České národní listy

…a do konce hodiny jsem musela klečet. Abych prý si uvědomila, že jsme Německá říše a že musím mluvit německy

Dva hoši z mé třídy, byli to Němci, kteří chodili do naší české školy, přestali do školy chodit. Zapomněla jsem říci, že v Šanově byla škola česká i německá, každá měla svoji budovu zvlášť. I do Sokola přestaly německé děti chodit jenom proto, že to byla česká organizace.  Tenkrát jsem nechápala, proč se začali po návštěvě Henleina Němci od nás odtahovat.

Pak přišel říjen 1938 a jednoho rána místo českých vojáků bylo všude plno německého vojska. Vykoupili všechny obchody. Nebylo divu, vždyť za jednu marku bylo 10 korun. Na nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou rozdávali němečtí vojáci zdarma eintopf, jako by čeští Němci někdy trpěli hlady. Ti tam chodili s nádobami a doma tím krmili dobytek.

Tatínek se z vojny nevracel, ačkoliv ti, kteří žili v pohraničí, byli propuštěni. Otec hledal pro nás nový domov ve vnitrozemí.  Nevracel se také proto, že by ho Němci zavřeli.  Byl totiž politicky činný v sociálnědemokratické straně. Maminka celý den pálila různé knihy a dokumentaci. Byli jsme však velmi chudá rodina, i s babičkou bylo nás šest osob. Otec byl ve velmi těžké situaci. Pracoval u zedníků v Brně a hledal místo pro nás, kam by nás přestěhoval.

Já jsem nechodila do školy, neboť česká byla zrušena a do německé mě matka odmítla posílat. Jenže pod hrozbou německých četníků, že jsem povinna chodit do školy, jsem od konce října začala chodit do německé školy. Byla jsem jediná Češka ve třídě.  Cítila jsem denně nenávist jak spolužáků, tak učitelů, pro které jsem byla „böhmische Luder – bömische Sau.“ Vzpomínám si, jak se při nějaké oslavě hrála německá hymna. Poslušně jsem stála v pozoru, ale učitelka mě zfackovala, chytla mi ruku a zvedla ji, že se tak stojí, když hrají hymnu.

Další zážitek mám z hodiny náboženství Byla jsem vyvolána a já na otázku odpověděla česky. Pan farář mě vzteky zmrskal rákoskou přes dlaně a do konce hodiny jsem musela klečet. Abych prý si uvědomila, že jsme Německá říše a že musím mluvit německy. S pláčem jsem mu připomněla, že přece učil na české škole a každou druhou neděli jsem chodili do kostela, kde kázal česky, takže mi rozumí, a že ještě dost německy neumím.

Při cestě ze školy mě zastavovali dospělí a ptali se, kdy se vrátí otec. Všichni se už vrátili a kde je on? Odpovídala jsem vždy stejně, že nic nevím. Od maminky jsem věděla, že by ho zavřeli, kdyby se vrátil.

Odstěhovali jsem se až koncem ledna 1939. Bydleli jsme na samotě u lesa v osadě Krhov. Do školy jsem chodila ¾ hodiny do Hrstovic. Otec pracoval v Brně a domů jezdíval na kole, a to ne každou neděli.

Zakrátko nato, co jsem začala chodit konečně zas do české školy, přišel nešťastný den, 15. březen, který se mně nezapomenutelně vryl do paměti. Pan učitel nám ráno oznámil: „Děti, od dnešního dne již nejsme Československá republika. Jsme německým Protektorátem Čechy a Morava.“ Byla to tak strašná rána, že jsem se hlasitě rozplakala a nemohla se zklidnit. Pan učitel se mě ptal, co se mi stalo. S pláčem jsem mu vyprávěla, že jsme před Němci utíkali a teď nám budou zase poroučet.On mě uklidňoval, , hladil po vlasech, že jsem prý ještě malá a že se určitě dočkám, že budeme zase Československo.

Zjara roku 1941 jsme se odstěhovali do Brna. Otci pomohl jeho přítel najít byt i zaměstnání u dráhy jako topič na lokomotivě. Pak (nevíme už kdy, snad 1943-44) dostal otec předvolání do wehrmachtu – že je odveden na frontu. Ta hrůza pro celou naši rodinu. Otec běhal po úřadech, že musí jít o omyl. Oni však tvrdili, že je ze Sudet, a to prý je ten důvod.

Nakonec otce zachránilo potvrzení o optování, což znamená, že je české národnosti. No a tento důležitý kousek papíru nám zachránil tatínka.

Ludmila Hubáčková, tehdy Šanov