České národní listy

Dokument k článku "Odsun nebo Vertreibung? Odsun!", dokument č.11

11. O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

„…Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

…Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce…

Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků"…

 Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost. (4 Za pozornost stojí, že současná spolková ústava německá - "základní zákon" neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech se zabezpečila mezinárodními smlouvami nadstandardně v porovnání k jiným menšinám a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z r. 1992.

5 Viz k tomu podrobněji L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného, Orbis, Praha, 1935. Autor se opírá např. o práce V. J. Kohlera: Notwehr und Neutralitat, in Zeitschtift für Völkerrecht svazek VIII F 1914, K. 5trupp: Das internationale Landkriegsrecht, Heinrich Rogge: Nationale Friedenspolitik, Berlín, 1934.)

Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, které zdůvodňovalo vedení útočných válek a nahrazovalo platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o "Vollkulturvolku", národu plném kultury, jímž podle nich bylo Německo, které má veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala další teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní "rasový čistý národ". Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů F. M. Arndta, který ve svých "Fantaziích o budoucích německých ústavách" (1815-1816) zdůrazňoval význam čistoty německé krve, jako skutečnost, která činí legitimním nárok rasově čistého národa k světovému panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle slov Hitlera "rasu středem veškerého života". Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce, žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.) a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoliv, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika Carl Schmitta určena národnostně a zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to zájmem mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ - panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anschlussu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce k dokončení vnitřního rozložení Československa. A. Hitler v provolání k Němcům z 15. 3. 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky R. Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po "konečném vyřešení židovské otázky" a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa v duchu těchto teoretických a politických koncepcí.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23.6. 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací celého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z r. 1940 se do Německa "vrátilo" 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných "spojeneckých států" - z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci - také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z jiných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet obyvatelstva různé národnosti a původu byl "přesídlen" Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem, bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.6

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali ať společně nebo jednotlivě na odhalované zločiny uskutečňované Německem, jež se příčily i všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku Krymské konference tří států z 11. 2. 1945 se uvádělo: "Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže…

Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby si zvolily kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli.

Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu č. 33 Sb. z 2.8. 1945 o úpravě československého státního občanstVí osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem republiky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.8

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanstVí, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938 a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanstvÍ. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret o obnově právního pořádku č. 11/1944 Sb.

Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstVa jako aktu mezinárodního práva svým obsahem směřovalo vůči skupině, která žila nebo pohybovala se na území Československa. Transfer zasahoval z tohoto hlediska německé obyvatelstvo bez jakéhokoliv rozlišení, i když nepochybně byly všechny státy povinny přispět k potrestání válečných zločinců ve smyslu přijatých spojeneckých rozhodnutí.

Realizace tohoto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k československému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům a to i za přispění německých antifašistů.(8 Viz k tomu blíže V Pavlíček: O dekretech prezidenta republiky. in Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV Praha. 2. vydání, Praha 1996.)

 Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Transfer německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000