České národní listy

Třebaže jsme bydleli od nádraží nedaleko, nebyla to žádná vycházka.

V okolí se stále již střílelo

a dá se říci, že jsme proklouzly obě se štěstím

Otec žil od roku 1930 v Chebu, byl úředníkem u zdejší České záložny, matka byla v domácnosti. Já se narodila čtyři roky před mnichovskými událostmi. Doma se o tomhle všem potom často mluvilo a vzpomínalo. Jde tedy o vylíčení, jak jsem je slýchala od rodičů a bratra. V Chebu žili Češi a Němci odděleně. Pro nás tu byl český obchod, záložna, holič, vše ve státním domě. Naše české divadlo bylo v jedné ze dvou hospod. Zpočátku se dá říci, že soužití mezi námi bylo vcelku dobré. Čím déle ale trvala činnost henleinovců, tím více narůstaly provokace, jitření nálad a potom i násilnosti. Na podzim roku 1938 již v městě byla pro Čechy velmi tíživá situace, troufalost zdejších Němců nebyla už snesitelná. Navíc bratr narukoval do Libé, naštěstí nedaleko Chebu.

Když jsme museli domov opustit, doprovázel mne a maminku otec na nádraží. V kočárku matka vezla nejnutnější věci a nějaké oblečení. Třebaže jsme bydleli od nádraží nedaleko, nebyla to žádná „vycházka“.

V okolí se stále již střílelo a dá se říci, že jsme proklouzly obě se štěstím a oddechly si až ve vagónu.Otec s námi nejel, musel zde ještě zůstat a likvidovat vše, co s provozem České záložny souviselo. V Plzni jsme jen přesedly a pokračovaly v cestě, asyl jsme nalezly u příbuzných na Rokycansku. Tam se nám podařilo přečkat celou dobu války.

V Chebu jsme vlastnili polovinu rodinného domku, koupě se uskutečnila v roce 1933. Jenže po válce jsme se do něho vrátit nemohli. Při náletu na město byl silně poškozen a stal se neobyvatelným.

Marta Samková, tehdy Cheb