Edvard Beneš a Mnichov 3, Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Edvard Beneš a Mnichov 3
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
„La Paix est suavée,“ prohlašoval pokrytecky Daladier po svém návratu na tiskové konferenci. 4. října 1938 odhlasoval pak francouzský parlament mnichovskou dohodu drtivou většinu hlasů v poměru 537 ku 77. Proti hlasovali jen poslanci komunističtí (75), umírněný poslanec za Neuilly H. de Kérillis a socialista Jean Bouhey, poslanec za Cóte – d´Or. Poslanci, kteří 4. října zvedli ve francouzském parlamentu ruku pro mnichovskou dohodu, patrně netušili, že hlasují za svou vlastní katastrofu.
Francouzská veřejnost byla zmatena a veřejné mínění bylo rozděleno; v mocenské sféře si však zachoval převahu dosavadní kurs.
V britské dolní sněmovně probíhala diskuse o mnichovské dohodě bouřlivěji a mnohem déle, než ve francouzském parlamentu. Labourističtí a liberální poslanci varovali v ní před jejími neblahými důsledky. Také vlivní konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas.
Věcně a bystře ohodnotil situace W. Churchill, který se odvážil tvrdě vystoupit proti všeobecně převládající euforií. Svůj projev začal slovy: „Chtěl bych začít tím, že řeknu něco nanejvýš nepopulárního a nevítaného. Chci nejdříve vyslovit něco, co si všichni přejí nebrat na vědomí, nebo zapomenout, co ale přesto musí být konstatováno: že jsme totiž utrpělo velkou nezměrnou porážku a že Francie utrpěla ještě více než my.“ Projev skončil varováním: „Britský národ by měl vědět, že v naší obraně existují hrubé nedbalosti a vážné nedostatky; měl by vědět, že jsme utrpěli porážku bez války a důsledky toho nás budou na dlouho provázet; měl by vědět, že jsme minuli hrozný milník našich dějin, že přitom byla porušena celá evropská rovnováha a že nad západními demokraciemi byl vynesen hrozný rozsudek: „Byli jsme zváženi a shledány lehkými. Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, je to první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude rok po roce předkládán, ledaže se znovu vzchopíme k velkolepému obnovení svého morálního zdraví a válečné síly a odvážně se zasadíme o svobodu jako za starých časů.“8
Nicméně Churchillův projev situaci v britské dolní sněmovně nezměnil a pro rezoluci schvalující politiku vlády hlasovalo 366 poslanců a proti pouze 144.
Tak tedy vypadala situace v západních zemích. Tato osudná politika přetrvala ještě rok po Mnichovu. Muselo dojít k dalším Hitlerovým agresivním akcím, musel přijít 15. březen 1939 a přípravy agrese proti Polsku, aby se na Západě začalo chápat, že jsou nyní nacistickým Německem bezprostředně ohroženi i oni.
Kontroverzní a hodně diskutovaná byla a stále ještě je otázka připravenosti, možnosti a ochoty Sovětského svazu přijít Československu v září 1938 vojensky na pomoc (a to i bez francouzské účasti).
Jak známo, nastala v sovětské zahraniční politice počátkem 30. let jistá změna. Když socialistická revoluce ve vyspělých zemích Západu nezvítězila (jak se původně v Moskvě předpokládalo) a když po vítězství nacionálního socialismu v Německu začalo naopak hrozit nebezpečí, že nástupcem evropských demokracií nebude v dohledné době komunismus, ale spíše fašismus, jenž představoval i pro Sovětský svaz skutečné ohrožení, začalo sovětské vedení (i Komunistická internacionála) svou politickou linii postupně měnit. V roce 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů a navázal diplomatické styky s řadou dalších států. Sovětská diplomacie začala ve Společnosti národů podporovat úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti,
Okupaci Rakouska Sovětský svaz odsoudil a jeho ministr zahraničních věcí M. Litvínov navrhl jménem sovětské vlády v diplomatické nótě USA, Velké Británii, Francii a Československu svolání konference, jež by posoudila vzniklou mezinárodní situaci a vyvodila z ní patřičné důsledky. USA a Velká Británie však sovětský návrh odmítly. L. Blum, tehdejší předseda francouzské vlády lidové fronty, stejně jako E. Beneš byli pro účast na takové konferenci, ale ve Francii došlo mezitím k vládní krizi a změně vlády; na postoj Československa nebral nikdo zřetel.
Sovětská diplomacie vedená M. Litvínovem toto odmítnutí těžce nesla. Pokládala ho za neklamné znamení snah Západu o vyloučení Sovětského svazu z evropské politiky a o jeho izolaci. Vlivné západní skupiny, které byly právě u moci, spatřovaly stále v sovětském komunistickém systému větší nebezpečí pro své zájmy než v systému nacionálně socialistického Německa, a dávaly proto přednost dohodě s Hitlerem před dohodou se Stalinem.
V době československé krize dal Sovětský svaz několikrát najevo, že splní svou spojeneckou povinnost vůči Československu, učiní-li tak také Francie, na jejíž pomoc byla československo – sovětská smlouva vázána. Po neúspěšných jednáních Chamberlaina s Hitlerem v Godesgergu, podnikl obdobně jako západní mocnosti i jistá vojenská opatření. (Zda byl Sovětský svaz ochoten Československu pomoci, k tomu chybí dosud hodnověrný písemný dokument.) 9.
Byl-li Sovětský svaz skutečně ochoten vojensky zasáhnout po boku Československa sám, o tom byly dlouho jen dohady. Z dostupných materiálů nevyplývá, že by se na bezprostřední konflikt s Německem vážně připravoval. Ostatně sotva lze předpokládat, že by se byl za daných poměrů pouštěl do války s Německem jen po boku Československa. Takový krok mohl totiž znamenat, že by se octl tváři tvář jednotné frontě evropských fašistických států i fašistického Japonska, a bylo zde i nebezpečí, že by západní pravicové kruhy Německu nakonec i pomáhaly. Nehledě na čistky, které v sovětské armádě probíhaly a značnou část velení zlikvidovaly.
Beneš sám po celou dobu krize se sovětskou pomocí počítal a prakticky až do svolání mnichovské konference doufal, že se přece jen nakonec podaří vytvořit společnou protihitlerovskou koalici, do níž by byl zapojen i SSSR. Mnichovem tato koncepce padla.
Když v mezinárodní politice zvítězila linie appeasementu a když se nakonec do izolace nedostalo Německo, ale Československo, neviděl Beneš jiné východisko než mnichovský diktát přijmout. Jednal sice ještě 30. září se sovětským velvyslancem Alexandrovským, ale šlo již jen o formální sondáž, protože už po britsko-francouzském ultimatu Československu došel Beneš k závěru, že se Československo jen na jednu frontu, a to na frontu východní, společně se Sovětským svazem, odvážit nemůže. 10. V knize „Mnichovské dny“ o tom praví: „ Došel jsem k závěru, že kdybychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům: Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroje bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně hned všemi silami pomáhaly Německu.“
Již krátce po Mnichovu, když zahraničněpolitická koncepce M. Litvínova neuspěla – a Mnichov byl de facto namířen také proti Sovětskému svazu – začaly se v sovětské zahraniční politice opět silněji uplatňovat tendence politiky rapalské. 11.
O Benešově aktivitě a postupu od počátku propuknutí československé krize na jaře roku 1938 do mnichovské kapitulace bylo již napsáno mnoho. Pokud jde o hodnocení jeho role v krizi, existují mezi historiky stále spory o tom, co prezident měl či neměl dělat, čeho všeho se dopustil a pod. Renomovaný historik Milan Hauner, editor Benešových tří svazkových Pamětí, žijící v USA, napsal sice nedávno, že „soud historie musí být vůči Benešově historické roli objektivní,“ sám mu však vytýká např, že neobjasnil všechny sporné otázky kolem mnichovské krize, zejména kauzy týkající se tzv. objednaného ultimata, utajené Nečasovy mise aj. Někteří kritikové hledí na Beneše ne jako na zcela určitou konkrétní osobnost, v daném společenském kontextu, nýbrž jako na bytost, jejíž možnosti působení na evropský i světový vývoj jsou takřka neomezené.
