Sokolstvo
Sokolstvo
A. Krejčí
Nejmocnější tělovýchovnou organisací v Československu jest SOKOL. V roce 1938 čítal celkem 642 093 členů, kteří byli sdruženi v tělocvičných jednotách a tyto opět v 52 župách. Byl tedy každý čtrnáctý obyvatel Československa Sokolem.
Pojmenování „SOKOL" jest symbolické. Sokol jest statečný pták, který létá vysoko. Podobně i Sokolové se vyznačovali statečností a jejich snažení směřovalo vždy k vyšším cílům, k cílům národním a všelidským. V době vzniku českých tělocvičných jednot bojovali Jihoslované o svobodu. Obdiv k jihoslovanským hrdinům-sokolům měl také vliv na pojmenování nového tělovýchovného spolku.
První sokolská jednota byla založena v Praze 16. února 1862 na popud mladého doktora filosofie Miroslava Tyrše. U kolébky Sokola byli vynikající mužové národa, jmenovitě věhlasný fysiolog Jan Ev. Purkyně, politikové Julius a Eduard Grégrové, publicista Josef Barák, básník F. L. Čelakovský atd. Tito způsobili, že Sokol se stal nositelem idejí, které prudce vzplanuly tehdy nejen v českém národě, nýbrž v celé Evropě, a byly vyjádřeny heslem: rovnost, volnost, bratrství. Sokol ještě dodal: láska k vlasti.
Prvním náčelníkem byl dr. Miroslav Tyrš, který vypracoval tělocvičnou soustavu a názvosloví. V komisi pro názvosloví byl básník K. J. Erben. Prvním starostou byl Jindřich Fügner, který za celé své jmění vystavěl pro Sokolstvo v Praze tělocvičnu.
Členové Sokola byli mezi sebou bratřími a sestrami a oslovovali se bratře a sestro. V tehdejší době přísného kastovnictví to byl čin téměř revoluční a jistě velkolepý čin demokratický.
Barákův sokolský pozdrav „Nazdar" zobecněl v národě. Na malebný sokolský kroj měl vliv proslulý malíř Mánes. Sokol byl ve styku s předními výtvarnými umělci (generace Národního divadla). Byli to Mánes, Ženíšek, Hynais, Aleš, Brožík, Čermák, Chittusi, Schnirch a Myslbek.
V roce 1882 byl konán první „Všesokolský sleť* a od té doby počal ustavičný vzestup organisace co do počtu členstva, ale i pokud se tyče rozšiřování a prohlubování tělovýchovné činnosti a ideové základny. Ani tuhá persekuce rakouské vlády nemohla vzestup zabrzditi. Všesokolské slety v Praze se staly celonárodními svátky a přivábily do Prahy i mnoho hostí z celé Evropy i Ameriky, kteří nemohli odepříti uznání mohutné a ukázněné organisací i výkonům tělocvičným.
Hluboké národní cítění Sokolů nemělo nic společného s národní nesnášelivostí. Vlastenectví jim znamenalo poctivou práci pro dobro všeho lidstva. To také působilo rozšíření Sokola i za hranice státu. Sokol byl založen v Rusku, u Slovinců, Chorvatů, v Srbsku a v Polsku.
V roce 1908 byl založen Svaz slovanského Sokolstva se sídlem v Praze. Sokolstvo vždy posilovalo vědomí všeslovanské sounáležitosti.
Poslední (desátý) Všesokolský slet byl konán v Praze 1938. Tehdy již visel nad Evropou těžký mrak nacismu a Čechové očekávali, kdy s něho sjede prvý strašlivý blesk, který jistě stihne Československo. Stalo se to 15. března 1939.
Německý nacismus pěstoval také tělesnou výchovu, ale ta mu byla prostředkem k dosažení síly, potřebné k vládě nad jinými národy.
Sokol, který se stal stráží národní svobody, a byl jmenován národním vojskem nebo Tyršovými šiky, měl tedy poměr k nacismu naprosto odmítavý. Důsledky se brzy dostavily a nastala persekuce. Podle předem připravených seznamů byli zatýkáni činovníci jednot, žup a ústředních sborů České obce sokolské. Záhy došlo i na prosté členy. Všichni byli terčem nacistické nenávisti. Mnozí byli popraveni, jiní byli odvezeni do koncentračních táborů, kde jich mnoho zemřelo. Dnes ještě není možno předložití podrobná čísla, protože organisace byla rozvrácena a spisový materiál zničen.
Dne 12. dubna 1941 byla činnost Obce sokolské zastavena a po půl roce, dne 11. října 1941 byl Sokol rozpuštěn. Sokolský majetek byl zabaven. Jeho hodnota činila v Praze 115 586000 K, v okolí Prahy 12 623 200 K. Na celém statním území není prozatím možno hodnotu zabaveného majetku přesně zjistiti.
Nacisté však Sokolu nemohli zabaviti věrnost k národním a všelidským ideálům. Sokol jim zůstal věren a bude v tom smyslu pracovati i v budoucnosti.
Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf