Za Kaddáfího se Libye stala vyděděncem dokonce i v arabském světě

Igor Šatrov, Jurij Kondratěv

17. července 2020

Politolog Igor Šatrov a orientalista Kirill Semjonov pohovořili o tom, co kromě západního zásahu vedlo k revoluci a občanské válce v Libyi. Proč našlo zahraniční podněcování živnou půdu, připravilo krvavý boj o vládu a všeobecný chaos.

Příchod Kaddáfího a armády k moci dokázaly po dlouhou dobu stabilizovat  situaci v Libyi, tak jako v jiných zemích, které se zbavily kolonialismu.

Situaci drželi pod kontrolou a zajišťovali správný vývoj velmi vzdělaní lidé, kteří vystudovali v zahraničí. Tak, jak prováděli určité pozitivní reformy v této etapě, měnila se i veřejnost a chápala, že nepotřebuje tvrdou ruku a je sama schopna rozhodovat, kam dávat petrodolary nebo další příjmy.

Jistě, je schopná nebo není, to je otázka. Dnes je vidět, že všechny tyto změny vedly k chaosu.

Ano, jenomže tehdy mnozí věřili, že si mohou nárokovat to, co dostává okolí Kaddáfího. Nedostávali to, ač formálně měli tatáž práva.

Vůdci implantovali své nápady do poměrně stabilního státu, ač v samotných zemích i mezi nimi byly časté nesrovnalosti. Hledali formu soužití.

Samozřejmě. Kaddáfí po všem hledání, snahách o spojení s Egyptem, zvolil svoji vlastní cestu, která ho ve výsledku zavedla do slepé uličky, a to se možná negativně odrazilo i na jeho zdraví. V poslední době jednal skandálně a nechoval se vždy odpovídajícím způsobem.

Jeho jednání samozřejmě provokovalo.

Přirozeně to zhoršilo vztahy Libyjců k němu. Již v osmdesátých letech začal postupně likvidovat své politické protivníky, ač tehdy tajně. Potom začal být tvrdší. Ve vězeních se střílelo a zemřelo tam několik stovek lidí. Jakékoliv formy protestu byly potlačeny.

Libye v arabském světě

Nakonec byla Libye vyděděncem dokonce v arabském světě.

Ano, ve všech bodech. Ačkoliv by Kaddáfí patrně podpořil nějaký islámský směr, ale měl svůj islámský svět, osobní ideologii džamahírije, která nijak nezapadala ani do arabského, ani islámského světa.

Dříve či později musela taková ideologie narazit na slepou uličku a on nechtěl nic měnit. Samozřejmě chtěl začít rozvíjet vztahy se Západem, jenže to jeho postavení jen zhoršilo. Chtěl nejen spolupracovat, ale začal se zabývat jejich vnitřními věcmi, například ve Francii.

Fakticky účinkoval ve volbách francouzského prezidenta.

Ano. Měl i zvláštní vztahy s Berlusconim a mnohými dalšími, a to přirozeně zhoršilo jeho postavení, když začala revoluce a když všichni pochopili, že příliš mnoho ví.

Co se zhoršilo? Mohl se přece stát mostem mezi arabským světem a Západem. Je divné, že to z nějakého důvodu nedokázal využít. Zkusil, ale jaksi zvrátil své cíle. To znamená, že se z velké části stal obětí vlastních ambicí.

Ano. Netýká se to jen jeho. Je to obecně problém mnoha vedoucích činitelů v arabském světě. Výjimkou byl jemenský prezident Saleh, který ve své době odešel, udělal si pauzu na návrat a vrátil se. Sice potom skončil špatně, ale přesto se držel déle a mohl předat vládu nástupci, který je nyní zákonným prezidentem – Abd Rabú Mansúr Hádí.

V Libyi to tak nešlo. Kaddáfího synové se snažili najít způsoby k řešení problému. Zahrávali si s různými skupinami islamistů. Saíd Kaddáfí se zapletl se salafisty i s Muslimským bratrstvem. Dokonce když už začala revoluce, se s nimi pokoušel pracovat, aby pokud možno přešli na stranu jejich otce a aby vytvořili jednotnou frontu pro boj se Západem.

Převzato z Pravda.ru

outsidermedia.cz