České národní listy

Spory o dějinné místo cyrilometodějské tradice IV

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Nepochybně progresivní roli mocensko i kulturně politickou hrála Byzanc jak v rozsáhlých oblastech předovýchodní Asie a severní Afriky, pokud od sedmého století čelila vojenskému nástupu islámského arabského světa. V neposlední řadě také v Itálii proti germánským, již ariánsky křesťanským Vizigótům (Teodorich Veliký), a hlavně na Balkáně! Východní, ortodoxní církev zde ve 14. století i později podpořila poslední zoufalecké boje tamních pravoslavných států, srbského, bulharského, nábožensky smíšeného bosenského proti přesile osmanských Turků a představovala i duchovní páteř jejich pozdějšího vítězného národního znovuzrození a povstání.

Všemu tomu, nepochybně jednoznačně progresivnímu působení východního křesťanství na osudy Evropy nevěnují autoři učebnice ani minimální pozornost! Zato cynickou, neutralistickou poznámkou: „definitivní konec staroslověnské kultuře v Čechách učinil Břetislav II., který slovanské mnichy ze Sázavského kláštera vyhnal (r. 1097)“ ji předčasně pohřbívají. Vždyť ji znovu vyzvedl z prachu zapomnění  král český a císař Svaté říše římské Karel IV., pražským kostelem a klášterem „Na Slovanech“.

V neposlední řadě i úvahami o potřebě a cestách znovusjednocení obou těžce znepřátelených křesťanských církví. Velkou přínosnost té druhé, východní, evropskému progresu docenil ještě v předvečer invaze osmanských Turků zejména přátelským vztahem spolupráce s carským představitelem rozkvétajícího srbského středověkého státu z rodu Nemanjičů Štěpánem Dušanem Silným. V dopisu z února 1355 vyjadřuje Karel IV. mj. Dušanovy sympatie a radost nad tím, že západořímská a východořímská císařská hodnost se nachází v rukou slovanských panovníků a že oba užívají „vznešeného jazyka slovanského“! (pozn. aut. – Na Velikonoce 1346 byl Štěpán Dušan v makedonské Skopji korunován za „cara Srbů a Řeků“.)

Řecko-byzantsko-pravoslavná, staroslověnská civilizace rozkvétala souběžně s civilizací západoevropskou i středoevropskou, civilizací římsko-katolickou, latinskou, na obrovském území předoasijském, balkánském, ukrajinském, ruském, běloruském, ale i u pořímaněných Dáků-Rumunů. Přitom klady a zápory, vítězství i prohry, míry přínosů společenskému civilizačnímu procesu, je potřebné „sine ira et studio“ – „bez hněvu a předpojatosti“, bez ideologizování a politizování pečlivě studovat a interesované veřejnosti předkládat.

Není „vinou“ této východní křesťanské civilizace samotné, že byla po dlouhá staletí  (východní od poloviny třináctého, nejméně do poloviny patnáctého, jihovýchodní od konce čtrnáctého do začátku devatenáctého) krutě decimována tatarským a tureckým (osmanským) jhem!  Teprve pro tuto dobu zajisté platí onen soud autorů „Dějin zemí Koruny české“, poměřující dogmaticky a ideologicky, v podstatě ahistoricky, západoevropskou a východoevropskou civilizaci. Ani kvalifikovanější a objektivnější historikové nemohou víc, než jen přibližně určit míru zaostávání oné východoevropské civilizace ve všech hlavních oblastech, ekonomické, sociální, politické, kulturní, morální přírodo a společensko-vědní…

Současně si vysoce pozitivního hodnocení objektivních historiků zaslouží fakt, že tato civilizace sama v sobě nalezla síly posléze vítězného odporu proti okupantům. Vyprodukovala i plejádu schopných vůdcovských dějinných postav typu Dimitrije Donského, Ivana Hrozného, Petra Velikého, srbských Obrenovičů a Karadjordjevičů …

V „dějinném účetnictví-má dáti-dal“ jednoznačně převažují pozitiva, přínos východoevropské civilizace celoevropskému i světovému společenskému pokroku v onom podstatném: posléze vítězný branný odpor protitatarský a protiturecký umožnil významně střední a západní Evropě evoluční i revoluční přechod od feudálních ke kapitalistickým výrobním vztahům, vývoj k liberální demokracii, vědecko-technický a společensko-vědný rozmach, objevení „Nového světa“ a jeho civilizační začlenění do světa starého. Z druhé strany, ze strany „latinské“ již římsko-katolicko-reformované civilizace je tu, jak soudím, ono „má dáti“ stále nežádoucně více zastoupeno, než žádoucí „dal“!

Jen obtížně a pozvolna se osvobozující a konzolidující Ruská říše, asi od počátku 15. století, byla donucena ještě předtím a dlouho potom odrážet i závažné vojenské nápory ze západu, ať už to byli němečtí feudálové, nevyjímaje křižácké rytíře – (vítězná bitva Alexandra Něvského 1242), či, již po svržení tatarského jha, zejména polští (polsko-litevští) feudální agresoři (zejm. „smutnoje vremja“ 1616 aj.), švédští protivníci a j.

V balkánském prostoru čelila „latinská civilizace“ permanentní turecké ofenzivě jen velmi nedůrazně a utrpěla – zejména habsburská říše – až katastrofické porážky (1526 u maďarského Moháče – smrt Ludvíka Jagellonského, ve stejné době pád Bělehradu; od r. 1540 okupací většiny Uher začíná asi 150 letá nadvláda Turků, kdy pod panstvím Habsburků zůstalo jen Slovensko, Chorvatsko, velmi malá část jaderského přímoří. 1529, byť s nezdarem, dobývána i Vídeň…

K radikálnímu obratu, tedy vytěsňování Turků z Evropy, včetně Balkánu, dochází až od sklonku 17. století víceméně koordinovaným úsilím rakousko-polsko-ruským kulminujícím v první fázi oslnivým vítězstvím polského krále Jana Sibirského nad tureckou přesilou, obléhající Vídeň a hájenou jen slabou posádkou pod velením Rüdigera ze Stahrenberga a potomka Kašpara Kuplíře ze Sulevic, popraveného jako jednoho z vůdců stavovského povstání 1621 proti Ferdinandu II. na Staroměstském náměstí…

V celém tomto několikasetletém dějinném procesu hrál český lid a jeho politická reprezentace mimořádně záslužnou, čestnou i efektivně přínosnou roli! K tomu jen stručné poznámky: 1241 jedno křídlo tatarských nájezdníků na hlavu poraženo českým vojskem v čele s Jaroslavem ze Šternberka u Olomouce.

Spolu s Karlem IV. byl si i jeho syn Zikmund vědom toho, že turecký vojenský nástup v Evropě je mimořádně závažnou hrozbou středověké křesťanské civilizaci a na její obranu podnikl nemálo politicko-diplomatických a vojenských zákroků. V tomto smyslu dochází – a je to z hlediska dějinné objektivní pravdy žádoucí – v dílech kvalifikovaných historiků k přemnohým modifikacím oproti dřívějším pohledům, až příliš soustředěným na konflikt krále Zikmunda s husitským hnutím. Zejména „husitský král“ Jiří z Poděbrad patří do této progresivní linie svým, žel, jen zárodečným projektem společného čelení evropských křesťanských států a jejich představitelů turecké agresi. České zázemí a čeští vojáci přinesli lví podíl obětí protitureckých válek na životech i v ohledech materiálních (zejména daňových).

Plnilo-li ovšem Rakousko vcelku se zdarem svoji protitureckou, proslovanskou osvobozeneckou misi, nelze totéž říci o – s tím nedílně spjaté – misi: být domovem rovnoprávných národů germánských, slovanských i románských a maďarských, v zahraniční oblasti pak balančním faktorem mezi Německem a Ruskem. Rakousko-Uhersko se, spolu s odvěkým tureckým protivníkem, přimyká před vypuknutím první světové války již jako poslušný satelit k císařskému Německu, jehož vládnoucí velkostatkářské, velkoburžoazní, aristokratické kruhy, generalita usilovaly o znovurozdělení již do konce devatenáctého století rozděleného světa v německý prospěch. Ve prospěch „Herrevolku“ – panského národa, krutě, neomezeně vládnoucího ostatním, zejména slovanským národům. Českému národu přitom hrozilo plné poněmčení.

 Podobně tomu mělo být, jen s jistými modifikacemi, i po druhé světové válce, pokud by jejím vítězem bylo nacistické Německo. – „Třetí říše“. Češi měli být- dle nacistické rasové teorie- zčásti fyzicky likvidováni, zčásti poněmčeni, z části odsunutí kamsi na východ mimo středoevropský prostor!

Tedy totální a definitivní negace celé cyrilometodějské tradice, jakýchkoli perspektiv národního dějinného progresu!

Nepodařilo se, dík úsilí Dohody v první a dík antifašistickému, antinacistickému válečnému odporu národů i vlád ani v druhé světové válce.

Dějinným faktem prvořadé důležitosti je, že největší válečné utrpení a ztráty na lidech a škodách materiálních měly slovanské národy a státy, jmenovitě Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Poláci, na Balkáně Srbové, Černohorci, Chorvati, Slovinci, Makedonci, ale i Slováci, Češi, Bulhaři, z neslovanských národů pak zejména Řekové.

Rozhodující vítězné válečné bitvy druhé světové války v Evropě svedla s wehrmachtem na východní frontě Sovětská armáda, ještě dříve, než došlo k vylodění spojenců na normanském pobřeží!

Nesmírný byl přínos spojeneckému vítězství, představovaný partyzánským hnutím, vedle východu a jihovýchodu planoucím i v obsazené Evropě západní, jmenovitě v severní Itálii a Francii.

K tématice této mé stati nesporně patří i společné válečné úsilí rigorózně ateistického režimu SSSR a jím před válkou krutě pronásledované pravoslavné církve, dědice také cyrilometodějské tradice.

Obě strany charakterizují v plné shodě válku jako „velikou“, „vlasteneckou“, „spravedlivou“, ba „svatou“. Obě vyzvedávají hrdiny a vůdce osvobozeneckých válek minulosti a řády, udělované hrdinům této války nesou jména předních vůdců a hrdinů osvobozeneckých válek minulosti. Bez tohoto společného úsilí režimu a církve by nebylo onoho nesporně vysokého stupně morálně politické jednoty sovětské válečné společnosti, připravené i k obětem nejvyšším …Zápas o demokraticky, rovnoprávně spolupracující svět, v zárodku mařící jakékoli hegemonistické tendence, pokračuje ad infinitum!