Čas boje o český jazyk 4
Čas boje o český jazyk 4
Chebáci měli lidový sněm za sebou. Úřady jej mohly zakázat. ale ne rozrajtovat. Přece se konal. že by v lidovém duchu? Roznesl zostření národnostního boje do daleka. Cheb dostával četné souhlasné telegramy.
František Ladislav Rieger navštívil Badeniho. Jednali o vyrovnání. Nad návrhem na změnu volebních obvodů nebyl Badeni nadšen. Rieger chtěl přizvat i staročechy a docílit sjednocení v Čechách. Pak byl přijat císařem, ani monarcha neměl pro jeho návrhy pochopení, ale přál si docílit vyrovnání co nejdříve.
Chebská městská rada se rozhodla protestovat přímo u císaře, kam vypravila deputaci. aby předala proklamaci a doklady o násilnostech.
Vládní tisk psal, že sněm němectví v Čechách neprospěl a za to byl šovinisty označován za největší lháře.
Na události však nejvíce doplatila malá chebská česká menšina. Jestliže v roce 1881, když byla zakládána v Chebu Česká beseda, se na listinu podepsalo asi 800 lidí, nejen Čechů, ale i Němců a spolek měl kolem 300 členů, teď se všichni egerlendři obrátili proti nim.
V tisku se začaly objevovat výzvy k vyhnání Čechů z německy mluvících oblastí. České Národní listy psaly, že v německých jazykových oblastech neprojde den, aby nebyly páchány násilnosti na českém obyvatelstvu. Poukazovaly na to, jak mírná je exekutiva, pokud se jedná o provinivšího se Němce, ale proti jiným národnostem dovedou použít moc. Vyličovaly, jak je prováděn bojkot proti Čechům. To se týkalo i úředníků ve státní službě, pokud byli českého původu. Z chebského gymnasia musili odejít čeští profesoři. Všude čeští zaměstnanci dostávali výpovědi, nejen z práce, ale i z bytů. Majitelé domů dostávali pokyny, aby v domě nesnesli Čecha. Totéž se dělo i v jiných místech českého pohraničí. Chebské noviny přinesly následující článek: VÝPOVĚĎ
"Když Češi věří, že to Němci s hospodářským bojem nemysli vážně, tak budou zklamáni. K soudu došlo mnoho výpovědí českým rodinám. Doufejme, že žádný pan domácí nezůstane zpátky a postaví se jako muž v národnostním boji. Kdo tak neučiní, bude na něj pohlíženo jako na zrádce a nesmí se divit, že bude postaven na pranýř a bude sociálně bojkotován. Polovičatosti nesmějí být trpěny."
V té době zanikla nejen Česká beseda, ale i malá chebská česká menšina. Byla vypuzena nenávistí a hospodářským nátlakem. Několika stům českých lidí nezbývalo než město na západní hranici jejich země opustit. Dokonce byla napadána i smíšená manželství.
V Egerer Zeitungu najdeme i tři "Prohlášení"z té doby. Pan Czapek se ohání tím, že měl německé školy a jeho strýc byl v Chebu děkanem. Pan Jílek, původem z Křimic, sládek v měšťanském pivovaře, že už jediného Čecha, kterého zaměstnával, vyhodil a že vždycky pracoval jen v německých oblastech a ať si každý na něho posvítí, jaký je Němec. Pan Johan Kodl, lakýrník a písmomalíř prohlašoval, že se vyučil u německých mistrů, nestýká se s Čechy a rodinu vychovává německy. Tak si někteří čeští lidé musili zradou zachraňovat vlastní kůži.
Mosteckým uhlobaronům bylo vyčítáno, že dávají chleba českým dělníkům.
Německé noviny zatím denně přinášely zprávy o ukrutnostech Čechů. Typu: "Český dvouocasý lev řve a ozbrojuje se klacky, kameny a noži. Ušlechtilá německá krev teče proudem. Msta za nevinné oběti. Voláme po válce na nože a boji bez slitování. My proti tomuto ksindlu bojujeme čestně a udatně, hrud proti hrudi. Naší nejlepší zbraní je vyhladovění českých pracovních batalionů, které našly práci v německých župách. Docílit, aby Češi stáli ještě na nižším postavení. Pryč s nimi z našich měst, pryč z německé mzdy." Jiná výzva: "Vyhladovět Čechy a koš plný chleba pověsit hodně vysoko, aby odtáhli, hnát je do Čech. Každý falešný soucit je kopáním vlastního hrobu. Nechceme umřít ani chcípnout, proto vzhůru k obraně."
Útoky postihly i chebského hejtmarta von Stadlera. I on dostal v Chebu výpověď z bytu a musil se přestěhovat do Františkových Lázní a když přišel do některé chebské hospody, nedostal ani najíst, ani pivo.
V chebských hospodách četníci zabavili několik tabulek zakazujících mluvit česky. Jedna byla zvlášť povedená: "Pro Čechy žádné pivo, žádné přátelské slovo, každý Čech bez piva a odpovědi musí pryč!" Jiná: Čechům nebude přineseno žádné pivo, také zde nebudou mluvit! Heii, Heil...
Olej do ohně přilévaly noviny zprávami o útocích Čechů na Němce v převážně českých městech. Jako o bouřích v Plzni, kde 18. srpna došlo ke rvačce s německými studenty, bylo rozbito 1 000 až 1200 okenních tabulek a když to strážnici nezvládli, muselo rychlým krokem přijít vojsko. Takových zpráv z různých míst bylo více.
Kraválem, rvačkou a zraněnými skončil výlet vzdělávacího spolku z Hostomic do pohraničí. Mnohé srážky končily řadou zranění. Nenávist se přenesla i do Saska. Když v Žitavě jakýsi opozdilec chtěl na poslední chvíli chytit vlak a zeptali se jej kam jede, odpověděl česky, že do Liberce. Nechali ho čekat do příštího vlaku, aby si to rozmyslel, jak se Liberec jmenuje německy.
V této době teroru musili z pohraničí odcházet i čeští lidé, kteří se zde narodili i ti kteří zde žili už dlouhá léta.
V sobotu 21. srpna 1897 došlo ke střetu na pražském předměstí v Plzni. Byla tam vytlučena okna školy německého spolku. Školník musil utéci přes zeď. Starý hejtman byl odvolán a přišel nový. Vojsko obsadilo domy na přístupových cestách od uhelné pánve, odkud byl očekáván příchod horníků. Uzavřeny byly hotely Plzeňský a Německý dům. Všechny německé podniky musely být hlídány vojskem. Přišli pěšáci a přiklusali dragouni. Horníci, kteří nemohli postupovat dále, leželi v polích s ostatními dělníky. Situace byla na bajonety. Večer byly znovu kravály u německé školy, zasáhlo tam vojsko. V Líních se bouřili horníci. Neklid byl i v tkalcovně Simon v Dobřanech, tam zasáhla pěchota, myslivci i dragouni, byly slyšet detonace salv.
Volkstag (Lidový sněm) v Aši byl svolán na neděli 22. srpna. O jeho svolání se zasloužil vydavatel tamního Ascher Zeitung, Carl Tins. Jako v Chebu i tam byl zakázán. Nepřekvapilo to, byl docílen pravý opak. Manifestace byla připravena velkolepě.
Už v sobotu byla ve městě slavnostní nálada, ale vlaky přivezly 14 četníků a policistů, nejvíce z českých oblastí. Když v sobotu večer přijeli na ašské dolní nádraží, očekávalo je několik učitelů se školními dětmi a přivítali je hajlováním a voláním: "Lumpen , Lumpen, Heil Wilhelm, Heil Bismarck!". Cestou do města slyšeli zpívat Stráž na Rýně a z vikýře jednoho domu jim do pochodu troubili "Lumpen, Lumpen…“
Starosta Schindler žádal jejich odvolaní. Nepomohla ani jednání mezi zástupci města a vedoucími státních úřadů Dudkem a z Prahy dorazivším radou místodržitelství Müllerem. Ze vzdálených oblastí Čech přijížděli pozvaní hosté a na ulicích byly prodávány odznaky slavnosti. Večer už skoro všichni nosili chrpy.
Josef Řehka
