Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oběť germanizace - Lužičtí Srbové XI

27. 6. 2019

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

Po skončení druhé světové války vznikly rozporuplné podmínky. Na jedné straně genocidní útisk přestal, nacistický stát byl poražen, rozhodně se na území NDR jednalo s lužickým lidem lépe než předtím. Současně však Lužičtí Srbové zjistili, že vítězné mocnosti nedbají ani jeho sedmi memorand, žádajících autonomii pod mezinárodní kontrolou, případně volné připojení k Československu. Na západní mocnosti působil tak zvaný zeměpisný omyl. Když se stanovila hranice na Odře a Nise, výhodná pro Polsko, domnívali se zástupci uvedených mocností, že jde o linii po řece Nise, vytékající z Kladska.  Poláci stanuli na hranicích Nisy, vytékající ze severních Čech. Bylo z toho jisté rozčarování a Polsko již nemělo odvahu žádat připojení Lužice ke svému státu.  Západu se již nechtělo dále ustupovat a rozšiřovat územní ztráty Německa.

 

V českých zemích sice vlastenecké a levicové organizace manifestovaly za lužickosrbskou suverenitu, za samosprávu či za připojení k ČSR. Mnohasettisícová  demonstrace však na západní mocnosti dojem neučinila. Také stanovisko prezidenta E. Beneše nebylo tak jednoznačné. Demokratickému veřejnému mínění nechtěl otevřeně čelit, ale vyslovil obavu, že připojením Horní a Dolní Lužice by československý stát získal i značný počet německého obyvatelstva a vznikla by znova menšinová otázka. V odhadech se uvádělo, že by se do našeho státu včlenilo nejméně 350 000 Němců a u nich by z mezinárodních důvodů neprošel transfer.  Navíc se prezident obával, že toto území nebylo součástí našeho pohraničí a v budoucnu, až Německo zase zesílí, mohlo by prosazovat návrat, mohlo by opět podněcovat německou menšinu k nespokojenosti a Beneš nechtěl již znovu prožít situaci spjatou s mnichovským diktátem. Sovětský svaz byl zase přesvědčen, že ve své okupační zóně nehrozí Lužickým Srbům žádná germanizace. I NDR vzala na sebe úvazky v tomto smyslu.

 

Češi podporovali národní identitu Lužických Srbů a vycházeli z vlastního kolektivního vědomí a opírali se o tradice společného státu, který trval tři sta let, až do roku 1635. Budyšínsko přidružili čeští panovníci v roce 1319, Zhořelecko v roce 1329 a v roce 1346 také Labaň a Žitavsko. Dnešní doba, naplněná mnohočetným, někdy i sobeckým, individualismem, již kolektivní cítění ve prospěch Lužických Srbů příliš nepociťuje, opět to jsou jen vlastenecké organizace a levicově orientovaná část české veřejnosti, mající zájem o lužickosrbskou problematiku.

 

Do nostalgických úvah patří také rozbor situace po první světové válce. Pro malé národy není nikdy u mocných velké pochopení. Ani světová revoluce 1914-1918 nepřinesla Lužickým Srbům národní osvobození a suverenitu, i když císařský režim v Německu padl, stejně jako carský režim v Rusku a císařství v Rakousko-Uhersku. Česká politická delegace na pařížských mírových jednáních opakovaně a vehementně prosazovala řešení lužickosrbské otázky. V československé delegaci byli dokonce zařazeni i dva Lužičtí Srbové, Arnošt Bart a Jan Bryl, ale ani tento diplomatický krok nepomohl k vytvoření zvláštního statutu Lužice. Touha po spojení dvou západoslovanských národů nedošla naplnění.  Polsko bylo v té době od Lužice přece jen vzdálenější a ve versailleské smlouvě  nebyl žádný závazek ve smyslu práva Srbů na sebeurčení. Příliš obecná formulace liberální demokracie o zacházení s menšinami byla v Německu podmiňována politikou vlády nových států k německým menšinám na jejich území. Přitom se německé menšiny v Polsku i v ČSR chovaly agresivně. Již tehdy němečtí nacionalisticky orientovaní publicisté tvrdili, značně nadsazeně, že připojení Lužických Srbů k Československu by znamenalo podmanění jednoho milionu Němců. Když v roce 1938 A. Hitler zabral české pohraničí vykrajoval přepečlivě každou osadu s několika německými rodinami z českého území, aby ji mohl připojit k německému státu, dokonce zabral i 443 obcí s českou většinou a již tím porušil mnichovskou dohodu. I v Německu se měřilo dvojím metrem, jinak panskému národu, jinak malému slovanskému etniku.

Pokračování

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář