České národní listy

Spory o dějinné místo cyrilometodějské tradice II

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Rastislav, papežem odmítnutý, bez váhání požádal přímo byzantského (východořímského ) císaře Michaila III., jako tehdy hlavního mocenského soupeře východofranské říše, o zřízení samostatného biskupství pro Velkou Moravu. Avšak ani ten žádosti nevyhověl plně, nýbrž poslal jen sondující misi v čele s profesorem filosofie na konstantinopolské univerzitě Konstantinem a jeho bratrem Metodějem, řeckého původu ze Soluně, centra slovanského osídlení severovýchodní Makedonie. Do Michailova rozhodnutí se promítla především snaha neprohloubit narůstající vnitrocírkevní rozpory, pokud ponechal papeži na vůli zřízení, či nezřízení samostatného moravského episkopátu; v neposlední řadě pak i snaha nedotlačit papeže k nezvratnému spojenectví s německým, zejm. bavorským biskupským sborem, doslova rozběsněným perspektivou ztráty christianizačních prebend v případě, že papež k samostatnému moravskému biskupství přikývne. Svým způsobem to dosvědčuje i rozladěný integrálně katolický autor příslušné kapitoly „Dějin zemí Koruny české“: Cituji:„Hlavním problémem bylo užívání staroslověnštiny jako liturgického jazyka. K tomu však misie překvapivě (!) získala souhlas papeže, který jmenoval Cyrila biskupem. Později (po brzké Cyrilově smrti 14.2.869) se z papežského rozhodnutí stal Metoděj arcibiskupem sirmijským a misijním biskupem pro Slovany s posláním vybudovat církevní provincii v oblastech na východ od salzburské.“

Politická vyspělost císaře Michaila III. a jeho rádce, patriarchy Fotia, jednoho z předních učitelů obou věrozvěstů, byla mj. i v tom, že zabránili vojensko-mocenské realizaci protibyzantské koalice Ludvíka Němce s divokými, a tehdy ještě pohanskými bulharskými kmeny, ohrožující Byzanc ze severozápadu (864). Tehdy, po vpádu na Moravu, byl Ludvík Rostislavem poražen, bulharský chán koalici s Franky opouští a s celou svoji družinou přejímá –též s přispěním cyrilometodějské mise před i po jejím velkomoravském působení – východní podobu křesťanství. (Historikové ovšem odmítli dlouho tradovanou pověst, že chána křtil sám Metoděj). Rychlým tempem a bez krvavého násilí došlo takto k poslovanštění i christianizaci původně nekulturních divokých kočovníků, přecházejících z Povolží do jihovýchodní, balkánské Evropy…

 Cyrilometodějskí mise – velké úspěchy i protivenství

Mimořádně pečlivá, na vysoké odborné úrovni byla již příprava cyrilometodějské mise. Konstantin (Cyril) formuloval slovanské písmo (glagolici),jehož základem byly řecké litery, ovšem doplněné značkami pro hlásky specificky slovanské. Na Moravu již přinesli překlad evangelií i slovanské knihy liturgické (bohoslužebné). Navíc, až po příchodu na Moravu, opatřili překlad evangelií veršovaným předzpěvem – Proglasem, vysoké jazykové a literární úrovně. Časově předcházející překlady německých kněží nemohly se špičkovými díly obou bratří soutěžit, stejně jako vybavenost jazyková u německých kněží daleko ustupovala připravenosti (kolem 200) kněží cyrilometodějské mise s převahou christianizovaných Bulharů. Životopisy obou bratří byly napsány ve staroslověnštině a patří k prvořadým pramenům historickým a současně k největším literárním dílům celé staroslověnské literatury. Staroslověnské písemnictví takto představovalo základ středověké kultury všech slovanských národů, zvláště Slovanů jižních, ale i českých.  Velký význam má i odkaz cyrilometodějského právního myšlení, jak dosvědčuje i první správní předpis na našem území „Zákon sudnyj ljudem“. Podobně jako literatura bylo s novou vírou spojeno i vyspělé stavitelství, zejména až překvapivě velký počet i kvalita kostelů a jejich zařízení, výzdob. (Příklad – trojlodní bazilika na Mikulčickém hradisku aj.).

Lid, který až dosud ve své většině s nechutí odmítal (zvláště zemědělské nižší vrstvy) křesťanství, prosazované silou vojenských nájezdů a hlásané mu více nesrozumitelným cizím jazykem než jazykem jeho, začal je po příchodu mise stále ochotněji přijímat. Slovanským kněžím nescházela zejména trpělivost, úcta a takt vůči pevně zakotveným tradicím, zvykům, obyčejům, ctěným po desetiletí a staletí…

Cyrilometodějská christianizační mise se tudíž zásadně lišila od dřívějších misií franských a východofranských, především metodami působení. Franská státní moc nejprve obsadila příslušné území, lámajíc vojenskou převahou jakýkoli branný odpor kmenových vůdců a jejich družin a teprve potom přicházely kněžské christianizační misie, podpořené znovu vojenskými oddíly v režii příslušných biskupství. Misie zpravidla zahajovány kácením pohanských model a devastacemi posvátných hájů a pohřebišť, někdy i zabíjením pohanských žreců, stavějících se na odpor útočníkům, Permanentně se na tomto základě opakovaly krvavé střety s obyvatelstvem, aniž by drtivá většina  přejímala křesťanství z niterného přesvědčení. Příkladem toho byly zejména mnohaleté (772-804) války mezi armádou Karla Velikého a Sasy v čele s Vidukindem (Vittelkind). Při potlačování druhého povstání Sasů jich bylo kolem 4500 utopeno v řece Alleře a další tisíce násilím pokřtěny tamtéž. Po definitivní porážce Vidukind spolu s družinou donucen přijmout křesťanství. Saské území z kmenového členění rozděleno v hrabství a v osmi předních hradských centrech zřízena biskupství, vždy vybavená ozbrojenými silami k potlačení možných a faktických vzpour feudalismem a křesťanstvím spoutaných nevolníků.

Poslední sjednocené povstání Sasů pokořil Karel r. 795 ta vydatné pomoci ještě pohanských slovanských Bodrců, netušících v osudové krátkozrakosti, že slouží jako topor sekyře, která o několik let později podetne i dosavadní národní život jejich…

Relativně nenásilná christianizace středoevropského a jihovýchodo-evropského slovanského osídlení, spolu s rovněž relativně nenásilnou christianizací Slovanů východních o něco později (Kyjevská Rus, Suzdal, Novgorod, Moskva) s civilizačním ohniskem – východořímskou (byzantskou) říší – představují ve svém celku a podstatě závažné prvky humanizace velké části tehdejšího ranně feudálního světa, jakož i prvky žádoucího návratu k velkému humanistickému počátku autentického křesťanství, jakožto náboženství lásky, tolerance, vzájemné úcty, solidarity člověka k člověku … návratu k autentickému Ježíši Kristu.

Christianizace celého obrovského území a asi půldruhým milionem obyvatel (pro srovnání – celá Franská říše v době největšího rozmachu měla asi 4,5 milionu obyvatel) realizovaly dvě misie: cyrilometodějská-slovanská a latinsko-německá, kdy jednoznačně převažoval (viz mj. i archeologické nálezy, kupř. v Lužici) vliv oné první, protože byl posilován především dobrovolným přijímáním křesťanské víry. I ta druhá misie, chtěla-li alespoň částečně obstát v „konkurenci“ s první, musela generelně měnit své metody působení … Skutečností ovšem je, že v době pádu Velkomoravské říše na poč. 10. století slovanská většina setrvávala na pohanských pozicích a christianizaci středoevropského prostoru dokončovala římsko-katolická církev, jednoznačně preferující západní, latinskou civilizaci.

Pozitivní dějinný význam Velkomoravské říše byl i v tom, že téměř po dobu padesáti až šedesáti let odolávala úspěšně německému, především protislovanskému „Drang nach Osten“, zrodivšímu se v závěrečné fázi vlády Karla Velikého a realizovanému v průběhu druhého tisíciletí v rozličných dějinných podmínkách s rozličnými důsledky a následky pro osudy nejen Evropy, ale i světa.

Právě v této souvislosti jsem nucen – v souladu s výše uvedenými objektivními díly (typu Beneš –Petráň) – podat i kritiku často frekventovaných „Dějin zemí Koruny české“. Vždyť tyto dějiny hrubě zkreslují a neúnosně idealizují nebo dokonce vědomě zamlčují a bagatelizují obrovskou proticyrilometodějskou a protislovanskou aktivitu hlavních sil rodícího se západoevropského feudalismu – vévodské, královské, císařské (Svaté říše římské národa německého) moci a špiček církevní hierarchie, především německých. Přitom původně dost objektivistická a neutralistická papežská moc se postupně stále více dostávala do role pomocníka moci světské a více méně zajatce vysoké církevní hierarchie.

K tomu podrobněji: Od příchodu na Moravu r. 863 musila cyrilometodějská mise čelit zlobě a razantním pomluvám, ba násilnickým útokům koordinované koalice „meče a kropáče“. Klevety německých, zejména bavorských biskupů přiměly posléze papeže, aby povolal oba bratry ke „skládání účtů“. Čestně obstáli a Hadrián II. stvrdil Metoděje za arcibiskupa moravsko-panonského r. 869. Podstatné však bylo, že na zpáteční cestě na Moravu byl Metoděj zajat z podnětu solnohradského (Salzburg) arcibiskupa, uvržen do vězení a zde dokonce týrán! Na svobodu propuštěn až v r. 873, kdy německým církevním hodnostářům zvláštní legát jménem papeže Jana VIII. pohrozil nejpřísnějšími církevními tresty. Tedy více než 4 roky byla Morava zbavena své duchovní hlavy.

O zřetelné koordinaci akcí církevní a světské moci proti Velké Moravě a cyrilometodějské misi svědčí zejména to, že již roku 868 chtěl Ludvík Němec zlikvidovat církevní samostatnost Moravy a obnovit její lenní vztah velkým vojenským úderem proti Rostislavovi. Ten však náporu o rok později odolal. Jen nakrátko. Z popudu Ludvíka Němce jej synovec Svatopluk zradil, zajal a Ludvíkovi předhodil k soudu v Řezně, jenž jej kázal oslepit! O dalším osudu uvězněného Rostislava a okolnostech úmrtí není žádná důvěryhodná pramenná opora.

I Svatopluk byl zajat a zemi syn Ludvíka Karloman předal do správy tehdejším markrabím rakouským-bratřím  Engelschalkovým. K dějinné roli nepochybně kontroverzního Svatopluka probíhala i v odborné historické obci diskuse, dodnes nedospěvší k obecně přijímaným bilančním závěrům. Přičleňuji tudíž jen úvahové poznámky k exaktně zjištěným faktům.

Proti přímé, kruté cizinecké okupaci se pozvedla prakticky celá, křesťanská i dosud pohanská Morava pod vedením kněze Slavomíra, příbuzného Rostislava i Svatopluka. Ve zlé tísni vydal Karloman Svatoplukovi zpět nitranské údělné knížectví s podmínkou, že mu Moravu opět podrobí. Svatopluk se však tajně dohodl s vedením odboje v čele se Slavomírem, připravil Němcům, jež sám proti Moravě vedl, totální porážku a sám usedl na panovnický stolec.

Všechny další vojenské výpravy Ludvíka proti Svatoplukovi a jeho spojenci českému Bořivojovi (pokřtěn spolu s manželkou Ludmilou na Velehradě asi r. 873 samotným Metodějem) skončily nezdarem. Posléze mírem Forchheimským (874) se musel Ludvík zavázat, že nebude ve vojenských úderech pokračovat, nebude bránit církevní samostatnosti Moravy a přivtělení k ní Panonie v čele s Pribinovým synem Kocelem, též pokřtěným Metodějem. Takto misionářská činnost obou bratří a celé mise zintenzivněla nejen v Čechách a Slezsku, nýbrž i v Lužici a Polabí, v polském Povislí, kde všude se zachovalo mj. velké množství cyrilometodějských křížů. Svatopluk mohl se zdarem zasahovat účinně do mocenských sporů vůdčích rakouských feudálů.