Božena Němcová bez pomluv a senzací, přesto úchvatná, milující, trpící 3
Božena Němcová bez pomluv a senzací přesto úchvatná milující trpící 3
Marie Neudorflová
Pozdravená, rozkvetlá do plné krásy svých 23 let, se 8. února 1843 účastnila prvního českého plesu. Svou krásou, jednoduchostí, oduševnělou ušlechtilostí vzbudila obecnou pozornost. Medici Josef Čejka a Václav Nebeský se stali jejími prvními přáteli. Na společenských setkáváních i na výletech do Šárky v ní svým vyprávěním o české historii, o svých literárních plánech probudili nadšení a opojení nikdy v životě nepoznané. Hodiny poslouchala Nebeského plány na rozvoj české literatury, národa a jeho poslání. Nebeský ji inspiroval, aby složila svou slavnou báseň „Ženy české, matky české“. Zdokonalovala svou češtinu. Začala psát a v časopisech uveřejňovat napřed pohádky, k čemuž ji přesvědčil Čejka, pak povídky, obrázky ze života lidí, tak jak se jí vryly do paměti na různých pobytech. Toto byly aspekty života Němcové, které trvale zakořenily v její duši, citech, tvorbě. Vzhledem k tomu, že byla neobvykle krásná, výjimečně inteligentní, kultivovaná a dobrá, muselo v Praze přijít to, co ona jako lásku a souznění duší cítila. Možná to i láska byla, dokonce čtyřikrát, možná s výjimkou Jurenky. Do chvíle, kdy ji Nebeský okouzloval svým idealismem, láskou k českému národu a plány k přispění jeho rozvoje, nevěděla, co to je skutečné milostné vzplanutí. Rozumí tomu dnes vůbec mladší ženy? Chápou to lidé v kultuře? Jsou vůbec schopni rozumět tomu, jak trpěla její hluboká duše a emoce? Snad alespoň chápou, jak manželství s Němcem bylo nespravedlivé, nezasloužené, pudové, postrádající z jeho strany úctu k hlubším dimenzím duše své ženy. Měli by tomu rozumět, neboť i v posledních desetiletích se věnuje také nepatrně pozornosti rozvoji duševní, mravní a emocionální dospělosti mladých lidí s neblahými důsledky. Kdyby ale rozuměli, museli by přistupovat k milostnému životu Němcové úplně jinak, s větším důrazem na širší souvislosti, v nichž emocionální a určitá mravní prázdnota jejího muže a na druhé straně její láska k českému národu, k jeho historii, kultuře, tragickému osudu, hrály hlavní roli. Měla v sobě zakořeněnou hlubokou víru, že existují cesty k nápravě.
Postupně přilnula k Nebeskému svou vznětlivou a naivní duší. Byl jí oporou v její začínající tvorbě, zakořenil v ní víru, že nesmí promarnit své unikátní nadání, schopnosti. Jejich vztah budil veřejné pohoršení i hněv jejího manžela. Pro ni i Nebeského byl ale v té době jejich vztah svatý. Nebeský však věděl, že vztah nemá budoucnost a rozhodl se dostudovat ve Vídni. Po jeho odchodu byla Němcová několik měsíců nemocná a její léčby se ujal opět doktor Čejka – léčil ji četbou, rozpravami, uměním, povzbuzoval ji, aby psala. Stopy vztahu Němcové a Nebeského se táhnou celým jejich životem. Když začala vydávat prvních sedm svazečků českých pohádek, Karel Jaromír Erben byl ohromen její úžasnou fantazií. V té době přijala literární jméno Božena. Ještě třikrát vzplanuly její bolavé emoce v marné touze po trvalém duševním a emocionálním souznění, po opoře. Vystřízlivění byla vždy hluboce zraňující, pro ni nepochopitelná. Ano byla naivní a nevěrná. Ale byla také krutě rodinou i manželem zrazená hned v zárodku svého nevinného ženství, ideálů, budoucnosti.
V Praze byla Němcová svým půvabem, laskavostí a inteligencí zjevením. Spřátelila se se sestrami Rottovými, Johankou a Sofií, budoucími spisovatelkami Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou. Navštěvovala Johanku v době nejhorší, po smrti její dcerušky Boženy, kdy už nechtěla žít. Obě po měsíce Johanku přesvědčovaly, že se musí zotavit a vzhledem k jejímu nadání, které u ní bylo patrné od dětství, stát se českou spisovatelkou. Podařilo se. Němcová se spřátelila s řadou významných rodin, měla přátele jak mezi ženami tak muži. A začala horlivě psát. Její skromný příjem byl pro rodinu čím dál důležitější, neboť statečný a hrdý Němec měl stále problémy s vládou a nejhorší přišlo po poražené revoluci 1848 a po pohřbu Karla Havlíčka, kterého se Němcovi ostentativně zúčastnili.
Asi opravdu neuměla hospodařit tak, jak bylo potřeba, ale nikdo ji tomu nenaučil a peněz bylo čím dál méně. Chtěla, aby si lidé byli bratry a sestrami a tak se sama chovala. Nedovedla si představit hloubku bídy, do které padala. Byla téměř ráda, když byl v r. 1845 Němec přeložen mimo Prahu, ale netušila jak často bude překládán. Největší starost měla o děti, o jejich vzdělání. Nejhorší pro ni bylo, že v některých místech, například v Liberci, musely děti do německých škol, neboť české v nich nebyly. Vláda počítala s poněmčením českého národa. Pro děti to byla nehezká zkušenost.
Po odjezdu z Prahy brzy poznala, že tam zanechala daleko více přátel, než se domnívala. A přátel měla hodně, není třeba jim přikládat jiný význam, jak to mnozí, s bujnou fantazií, činí. Stačí číst její hojné dopisy. Těšilo ji, že Tyl i Havlíček ji žádali o příspěvky do Květů, České včely, do Lumíru. Všímala si jak české lidové kultury – kroje, písně, pověsti tak sociálních poměrů na venkově i ve městech. Zmiňovala v dopisech strašnou chudobu většiny lidí, kteří se nikdy dosyta nenajedli a bydlili hůře „než dobytek ve stájích“. „Krvavé slzy by člověk nad tím lidem ronil:“ „Kde je láska křesťanská?“ Ptala se. Kritizovala ale i alkoholismus chudých vrstev a došla k přesvědčení, že tito lidé potřebují vedení, vzdělání, spravedlnost. Policie již v této době rodinu sledovala, což některé přátele odcizovalo. Lidé se báli. Z každého pobytu dovedla vytěžit poklady, které byly reflexí důležitých aspektů venkovského i městského života lidí. Lidé k ní měli důvěru a vyprávěli jí pověsti, příběhy, které ona umělecky přetvářela. Nejvíce dojmů si odnesla z Domažlic.
Od konce 40. let začala chodit do Vídně udání, že se stýká se sedláky, což se na ženu v postavení jejího muže nehodilo a bylo v očích úřadů velkým prohřeškem, zvláště když se Němcová netajila svým češstvím, svým sociálním cítěním, svými názory na spravedlnost a rovnost lidí. Inspiraci pro své sociální názory, víru v rovnost lidí, spravedlnosti a právo na důstojný život nacházela hlavně u kněze Františka Matouše Klácela, který byl církevní hierarchií pronásledován pro svůj příklon k původnímu křesťanství a k osvícenství. Byli dobří přátelé. Ale Klácel občas žárlil na lidi kolem Němcové, nakonec kvůli vládnímu pronásledování odešel do USA. Němec byl překládán z místa na místo a plat mu byl stále snižován. Zvláště po revoluci 1848 byl pronásledován jako tisíce dalších Čechů. Když byl r. 1850 přeložen do zapadlé oblast v Uhrách, Němcová se už odmítala stěhovat a živořila v Praze, kam se vrátila. Ale peníze vydělané psaním na živobytí nestačily, rozprodávala, co se dalo, muž posílal peníze nepravidelně a málo. Děti se jí podařilo umístit po rodinách přátel, přes přátele jim zajistila umístění ve školách, a sama těžce onemocněla. Ujal se jí opět Čejka. Přátelé občas pomohli, ale ona potřebovala pravidelnou pomoc. Když se trochu pozdravila, vydala se na jaře 1851 za mužem do Uher, ale když dostala zprávu, že je Hynek těžce nemocný, okamžitě se vrátila do Prahy. Zemřel jí v náruči.
Zoufalá, osamocená, jen mezi jejími intelektuálními přáteli občas pookřála. Na některé se mohla alespoň občas spolehnout pro ulehčení své bídy, například Staněk, Purkyně, Hanuš, Palacký, Jaroslava Čermáková, Ferdinand Füngerhut, J. V. Frič, hraběnka Kounicová byli pravidelně, ale skromně nápomocni. Jejich víra v hodnotu její tvorby pro ni znamenala téměř vše. Jan Helcelet, přítel z nejbližších, jí psal vroucí dopisy z Brna , což bylo vzpruhou i inspirací jejímu srdci i duši. Syn Karel, který ji dělal nejvíce starostí, se učil v Zaháni zahradníkem, Dora a Jaroslav při svém studiu žili u známých. Němec ji časem začal vyčítat, že málo vydělává a nechtěl přispívat ani na děti. Byla doba, kdy ji nedával nic. Když se hlad, nedostatek spánku a přepracovanost začaly odrážet na jejím vzhledu, Němec ztrácel zábrany a došlo i k horším věcem, i policie musela zasahovat. Její názory o manželství jako takovém byly hodně nelichotivé. Ale čím více Němcová pronikala do kultury, tradic českého národa, úsilí a tím do jeho tragické historie, jakoby by se s ním více a více ztotožňovala, jakoby touha po spravedlnosti spojovala jejich duše.
