České národní listy

Spory o dějinné místo cyrilometodějské tradice III

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Nicméně němečtí biskupové zintenzivnili svoji protimetodějskou klevetnickou činnost u vědomí toho, že slovanská liturgie a byzantská kultura jako celek by mohly představovat mocné duchovní pouto pro všechno slovanské obyvatelstvo rozsáhlé říše, oporu světské moci k – možná trvalému – zastavení onoho „Drang nach Osten“, zahájeného Karlem Velikým a Ludvíkem Němcem.

Papež Jan VIII. povolal Metoděje r. 879 znovu do Říma, aby se zodpovídal z podezření kacířství. Tomu se však podařilo znovu se očistit, papež jej potvrdil jako sídelního arcibiskupa na Velehrad, avšak za suffragána se sídlem v Nitře mu stanovil předního z klevetníků Němce Vichinga. Ten s neutuchající intenzitou, ale i obratností pokračoval v mocenských intrikách, až se mu podařilo stát se důvěrníkem Svatoplukovým, cílevědomě vrážejícím klín mezi arcibiskupem a panovníkem. Svatopluk, popuzený proti Metodějovi, jenž si dovolil kárat despotický způsob jeho vládnutí, si vymohl pro svoji osobu povolení, aby jemu osobně byl mešní obřad sloužen v jazyce latinském. Po Metodějovi smrti zůstala stolice arcibiskupská neobsazena, Metodějovi žáci z Vichingova podnětu pronásledováni tak intenzivně, že museli v počtu kolem 200 nedobrovolně opustit zemi a zahájit působení v Chorvatsku, a hlavně v Bulharsku. Viching r. 893 Svatopluka zradil a přešel do služeb jeho německého protivníka Arnulfa.  Pouhý rok od Svatoplukovy smrti (894) již na Arnulfově dvoře požadují synové Bořivoje Spytihněv a Vratislav pomoc k odpadnutí od Velké Moravy, v čemž jim bylo-zajisté ochotně- vyhověno…

Mojmír I. se ještě pokusil napravit závažnou chybu otcovu, když na papeži Janu IX. Vymohl pro slovanskou liturgii znovuobsazení arcibiskupské stolice na Velehradě a zřízení tří dalších biskupství. Nicméně do nové ofenzivy se slovanské liturgii již nepodařilo přejít z mimořádně závažných důvodů:

R. 890 došlo mezi Svatoplukem a Arnulfem k válce. Křesťanský král, korunovaný samotným papežem, začal prohrávat a tedy se rozhodl zvolit za spojence divoký pohanský národ, dříve kočující na severních březích Černého moře a proniknuvší do Podunají, čudského (ugrofinského) původu – Maďary. Svatopluk tehdy v boji ještě zvítězil, ovšem nakonec – v důsledcích – byli poraženi oba! V následujících zhruba padesáti letech Maďaři velkými nájezdy těžce zpustošili a krví zalili rakouské a jihoněmecké kraje. Velká Morava byla jako samostatný stát rozbita a likvidována již na sklonku prvního desetiletí desátého století. Maďaři se natrvalo usadili v Podunají – Potisí, v – dnes rumunské – Transsylváni. Slovanské obyvatelstvo zčásti vyhubili, zčásti (Slovensko, Rumuny osídlená část Transylvánie) porobili. Samotnou Moravu však trvale neobsadili. Na sklonku 10.  a začátku 11. století přijali (také péčí českých a německých misií) křesťanství, což jim nikterak nebránilo v mimořádně krutém, až genocidním útlaku původního slovanského, také chorvatsko-dalmatského a srbského obyvatelstva. V průběhu dalších století, také v době obou světových válek dvacátého století až dodnes, pronikavě ovlivnili a ovlivňují evropský dějinný proces.                                                                    

Více než půl století zastavený německý Drang nach Osten“ byl znovuobnoven. Až na malé zbytky (Lužičtí Srbové) byli vyhubeni do konce 12. století Polabští a Pobaltští Slované, jakož i Litevcům blízcí pohanští Prusové, část z fyzicky přeživších byla christianizována a poněmčena. Němečtí kolonisté v hojném počtu pronikali a usazovali se zejména v Pobaltí, u dolních toků Odry, Visly, Němenu, ba i Dviny, také dík mocnému, bohatému hanzovnímu obchodnímu svazu. Od 9. - do 13. století pronikali němečtí kolonisté i na území českého království, království, jež v té době bylo významnou součástí „Svaté říše římské“ (od 15. stol. přídomek „národa německého“). Zcela germanizována  „Východní marka“ (dnešní Rakousko) poněmčena i část Slovanů Štýrských a Korutanských.

Ruku v ruce s germanizací postupovala i christianizace, realizovaná Římsko-katolickou církví. Nicméně územní rozsah christianizace dost podstatně přesahoval územní rozsah germanizace (země Koruny české, Království Polské, později polsko-Litevské, chorvatsko-dalmatská, bosenská, severosrbská, do jisté míry i většinou, muslimská albánská oblast).

Soudím, že toto jisté odbočení od tématu – Velkomoravská říše – je potřebné pro závěrečné, v mnohém polemické poznámky vůči autorům učebnice „Dějiny zemí Koruny české“. Ti nad pádem Velkomoravské říše nikterak netruchlí a další evropský dějinný vývoj jen s velmi malým kritickým odstupem jednoznačně vítají. Cituji: „Staroslověnská kultura měla v porovnání s univerzální evropskou kulturou, rozvíjející se na základech latinské vzdělanosti, konzervativní charakter“.

V dobách rozmachu Velkomoravské říše a působení cyrilometodějské mise v ní, ale ani v dobách vrcholného středověku nebyla „evropská kultura, rozvíjející se na základech latinské vzdělanosti“ univerzální evropskou kulturou! Vždyť byla doslova v plenkách, a naopak islámská kultura v maurském Španělsku byla v největším rozkvětu! A trvale působila ve střední a jihovýchodní a jihovýchodní (balkánské) Evropě řecko-slovanská kultura, kontinuitní s kulturou (také a především křesťanskou) římskou! – A vůbec ničím neprokazují autoři učebnice údajný „konzervativní charakter“ kultury staroslověnské! – Nebo snad ten „konzervatismus prokazovalo vědomé a dobrovolné přijímání křesťanství Slovany v protikladu k „progresivitě“, „novátorství“, dokonce „humanismu šíření „náboženství lásky“ ze západu ohněm a mečem!?

V řecko-římském, tedy antickém středozemním civilizačním okruhu hrál v ekonomické, politicko-vojensko-mocenské oblasti první housle zajisté Řím, v kulturní, ideologické pak jednoznačně Řecko. Výstižně to vyjadřovalo ono proslulé: Graecia capta ferum victorem vlepit“ – „Poražené Řecko přemohlo surového vítěze!“- V době rozkladu a pádu Západořímské říše pod údery germánských a jiných barbarů pak jednoznačnou, vysoce progresivní kontinuity antiky a raného křesťanství představovala v každém ohledu právě východořímská, byzantská říše, nutně v té době cézaropapistická, kde nejmenším, i když nežádoucím, zlem bylo soustředění moci světské a duchovní v panovnických, „samoděržavných“ rukách! Vždyť mlhavou alternativou byl jen papež, po mnohá desetiletí, ba staletí se zmítající mocensky mezi italským patriciátem, franskou státní mocí a státní mocí byzantskou, opírající se pouze o problematickou hůl – později prokázaná falza pravomocí tzv. „darování Konstantinových“…