnání" (namísto veřejné satisfakce těm československým občanům německé národnosti, kteří bojovali v zahraničních jednotkách za svobodu ČSR) a jeho ,návratem do Evropy přes Německo' podtrhnutého první zahraniční cestou ve funkci hlavy státu do Berlína začala být navozována atmosféra politické, sociální a jak se za dva roky ukázalo i státoprávní restaurace. V jejím rámci byl jaksi odsunut stranou Štefánik, ignorován Kramář i předchozí kollárovská generace (o "zapadlých" bojovnících za národní emancipaci jakými byli třeba Frič, Kampelík, Štúr, Kuzmány, nebo třeba o Andreji Hlinkovi a katolických hlasistech, propagátorech česko-slovenské myšlenky na Slovensku ani nemluvě) a zároveň uměle konstituována jakási předúnorová benešovská doba, která "transformovala" prezidenta Edvarda Beneše do negativní, trojdimenzionální podoby: v roce 1938 nebojoval, navíc utekl, posléze otevřel dveře Stalinovi, čímž připravil půdu pro komunistický převrat, a co nejhůř - byl zavilý nacionalista, který měl na svědomí "neevropskou" kolektivní odplatu na bývalých německých spoluobčanech.3 Tento (opět!) hrubě indiferentní a tedy ahistorický obraz jednoho ze zakladatelů moderní československé státnosti spolu s prohlubující se dezinterpretaci jeho doby vytvořil patřičnou pseudohistorickou kulisu předehry roku 1948. Zmíněn umělý konstrukt vycházel jak z abdikace na aktivní roli národa coby sebevědomého subjektu dějin, tak i z primitivního antikomunizmu. Obojí stále silněji korespondovalo s jednoduchým "občanským" receptem na budoucnost: bezpodmínečné, pasivní odevzdání dalšího osudu země do rukou "Západu". Ten splynul s pojmem ,Evropa' a ta zase s nadnárodní etatistickou institucí Evropské unie v její nové maastrichtské podobě z roku 1993.

Takto zcela pasivně pojatý a nereflektovaný "návrat do Evropy", navíc s "převodovkou Made in Germany", neznamenal znovunabytí státní suverenity v rámci solidární Evropy svobodných národů, ale naopak abdikaci na ty hodnoty, za které se vedl předchozí boj. Neznamenal nic jiného než proměnu občana z politického suveréna ve funkční jednotku globálního "finančního trhu", kvaziústavně posvěceného Lisabonskou smlouvou (LS)4.

Z tohoto úhlu pohledu se tedy "převodové" paradigma prezidenta Zemana stalo skutečností již v tom okamžiku, kdy byl masarykovský ,ideál humanitní' s jeho integrální ,otázkou sociální' nahrazen bezobsažným Havlovým kosmopolitizmem a Československo obětováno reálně existující euroatlantické integraci. Perverzním vrcholem tohoto procesu bylo jeho opakované volání po "humanitárním bombardování".

Dalo by se tedy říci, že kult Havla a Západu vytvořil zejména v Česku jedno-dimenzionální obraz Evropy i světa a navodil společenskou atmosféru, ve které jakékoliv zpochybnění podoby "transformace" započaté 1990 i související nekritické integrace do transatlantických struktur platilo za kryptokomunistický útok na demokracii. Tato faktická autocenzura znamenala abdikaci na reálnou politickou pluralitu a společně s růstem vlivu bruselských asociačních direktiv i na politiku jako kreativní sílu, která pouze nepřevádí, ale autenticky tvoří ve smyslu občanovy vůle a v duchu ústavního imperativu. Suma sumárum: eliminoval tvůrčí, duchovní i ekonomický potenciál českého a slovenského národa.

Privatizace státního majetku a bezpodmínečné plnění podmínek MMF i centralizující se Unie pro "vstup do Evropy" dostaly absolutní přednost před asanací česko-slovenského státu a tedy před jeho záchranou. Její podmínkou byla transformace státoprávního konfliktního potenciálu, který se od roku 1918 nahromadil, který měl i vnitročeskou resp. vnitroslovenskou dimenzi, a který do té doby buď nebyl řešen vůbec, nebo nedokonale, nebo sledně, navíc v situaci, která jeho pozitivní stránku fakticky anulovala. Připomeňme třeba způsob a okolnosti jinak nutné federalizace státu v roce 1968. Zarážející až děsivá byla nepřipravenost nové politické reprezentace na něj, což opět jen potvrzuje naprostou necitelnost českého prostředí k praktickým státoprávním otázkám. Každý, kdo se nenechal omámit a paralyzovat vizí ,jednotné Evropy", ve které se naše problémy vyřeší takřka samy od sebe, musel vědět nebo alespoň tušit, že se na pořad dostanou nejen ekonomické a politické, ale i ústavně - resp. státoprávní reformy. Důležitými faktory byly nejen odborná kompetence a dobrá vůle, které by utlumily přílišnou emocionalitu v diskuzi, ale i trpělivost a čas. Veškeré pokusy o získání času a tím pádem i politického prostoru na udržení Federace byly ale zejména na stran' českých privatizátorů a apoštolů "integrace" chápány jako obtížné a nepatřičné zdržování na cestě do zářící budoucnosti. V podstatě šlo pouze o to, zda se necháme zprivatizovat a rozkrást jako jeden "evropský domek" nebo dva samostatné. Jednou větou: výsledkem byly česká a slovenská převodovka namísto česko-slovenského motoru.

Tento osud sdílejí naše dva národy společně, přičemž je nutné připomenout, že slovenská část měla větší šanci se mu vyhnout. Důvod lze hledat v oblasti mentálně-politické. Slovenská společnost nebyla na startovní dráze v roce 1993 natolik politicky svázaná oběma výše jmenovanými kulty, Havlovým a západním, jako česká a dávala tedy - jak se ukázalo bohužel pouze teoreticky – větší prostor i ekonomickému pluralizmu. Boj o lukrativní prebendy ve vlastním revíru a budování narativních slovenských postfederálních mýtů vytvořil v konečném důsledku obdobnou politickou sterilitu, v jaké se nacházelo Česko; paradoxně v důsledku pochopitelného a za jiných, zdravějších okolností potřebného, nicméně v duchu postupující politické i celospolečenské vulgarizace v konečném stádiu triviálního vymezení proti pražskému hurá západnictví.

Kde zůstal Masaryk?

Od okamžiku rozdělení ČSFR abdikovaly obě torzní republiky na politiku ve smyslu autentické tvořivé síly5 a staly se tím, co si od nynější české vlády slibuje prezident Zeman: převodovou pákou transatlantických mocenských struktur a jejich nadnárodních institucí (MMF, NATO, EU), které krok za krokem vtěsnali Česko a Slovensko do jedno-dimenzionálního politicko-ekonomického modelu. Ze zakladatelské generace zbyl pouze Masaryk, ovšem nikoliv jako státník, živá politická inspirace, ale osamocená, nabalzamovaná mravní ikona První republiky, patron "politické ne-politiky" bez národní identity a sociální dimenze. Tento moderní, post-sametový masarykovský mýtus Havlova paradigmatu "občanské společnosti" již nebyl zabalen do tatíčkovského hábitu jako za První republiky, ale do postmoderní mlhy toho, co TGM tak nenáviděl: do ,indiferentního liberalizmu a plytkého kosmopolitizmu'. Jsa zbaven národně-politického a nábožensko-sociálního kontextu, stal se prázdným a tedy zbytečným.

Jedním z důsledků této "dominance morálky nad politikou" byla nejen faktická absence aktivní, autentické diplomacie v mezinárodní agendě České republiky6, ale i totální chaos jak v symbolické prezentaci naší země navenek7, tak i ve státoprávním uspořádání ČR (tahanice o kraje) včetně české historické paměti a národního vědomí. Přííkladem vnitřní rozháranosti na straně jedné, politické ignorance a zároveň absence státoprávní kultury na straně druhé je - 96 roků po založení Československé republiky - tzv. moravská otázka. Zároveň dokládá, že i samotná Česká republika je stále ještě národně-politické a státoprávní staveniště.

Žlutočervená restaurace

Příkladem nejen politické, ale především mentální restaurace jsou podivné aktivity samozvaných "moravských aktivistů", které by chtěly naše národní společenství vrátit před rok 1848. Patří k těm jevům české společnosti, které jsou politikou, ústavními činiteli a státními orgány zcela ignorovány, což vytváří prostor pro etablování staronových paradigmat, o kterých jsme si mysleli, že jsou jednou pro vždy překonaná. Nebezpečí spočívá jednak v jejich možném posunu ze společenské periferie do politického centra v případě dalšího propadu politické kultury a sociální soudržnosti společnosti, jednak v další devastaci historického povědomí národa, které i tak vykazuje silné slabiny. O co v tomto případě jde?

Úvodem zásadní poznámka k metodě argumentace. V žádném případě nejde rámci této úvahy o posuzování moravské identity jako takové, zda je nebo není možná v rámci identity české jako její autonomní součást, a již vůbec ne o otázku, jestli existuje moravská národnost, v jakém smyslu je chápaná a co to znamená pro českou státnost. Zde by bylo nejprve zapotřebí definovat její kvalitu, tedy to, o jakém druhu identity hovoříme (kulturní, zemská, národní, resp. co pod slovem ,národní' rozumíme), jinak se diskuze utopí v babylonském zmatení pojmů - stejně jak tomu bylo v naprosto amatérském, ne politickém a nedůstojném polistopadovém dohadování o národním a občanském principu, československých státních symbolech včetně názvu státu. Národnost je jednou z mnohých identit, v tomto případě kolektivních, které tvoří komplexitu lidské osobnosti. Přitom jde z velké části o emotivní záležitost, která se nedá vyřešit příkazem a má tedy právo být výsledkem svobodného rozhodnutí. V praxi jde o to, zda je dotyčnou osobou nebo skupinou osob pociťována exkluzivně nebo zda vedle sebe "trpí" identity jiné, které nepociťuje jako konkurenci, ale jako obohacení. Takto vnímaná národní identita byla součástí chápání češství a českoslovenství Moravanem Masarykem, člověkem a státníkem vzešlým z prostředí Moravského Slovácka, který překonal kmenové chápání národa.

K němu se ale evidentně vrací aktivistická skupina Moravská národní obec a strana Moravané9, což ale - a to budiž zopakováno - není nyní předmětem kritiky. V souvislosti s otázkou, zda jsme dědicové 28. října, jde především o způsob vystupování a historickou tradici, na kterou se odvolávají, ke které se hlásí, ze které čerpají kolektivní - národní i politickou - identitu a kterou svoje aktivity legitimují. Centrálním symbolem jejich postoje se stala žluto­ červená vlajka se žlutočerveně šachovanou moravskou orlicí9.

Ponechme nyní heraldickou problematiku symbolu stranou1o a věnujme se jeho politické dimenzi, která je dvojí.

Za prvé. Tzv. moravistická hnutí se tento symbol snaží ultimativním, zcela netolerantním a agresivním způsobem dostat do obecného povědomí jako "moravskou vlajku". Zřejmě se jim to daří, neboť se - pravděpodobně z neznalosti historie i politických souvislostí - tyto prapory objevily i na radnicích některých moravských měst. Jak již bylo řečeno, politickou reprezentaci to očividně nevzrušuje a tak by bylo dobré zamyslet se nad tím, co tyto barvy vlastně symbolizují, přičemž budiž zopakováno, že nejde o moravskou otázku jako takovou, ale o způsob jejího akcentování. Čímž se dostáváme k problému číslo dvě.

Žlutočervení moravisté se ve svých separatistických snahách odvolávají na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, které jejich část "odstoupilo" Prusku a politicky, sociálně i kulturně diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo. Přitom si zvolili "emancipační" symboliku, která je z pochopitelných důvodů, s výjimkou moravských Němců, nikdy neujala. Zlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni, tedy Moravu jako jednu z rakouských zemí. Ve snaze o kvazipolitickou legitimaci zmiňují instituce c. a k. monarchie (Moravský sněm), tedy státně-mocenského útvaru. který byl 28. říjnem překonán.

Aby bylo jasné, o jakou politickou a mentální perverznost se jedná, je nutné dodat, že k propagaci tohoto symbolu poddanství zneužívají jiný státní svátek České republiky, navíc společný se Slovenskem: Den Cyrila a Metoděje při oslavách na Velehradu - za tichého souhlasu církevních hodnostářů a lhostejného mlčení politické reprezentace státu. Propagace symbolů moravské podřízenosti rakouskému císaři během oslav kapitoly z naší historie, která vedle 28. října jako málokterá jiná ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je nejen národní skandál a evropská ostuda, ale politická provokace - úder do tváře všem, kteří bojovali, trpěli a umírali za naši svobodu. Budiž zdůrazněno, že se jedná o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepředstavitelné, abychom se ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích. které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, setkali s něčím srovnatelným. Odvozovat vlastní emancipaci od "privilegií" překonaného impéria, které před staletími brutálně usurpovalo moc v zemi, buď vyhnalo, nebo fyzicky zlikvidovalo její elitu a ze slovanských obyvatel, tedy vlastních předků, udělalo "občany" třetí kategorie je světový unikát. Z hlediska "metody" myšlení srovnatelný třeba s nespokojenou skupinou černošského obyvatelstva Jižní Afriky, která by si dala do znaku symboly apartheidu. Přitom právě tyto dva svátky, velkomoravský a československý, spolu souvisí víc, než si česká a slovenská politická reprezentace dokázaly přiznat:: nás všechny vyzývají k průlomu prokletí mentálního ghetta, odkazují na nejautentičtější momenty naší historie, kdy předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od "říšských" autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot. Má-li preambule Ústavy ČR nějaký hlubší smysl (a preambule ho mít musí), potom tento. Zrekapitulujme si ještě historické okolnosti žlutočerveného symbolu, pozadí moravistického historizmu.

Tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 znamenalo porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat. V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém: zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest za státoprávní jednotu českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly: "poníženým přednesením" na adresu "c. k. Milosti" proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za: "provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska"11. Budiž podtrženo: šlo o rozhodnutí feudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce. Pro něj neznamenal státotvorný akt stavů Koruny české v roce 1619 nic víc než letmou poznámku na konci jedné kapitoly habsburské historie, o které se raději pomlčí.

O co tedy jde? 5. červenec, státní svátek Republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem, podobně jako 28. říjen, spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro vulgární separatismus odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala hodnoty a principy, ze kterých povstala Velká Morava i Československo. A zůstaneme-li u české státoprávní tradice, o které se zmiňuje preambule české ústavy, potom problém můžeme formulovat takto. Namísto bílo-červené orlice "otce vlasti" Karla IV. a modrých praporů, symbolizující politický a kulturní vzestup českého státu, červenožlutá povýšenka císaře pána, který naopak českou státnost zlikvidoval; vládce říše, na jejíchž troskách vznikla Republika československá.

Státně-politická tradice, ze které tyto spolky vychází, popírá 28. říjen, je v rozporu s ústavní preambulí a bylo by tedy na čase, aby se k tomuto problému vyjádřili ústavní činitelé státu i zástupci Jihomoravského kraje. Symboly, které moravisté užívají, jsou vydávány za obecně moravské a systematicky vnucovány orgánům veřejné správy. Tyto aktivity přestávají být soukromou, "klubovou" záležitostí a zcela evidentně překračují rámec ústavně garantované svobody projevu.

Brizantnější dělá celou záležitost skutečnost, že okouzlení žlutočervenou orlicí není pouze výsadou moravistických aktivistů, ale očividně i určitých kruhů etablované jihomoravské politiky. První varianta znaku tohoto kraje z roku 2001 obsahovala dokonce v části, kde se měl nacházet znak krajského města, dvouhlavého císařského orla na žlutém podkladě, se znakem Brna na hrudi a - neuvěřitelné, leč pravdivé - iniciály císaře Ferdinanda (F. III). Ten znak udělil městu po úspěšném odražení švédského obléhání v roce 1645, tedy dvacet pět let po porážce českých stavů a násilném zániku Koruny české.

Tehdejší hejtman JMK, Stanislav Juránek, to komentoval slovy, že (citát:) "Brno tehdy zachránilo nejen Vídeň, ale celou Evropu"12. Tu Vídeň, která pohřbila český stát, náboženskou toleranci, popravila povstalce proti absolutizmu a vyhnala jinověrce jako ,učitele národů' J. A. Komenského? Jeho slova nelze interpretovat jinak než jako souhlas s habsburskou uzurpací českých zemí a ztotožnění Evropy jak s jejich říší, tak s její "státním náboženstvím". Jak podivné souznění se žlutočervenými moravisty, kteří na rozdíl od post-sametové KDU-ČSL zatím operují na politické periférii jižní Moravy.

V poslanecké sněmovně sice tato hrůza neprošla, nicméně vrchní jihomoravští správcové alespoň do spodní části znaku propašovali císařem povýšenou žlutočervenou orlici. Černý dvouhlavý orel na žlutém podkladu se ale v zemi jihomoravské zase tak úplně neztratil. V hlavním městě Brně zdobí, podobně jako za protektorátu 1939-45, správní budovy městské části Střed.

Neschopnost, lhostejnost nebo záměr?

Nepochopitelný nezájem státních orgánů a politických činitelů o tyto otázky je důsledkem katastrofálního historického deficitu české společnosti ve státoprávní tradici právě od roku 1620. Problém žlutočervených moravistů je ovšem pouze jedním z mnoha jeho konkrétních inkarnací, které se manifestovaly jak v česko - slovenském, tak vnitro-českém kontextu a nakonec i v diskusi o Evropě. Všechny tyto deficity měly společný jmenovatel: v rámci post-sametového paradigmatu ,nepolitické politiky' nechuť zabývat se její procedurální stránkou. Tento postoj podcenil význam státních symbolů i fundované diskuze o ústavně - resp. státoprávních reformách česko-slovenské federace pro její udržení, vnesl chaos do vnitřního uspořádání České republiky a zamlžil i realistický pohled na tzv. evropskou integraci jako na proces institucionalizace, který vytváří pro každou vládu členských zemí předem definovaný obsah "národní" politiky. Jak je možné, že se takto zploštělé evropanství odvolávalo na zakladatele československého státu, ponejvíce na jeho prvního prezidenta?

Nová politická elita kolem prezidenta Havla, který platil za svědomí národa, zploštila Masaryka do roviny "mravnosti" a "evropanství", přičemž i ty zbavila jejich autenticky masarykovského, tedy humanitního (náboženského), sociálního / národního obsahu. Masarykova ,národní a sociální otázka' začala I být právě "Masarykovými dědici" stále rychleji odsouvána na smetiště dějin. Nejen jako něco zbytečného, přežitého a nepotřebného, co již nepatří do "moderní Evropy"; pojem ,národ' dostal pejorativní nálepku a příchuť zpátečnictví, což mělo za následek jeho faktické vymazání z polistopadového politického slovníku. Vrcholem této české (nikoliv slovenské!) historické schizofrenie bylo postavení národního a občanského principu do protikladu.

Je národ mrtev?

Co tedy dělá z etnika nebo náboženské skupiny národ? V prvé řadě společná vůle k suverenitě ve správě svých věcí uvnitř i navenek. Ústavní a zahraničně-politická suverenita vytváří základní atributy státnosti, a společenství, které je kolektivně sdílí, se nazývá národem (ponechme nyní stranou otázku poměru mezi pojmy ,národ' a ,lid'). V tom případě je státnost základním atributem národa.

Přijmeme-li tuto okcidentalistickou definici národa, musí být jasné, jak nesmyslné a právě v rozvířené situaci let 1990-92 kontraproduktivní bylo vytváření umělého protikladu mezi občanstvím a národem. Tento projev ,indiferentního liberalizmu a pokleslého kosmopolitizmu' (T. G. Masaryk) znemožnil v onom kritickém období jakoukoliv racionální, pozitivní a tím pádem smysluplnou komunikaci mezi Čechy a Slováky. Následovaly již zmíněné pseudo debaty o názvu státu, státním znaku, národních a státních symbolech. Česká nevyrovnanost sama se sebou, s vlastní historií, nebyla na jedné straně schopna racionálně zformulovat vlastní pozici, kterou by dokázala srozumitelně prezentovat slovenské straně, na straně druhé interpretovala veškeré slovenské návrhy, byť z hlediska státoprávního uspořádání jakkoliv logické, jako výraz separatizmu. Nedostatek smyslu pro autenticitu vlastní historie zapříčinil, že o podobě návrhů nerozhodovalo politické sebeuvědomění, ale estetika (tak třeba Havel ve funkci prezidenta zdůvodňoval podobu vlastního návrhu nového znaku Federace, že je ,hezký'; při slově Česko naopak po něm ,lezli slimáci') nebo gramatika. Navíc v atmosféře ovlivněné na obou stranách negativními historickými mýty, které se výrazně projevily například během tzv. pomlčkové války.

Český - a v opačné podobě i slovenský - sklon k zúžené interpretaci pojmu ,národ' není ani tak zapříčiněný "českým šovinizmem", jak ve vzácné shodě tvrdili spolu se slovenskými nacionalisty mnozí čeští "průkopníci" občanské společnosti, ale naprostým nedostatkem státoprávní tradice v moderní české politické kultuře. A nemusíme se dívat na Západ, stačí srovnání s Maďary. Zatímco se v Čechách 19, století dumalo nad smyslem nejprve rakouských, potom českých dějin v naději, že loajalita bude Vídní odměněna, vydobyli si Maďaři federaci, čímž zcela prakticky naplnili nárok historického národa na vlastní státnost. Proto se v Maďarsku mohl Košut (Kossuth) stát národním hrdinou, zatímco Frič zůstal v českém prostředí osamoceným podivínem.

Na tomto místě se ještě jednou, v širším kontextu, vrátíme k novému mytologizování T. G. Masaryka. Zatímco předchozí generace v něm spatřovala spíše "tatíčka národa" než prezidenta Republiky a svobodného státu, interpretovala ho polistopadová hradní skupina ve smyslu jakési kosmopolitní "mravní autority". Obojí interpretace ho de-politizovaly, vznik ČSR přestal mít emancipační, národně-politický kontext a stále více se posouval do roviny eticko-filozofické. Masarykův etický rozměr politiky, jeho mravní imperativ přitom nebyl postaven nad reálně existující politicko-hospodářský komplex Západu, nýbrž přímo do něj integrován jako jeho nedílná, imanentní a věčná součást. Tím ovšem přestal být korektorem panujícího systému, jak ho chápal Masaryk, ale stal se naopak jeho nástrojem.

Epilog

28. říjen znamenal státoprávní naplnění myšlenky česko-slovenské kulturní a následně i politické vzájemnosti. Její konkrétní aplikace formou I. republiky dozajista nebyla dokonalá a vykazovala mnohé deficity, ale v kontextu tehdejší doby se uskutečnila v duchu ideálů práva, občanské eovnosli a participace. Idea československá byla již od dob Kollára, Šafaříka a dalších spjata s hodnotami humanity a tedy s osudem civilizace jako takové. Zůstaneme jí věrni? Budeme mít odvahu a sílu oprášit ji od povrchního nánosu mainstreamových frází a vrátit ji ze slavnostních řečí do reálné politiky?

Na konci roku 1992 jsme roztrhli odkaz 28. října, tentokráte sami, dobrovolně. Důvody tohoto historického debaklu jsou různé: egoismus spojený s vidinou lukrativních prebend ve vlastním rajónu, neschopnost diferencovat, deficity ve státoprávním povědomí a politické kultuře jako takové, a především nekritický, naivní obraz Západu. V duchu nešťastné národní tradice jsme opět spoléhali na vnější autoritu, která nám ukáže, kudy se ubírat. Logickým důsledkem byla abdikace na národní "politickou politiku", která by byla schopna rozpoznat nadčasovou hodnotu česko-slovenské státnosti a podle toho stanovit vnitro- i zahraničněpolitické priority.

Věrnost myšlence česko-slovenské politické vzájemnosti, odkazu 28. října nás vyzývá k reflexi jak na vnitro-, tak i zahraničněpolitické rovině. Přitom je potřeba zdůraznit následující.

Národní otázka je v Masarykově smyslu otázkou sociální a tedy vysoce politickou, jeho odpověď byl společensko-politický program, který TGM nazval socializující demokracie. Nynější česká, slovenská a evropská realita potvrzuje aktuálnost jeho ,národního programu' jako snad nikdy předtím od roku 1945. V něm nešlo a nejde o "mravní ideál", o etiku, ale o politicko-ekonomickou, tedy systémovou otázku.

Stejná zásada platí i v oblasti zahraničně-politické. Česko i Slovensko jsou členy Severoatlantické aliance a Evropské unie, ale Masaryk by zcela jistě položil otázku, zda texty smluv a činy / aktivity těchto organizací korespondují s ideály 28. října a politickou intencí tehdejších aktérů. Je NATO spolkem stojícím na demokratickém a právním základě a hájícím mír? Organizací, která respektuje a podporuje mezinárodní právo, civilizační poslání OSN a univerzální zásadu nedotknutelnosti lidské důstojnosti? A je bruselská EUropa Masarykovou Evropou?

Přinejmenším o tom lze pochybovat. Současná politická strategie a vojenská praxe aliance striktně odporují humanitnímu odkazu zakladatelů Československé republiky, která stála na předním místě v budování mezinárodních vztahů založených na vzájemném respektu a důvěře. Byl to právě tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš, který se aktivně podílel na vzniku Společnosti národů a vyvíjel diplomatické úsilí v duchu míru a kolektivní bezpečnosti. Ale ani zahraničně-politická koncepce Unie neodpovídá ,pozitivní tradici státnosti české a československé', její doktrína je de facto totožná se strategií NAT013.

Poslední věty patří těm, kteří platí za zdánlivé politické protiklady, kteří se stali oběťmi buď pozitivní, nebo negativní manipulace a které jsme úvodem citovali. Dalo by se říci, že se oba dva, Beneš i Hlinka, stali oběťmi nepolitického, ahistorického, vysoce účelového a tedy destruktivního přístupu k problémům česko-slovenské státnosti. Tento postoj je nutné revidovat. Jejich úvodem citovaná slova přinejmenším naznačují, že je nejen možný, ale přímo i žádaný přístup jiný - konstruktivní. Doufejme, že tento sborník k němu přispěje.

Redakční poznámka: Andrej Hlinka (1864 - 1938), slovenský vlastenecký kněz, dlouholetý zastánce idejí československé vzájemnosti, signatář Martinské deklarace, stal se po roce 1918 odpůrcem údajného pražského centralismu.

Poznámky

1 Rozhovor

2 Jako zástupné příklady kritického zhodnocení polistopadového vývoje srovnej Bělohradský,Václav... (et al.): Kritika depolitizovaného rozumu: úvahy (nejen) o nové normalizaci, nakl. Grimmus, 2010; Boček, Jaroslav: Hry s českou otázkou, Melantrich, Všeň, 1997; Polreich, Miroslav: Utajená zákulisi. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata, nakl. Petrklíč, Praha, 2009

3 Zcela jiný pohled na E. Beneše, který se zároveň zabývá deficity v české národní sebereflexi, viz v: Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, edice Obzor I nakl. Prostor, Praha, 2000

4 Srovnej Lisabonská smlouva (LS), konsolidovaný text, 2008

5 Paradoxně se stalo rozdělení ČSFR v podstatě jediným aktivním, bohužel v negativním smyslu autentickým státně-politickým činem zásadního významu polistopadové reprezentace.

6 Pozitivní výjimky, samozřejmě s různými akcenty a vycházejíc z rozdílných ideových pozic,

doposud představovali Jiří Dienstbier starší, Jan Kavan a Václav Klaus; Miloš Zeman je zvláštní. bezesporu nesmírně zajímavý případ talentovaného, emocionálního politika s často rozporuplnými postoji, nicméně se smyslem pro diplomacii. O ní, její historii a o úloze Čechů

v mezinárodní politice srovnej m. j. KAVAN, Jan. I MATĚJKA, Zdeněk. I ORT, Alexandr. Diplomacie, nakl. Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2008

7 Příklad: ještě i 21 roků po vzniku samostatné ČR nejsme schopni naši zemi ve sportu i jiných odvětvích důstojně prezentovat pod jednoslovným geografickým názvem jak to běžně činí jiní. ale třeba pod anglickým přídavným jménem ,Czech'. Diletantizmus, s jakým byla diskuse na toto téma vedena, korespondoval s politickou katastrofou tzv. česko - slovenské pomlčkové války.

8 Oficiální prezentaci strany Moravané viz: http://www.moravane.cz/

9 K žlutočervené tzv. moravské vlajce a její propagaci stranou Moravané viz: http://vlajka.moravy.eu

10 Odborné stanovisko k moravské vlajce viz: RŮŽEK, Vladimír. Několik poznámek k moravskému praporu; Vexilologie. Zpravodaj české vexilologické společnosti, č. 169, září 2013, str. 3325-3331

11 Text apelu Moravský sněm proti státoprávnímu spojení českých zemí, v: Dějiny české politiky v dokumentech, vybral Zdeněk Veselý, nakl. Professional Publishing, Praha, 2005, str. 95-99

12 Viz na : http://zpravy.idnes.cz/zastupitele-se-vyslovili-pro-risskeho-orla-fzu-/domaci.aspx ? c=A010621_164330_ brno_zpravy-dmk

13 Viz Lisabonská smlouva, Hlava V, kap. 2: Zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice, str. 44-60

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., Prof. PhDr. J. Hroch, CSc. a kol. „Věrni zůstaneme. K 100 výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa“, str. 215-216