České národní listy

Názory poslanců - politiků

V budově parlamentu se 29. září sešla předsednictva poslaneckých klubů stran, které donedávna tvořily vládní koalici. Hovořil hlavně Hodža, vysvětloval a zdůvodňoval postup své vlády i kabinetu generála Syrového. „Nemohli jsme řídit politiku k izolovanému boji, museli jsme vyhovovat vládě francouzské a anglické,“ bylo jeho hlavním argumentem.

Obdobně vystoupil Hodža na následující schůzi koaliční čtyřicítky. Rozpravy v parlamentních místnostech byly poznamenány vědomím, že západní velmoci se snaží o dohodu s Německem za každou cenu. Z Prahy byla téhož dne zaslána všem zastupitelským úřadům depeše žádající informovat vlády, tisk a významné osobnosti, jak rozsáhlé ústupky Československo přislíbilo. Takové oběti se v dějinách neporaženého státu ještě nevymáhaly. Vláda se k nim odhodlala, když zájmy míru povýšila nad bolestné city vlastního lidu. Armáda nemůže opustit pevnosti, dokud nebude stanovena nová hranice, a ta by měla i novému státu zajistit životaschopnost a možnosti obrany. Tento naléhavý apel však již k účastníkům mnichovské konference nepronikl.

Na večerních poradách prezidenta, vlády a zástupců některých politických stran na Hradě se nechystalo zásadní oponování. Jednala také vedení politických stran. Komunistická strana pokračovala ve své politice rozhodných obránců republiky, která odpovídala stanovisku Sovětského svazu, prosazujícího kolektivní bezpečnost jako nástroj obrany proti agresivitě fašistických mocností. Politické byro komunistické strany rozhodlo organizovat protikapitulační tlak a prosazovat v dohodě s dalšími politickými stranami vytvoření silné vlády.

Protesty

Mnichovský diktát vyvolal řadu protestů a výzev k odporu. 30. září obyvatelé Československa většinou neznali, co bylo v Mnichově rozhodnuto. V tisku se během dne nesmělo nic určitého o obsahu mnichovské dohody objevit. Ústřední cenzurní komise zakázala i všechny komentáře k ní. Nástup proti vládě byl možný až potom, co vešel ve známost její ústup před diktátem. Celý den 30. září přicházelo protestů prezidentovi a vládě stále víc.

Naléhavý vzkaz prezidentovi zaslal telefonicky dr. Rašín. „Poslanci David, Rašín, Richter, Stašek, Stránský, Tomšík a Tykal v poslední chvíli upozorňují, že odtržení území bez souhlasu ústavních činitelů, tj. parlamentu, je podle platného práva velezradou. Zapřísaháme v poslední chvíli, abyste zabránil, pane prezidente, katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale také odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské dohody a v nabídce mezinárodní mírové konference.“ Apel vzešel ze známé skupiny poslanců, kteří se scházeli v redakci Lidových novin. Nebyla uvedena všechna jména poslanců, kteří patřili k této protikapitulantské skupině.

Obdobný vzkaz byl zaslán předsedovi vlády Syrovému: „Podepsaní poslanci vás v poslední chvíli zapřísahají, abyste nepřipustil usnesení vlády, kterým se vydávají pevnosti. Národ nevolal po vládě armády proto, aby se vzdala.“ Rašín byl pověřen vyjednávat s některými ministry v demisi. Tuto myšlenku podporovali i komunisté a byla vlastní i některým ministrům. Syrového kabinet měl být nahrazen politicky silnou vládou.

Politické byro ústředního výboru komunistické strany se již předchozího dne usneslo prosazovat odmítnutí mnichovského diktátu, nevydat pevnosti a utvořit novou vládu. V tomto duchu K. Gottwald intervenoval na Hradě. „Poslanec Gottwald žádá s největším důrazem: 1. Aby vojsko drželo všechny pohraniční pozice. 2. Aby byl učiněn apel na Ženevu. 3. Aby byl učiněn apel k lidu našemu a k národům ostatních států. 4. Aby byla provedena rekonstrukce kabinetu.“ Komunistická strana počítala s organizací lidového protestního hnutí. K širokým politickým postupům proti ústupu vlády před mnichovským diktátem se usnesla i společná porada hlavních odborových ústředen. Stanovisko z jejich porady bylo dáno na vědomí vládě a nechyběla v něm slova o odhodlání lidu k obraně státu. Na prezidenta se snažily v tomto duchu zapůsobit i jeho žena a Alice Masaryková. Přesto, že těchto výzev přicházelo 30. září prezidentovi a vládě stále víc, neovlivnily jednání na Hradě. Bylo již rozhodnuto.

Mnichovská konference 29. září 1938

Připravit likvidaci Československa Hitler definitivně rozhodl v květnu 1938, kdy k tomu vydal příslušné směrnice. Když přípravy probíhaly na celé čáře, poznamenal si plukovník Jodl z vrchního velitelství do deníku, že Hitler se nechává vést intuicí (využívá germánských tradic a zkušeností k likvidaci jiných národů) – ve skutečnosti doufal, že oběť útoku zůstane osamocena, a proto nebude tak těžké se jí zmocnit. Hitlerovské vedení Německa pak v celém období vytvářelo nezbytné podmínky k mezinárodní izolaci vojenským nátlakem a hrozbou válkou k vnitřnímu oslabení Československa. Mnichovský diktát velmocí byl jen výsledkem politiky germanizace. Byl vykládán jako projev „Hitlerovy velkomyslnosti“.

29. září se sešla mnichovská konference čtyř velmocí – Anglie, Francie, Německa a Itálie. Konference se zúčastnili pouze ministerští předsedové a ministři zahraničních věcí, aby se předešlo nežádoucí publicitě.

Hitler ve svém projevu zahrnul Československo nadávkami a žádal, aby „v zájmu evropského míru“ bylo ihned předáno Německu československé pohraniční území. Prohlásil, že jeho vojska budou v každém případě vyslána 1. října do pohraničních oblastí. O poslání konference prohlásil, že má legalizovat vstup německých vojsk na území Československa a vyloučit použití zbraní. Projevy účastníků nebyly stenografovány – průběh konference se neměl dostat na veřejnost. Za základ dohody schválené v Mnichově byl vzat údajně kompromisní návrh, který předložil Mussolini. Text návrhu zpracovalo německé ministerstvo zahraničí a krátce předtím byl předán do Říma. Protože úmluva byla připravena předem, bylo ve všech bodech dokumentu dosaženo dohody.

Britský ministerský předseda prohlásil, že povinností velmocí je postarat se, aby „česká vláda z nerozvážnosti a umíněnosti neodmítla vyklízení území“. Rovněž Daladier prohlásil, že „v žádném případě nestrpí v této věci průtahy ze strany české vlády“.

Hitler a Mussolini opustili zasedání a Chamberlaina a Daladiera pověřili, aby to se zástupci Československa vyřídili. Přemlouvat Mastného a Masaříka, kteří zastupovali Československo, nebylo nutné. Přijeli již s hotovým souhlasem. V noci na 30. září byla československá delegace seznámena s textem diktátu. Mnichovská dohoda vstoupila v platnost.

Mnichovský diktát, vnucený Československu násilím, byl od samého začátku protiprávním a protizákonným aktem. Výsledkem konference bylo odtrhnout od ČSR a připojit k Německu pohraniční oblasti a uspokojit územní nároky hortyovského Maďarska a buržoazního Polska. Patří k nejhanebnějším činům v mezinárodní politice kapitalistických států a vedl k posílení fašistického Německa i jeho agresivních plánů.

Svrchovaný evropský stát byl před zraky všeho lidstva vydán na pospas hitlerovcům. Britští, francouzští a severoameričtí monopolisté doufali, že nezastřeným zrazováním Československa nasytí fašistické Německo, a tak odvrátí bezprostřední nebezpečí od sebe a umožní německou agresi na východ.

Iniciátoři a organizátoři mnichovské zrady se krutě přepočítali. Pro hitlerovské Německo, jež se orientovalo na dobytí světovlády, nebylo Československo poslední obětí. Také Francie a Velká Británie se posléze staly cílem fašistické agrese. Politika usmiřování vládnoucích kruhů Západu vyústila nakonec ve zradu národních a státních zájmů. Francie byla fašistickým Německem  v roce 1940 poražena a Velká Británie se ocitla pod hrozbou nacistické invaze.

Československá vláda byla postavena před osudové rozhodnutí buď přijmout mnichovský diktát, nebo se pokusit o obranu. 30. září 1938 vláda diktát přijala. Velení Čs. armády vydalo rozkaz k demobilizaci a k vyklízení pohraničních pevností.

Široké hnutí na obranu republiky jen dokazovalo, že lid chtěl republiku bránit. Vyjadřuje to i stanovisko KSČ přednesené Klementem Gottwaldem: „My před národem a celým světem prohlašujeme, že vláda neměla ani ústavního, ani politického práva kapitulovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly …“ (Klement Gottwald, Spisy, svazek III, Praha 1959, s. 264.)

Rychlost rozhodování o kapitulaci a váhavost, s níž o věci byla informována široká veřejnost, znemožnila úspěch posledních pokusů o odvrácení kapitulace. Československý lid vstupoval do nejtěžšího období svých dějin.