České národní listy

Jindřich Dejmek - Edvard Beneš, sudetští Němci 2

a mezinárodní prosazení transferu minorit

Radikalizace sudetských Němců a především spád mezinárodních událostí vedly právě k opačným koncům, nežli zamýšleli českoslovenští demokraté - v soukolí mezi Hitlerovým expansionismem a appeasementem britských a francouzských vládních elit neměla demokratická První republika šanci na přežití. Právě v momentech jejího osudového zápasu v září 1938 se pak drtivá většina Němců postavila definitivně - a dobrovolně - proti Československu na stranu "svých soukmenovců", což vyvrcholilo pokusem o puč v českém pohraničí 13. září a následnými teroristickými útoky tzv. Freikorpsů.[16]Jejich "vysvobození" z Československa pak přinesla tzv. mnichovská dohoda, Benešovi a čs. vládě vnucená fakticky kombinovanou hrozbou přímé německé vojenské agrese a eventuálního dezinteresu Západu na osudu republiky v případě jejího odmítnutí.

II.

Z role německé menšiny jako protistátního instrumentu ovládaného sousedním totalitním režimem musela vyvodit konsekvence jak odbojová garnitura v čele s E. Benešem, která vlastně ihned po německé okupaci českých zemí německým Wehrmachtem zahájila svůj zápas o obnovení československého státu, tak většina složek domácího odboje. Beneš ovšem nezačal připravovat - jak mu přisuzuje např. pan Posselt a jeho tuzemští mluvčí - "vyhnání" všech Němců, ale fakticky se vrátil svému plánu z roku 1919, samozřejmě v modifikované podobě. Jak ukazuje řada dokumentů z roku 1940, byl prezident připraven k částečným územním ústupkům ve prospěch Německa, kompenzovaným vystěhováním části Němců, zvláště "mladých, nenapravitelných nacistů". Zbývající část minority měla být soustředěna ve třech samosprávných kantonech (karlovarském, libereckém a krnovském), jejichž případné oddělení nemělo ohrozit – na rozdíl od hranic pomnichovských – životaschopnost československého státu.[17]

Proti takovým představám se sice stavěl od počátku domácí odboj a relativizovaly je také představy polské exilové vlády, která přijala už v letech 1940-41 program rozsáhlých vysídlení Němců z území, která po válce chtěli Poláci získat. Benešovy vlastní názory na budoucnost německé menšiny se však prokazatelně radikalizovaly - a to z řady důvodů - až v letech 1941-42, a to nejen v souvislosti s drastickými událostmi v samotném protektorátu.[18]

Je třeba připomenout, že nejen u exilových reprezentací, ale také v samotném britském prostředí došlo právě v letech 1941-42 k výrazným změnám v postojích k Němcům obecně, a v té souvislosti i způsobu války. V první fázi konfliktu, ještě roku 1940, některé ostře protiněmecké názory, jaké v britském prostředí reprezentoval nejvýrazněji sir Robert Vansittart, narážely na odpor řady anglických intelektuálů, církevních představitelů i části politiků a nejvyšší politické špičky se zdržovaly podobně laděné rétoriky.[19] Pod vlivem nacistických zločinů, mj. leteckých útoků proti civilnímu obyvatelstvu i na Západě (a samozřejmě v samotné Británii), pod vlivem informací o drastickém okupačním režimu obsazených zemí, a nakonec i pod tlakem zpráv o počátku vyvražďování Židů se radikalizovaly přístupy - a nimi také jazyk - i nejvyšších britských vládních činitelů, včetně ministerského předsedy W. Churchilla. Spojenci v čele s Brity, kteří se pokoušeli od roku 1942 rozvinout vlastní leteckou ofenzívu proti Německu, rozhodli nyní o vedení takových úderů, které měly zlomit morálku řadových německých civilistů.[20]

V létě téhož roku pak A. Eden, tehdejší ministr zahraničních věcí (a budoucí konzervativní premiér v letech 1955-56) označil každého Němce přímo odpovědného za nacistický režim a jeho další trvání, které prý musí ovlivnit každý budoucí přístup spojenců k Německu.[21]Benešova obdobná slova, užitá v projevech po hrůzách heydrichiády, nebyla tedy nesena jeho fanatickým anti-němectvím, ale vyvěrala prostě z ducha "totální války", rozpoutané nikoliv Angličany, Poláky či Čechy.

Právě v létě 1942 se Benešovi a jeho diplomatům se podařilo - výměnou dopisů z srpna t.r. - získat od Foreign Office oficiální stanovisko, jímž Velká Británie deklarovala anulování svých závazků z Mnichova.[22] Vládní činitelé na Downing Street ale již předtím přijali již také zásadu, která samozřejmě s programem geopolitického restituování československého státu v předmnichovských hranicích nutně logicky souvisela, která ale byla v této souvislosti málokdy připomenuta.

Na návrh ministra zahraničí Edena totiž 6. července 1942 Churchillova vláda přijala usnesení, podle něhož anticipovala princip transferu sudetských Němců do Německa po skončení války, což bylo brzy oznámeno také československé vládě.[23] Toto stanovisko sice nepředpokládalo totální vysídlení všeho německého obyvatelstva z Československa, a korespondovalo spíše s Benešovými představami o částečném transferu. Bylo ale nepochybným a zásadním vykročením tímto směrem, který v následujícím období pokračoval. Nikoliv ovšem v přímé souvislosti s Němci v ČSR, ale především ve vztahu k jednáním mezi velmocemi o Polsku a jeho budoucích hranicích, které nebylo možno obnovit v podobě z roku 1939. Churchill (ostatně stejně jako mnozí jeho angličtí předchůdci) uvažoval již dříve o nutných proměnách poválečného geografického tvaru Polska, částečně ostatně ospravedlnitelných masou ukrajinského a běloruského obyvatelstva na někdejších východních územích Drugej Rzeczypospolitej.

V průběhu roku 1943, definitivně na konferenci v Teheránu v prosinci t.r. pak Britové přijali zásadu celkového "posunu" Polska na Západ s tím, že dostane - náhradou za teritoria, přenechaná SSSR na Východě - německá území, která náležela k říši ještě před r. 1939, jmenovitě část Pomoří, Východní Prusko a číst Slezska.[24] To pak samozřejmě anticipovalo i vysídlení příslušného německého obyvatelstva z těchto oblastí, ve srovnání s čímž z hlediska kvantitativního nutně ustupoval také anticipovaný transfer Němců z Československa.

Rozhodnutí Churchillova kabinetu z let 1942-1943 samozřejmě odkazují do říše chatrných konstrukcí německými vysídlenci a jejich zastánci předkládanou tezi o tom, že tzv. vyhnání Němců z Polska a Československa spojenci, tedy delegáti západních demokracií pouze dodatečně schválili v Postupimi v létě 1945.[25][ Československá vláda i prezident, kteří definitivně v prvních měsících roku 1943 přijali program transferu většiny Němců bez územních ústupků, ostatně získali přinejmenším rámcovou aprobaci pro takový projekt od Spojenců rovněž ještě v průběhu války. Nutno předeslat, že Beneš sám neměl v té době ve věci programu "odsunu" již příliš alternativ. Již předtím neúspěšná jednání s reprezentací většiny sudetoněmecké socialistické emigrace v čele s W. Jakschem právě v tomto období definitivně ztroskotala, především proto, že Jaksch se prostě nechtěl vázat z hlediska programu československé státnosti.[26] Prezident byl ale v této otázce i pod tlakem domácího odboje, jehož přední instituce, Přípravný revoluční národní výbor, právě v roce 1943 přijala program, který anticipoval radikální řešení sudetoněmecké otázky včetně důsledků majetkových a občanství.[27]

V neposlední řadě pak rostla i radikální nacionální propaganda komunistické emigrace moskevské, jejíž vyznění nutně korespondovalo s domácí okupační náladou obyvatelstva lépe, než případné konstrukce o nutnosti odlišování "dobrých a zlých" Němců. V této souvislosti Benešovi jistě přišlo vhod, že v průběhu jeho rozhovorů s prezidentem USA, F. D. Rooseveltem v květnu 1943 jeho americký partner vyslovil souhlas s výraznou redukcí sudetských Němců v Československu po válce.[28] Takřka současně s transferem vyslovili - prostřednictvím velvyslance Bogomolova - souhlas i Sověti.[29] Všechny tyto akty ovšem boří další z anti-benešovských konstrukcí mnoha tzv. publicistů, že si československý prezident vymohl souhlas odsunu jedině - a za politické ústupky - později od J. V. Stalina...